„Odměnou je nám úspěch u publika. Když se lidé smějí, je to výborný pocit. Několikrát jsme publikum smíchy rozbrečeli," říká pětatřicetiletý režisér a herec Štítinské akademie múzických umění Ondřej Benda.

Jak vás napadlo ve Štítině ochotnické divadlo vzkřísit?

Před patnácti lety jsme s bratrem vytvořili program na 150. Mládeneckou. Měl velký úspěch, a proto jeden z místních, Karel Ulrich, přišel za mým otcem s myšlenkou, že by bylo fajn zahrát si pořádné divadlo.

Otec měl s divadlem zkušenost z mládí, kdy hrál, a také 
z roku 1990, kdy s dětmi nacvičil pohádku Z pekla štěstí. V září roku 2000 se rozhodl ochotnické divadlo ve Štítině oprášit. Založil ŠAMU a s prvními členy nastudoval hru Neseriózní komedie.

Jací lidé soubor tvoří?

Vystřídalo se v něm přes sedmdesát herců. Někteří jsou s námi nastálo, ale většinou se obměňují. Pro konkrétní role totiž hledáme specifické typy lidí. Některé najdeme přímo ve Štítině, jiné objevíme v okolních vesnicích. Například polovinu herců posledních dvou inscenací tvořili nováčci.

Přes den pracují v nemocnících, na úřadech, vaří ve školní kuchyni nebo studují a večer si jdou zahrát divadlo.

Zapojili se všichni členové skutečně ochotně?

Několik divadelních nadšenců se přihlásilo samo od sebe, ale k vedení ochotnického divadla z velké části patří ustavičné přemlouvání a neutuchající snaha herce motivovat. Některé lidi divadlo láká, ale veřejných vystoupení se bojí. Jiní mají strach upsat se k pravidelným zkouškám a vystoupením.

Obě skupiny lidí je zapotřebí přesvědčit, hodí-li se typově pro konkrétní roli. Když mi na danou roli nikdo nesedí, mohu ještě obsadit sám sebe.

Jaké hry ŠAMU inscenuje?

Za patnáct let jsme nacvičili zhruba dvacet her. Vybíráme díla českých i světových autorů, většinou komedie. První větší divácký úspěch měla komedie S tvojí dcerou ne od Antonína Procházky.

Velký úspěch jsme sklidili s inscenací Dokonalé svatby od Robina Hawdona nebo hry Lháři Anthony Neilsona. Občas z žánru trochu vybočíme, ale vždy do inscenace nějakou legraci propašujeme. Jako
v případě Pasti na Myši od Agathy Christie, což je detektivka s komediálními prvky.

Proč si vybíráte právě komedie?

Protože nás baví bavit lidi. Jejich smích a pozitivní emoce se přenášejí i na pódium. Ale nemyslete si, že dělat srandu je sranda. Sice to vypadá jako legrace, ale je to pořádná dřina.

Komedie je řemeslo. Když se naučíte správné vzorce výstavby a načasování fóru, můžete je aplikovat v nesčetných obměnách. Na rozdíl od vážné hry získáte u komedie okamžitou reakci. Když se lidé přestanou smát nebo nastane trapné ticho, ihned poznáte, že nejste dobří. To vám tragédie neumožní.

Kde všude hrajete?

Pravidelně zkoušíme a hrajeme v divadelním sále ve Štítině. Vystupujeme také v okolních obcích. Před největším publikem jsme hráli v ostravském Gongu. S kapacitou půl druhého tisíce diváků jsme museli použít mikroporty.

Nejvíc si ale cením vystoupení ve Slezském divadle. Několikrát jsme divadlo vyprodali. Hráli jsme tam Dokonalou svatbu, Lháře a hru Rodina je základ státu, kterou měl v repertoáru shodou okolností i soubor divadla.

Jaké pro vás bylo srovnávat se s profesionály?

S profesionály se snažíme srovnávat pořád, protože nás to posouvá kupředu. I když víme, že to ochotníci mají jednodušší. Do srovnání s profesionálem vstupuje amatér vždy s výhodou. Na profesionální herce klade publikum větší nároky, zatímco amatér může vždy jen překvapit.

Druhou stranu mince zakoušíme na přehlídkách ochotnických divadelních souborů, když čelíme konkurenci nováčků, na něž jsou kladeny menší nároky.

Kterých přehlídek se účastníte? Získali jste nějaká ocenění?

Když jsme začínali, Moravskoslezský kraj neměl přehlídku vesnických ochotnických divadelních souborů a na nejbližší 
v Němčicích nad Hanou nás vystoupit nenechali. Otci nezbylo než ji ve Štítině založit.

Jako vítězové krajského Štivadla jsme sedmkrát postoupili do celorepublikové přehlídky venkovských divadelních souborů Krakonošův divadelní podzim. Poslední tři ročníky jsme vyhráli a vystoupili na mezidruhovém festivalu amatérského divadla Jiráskův Hronov, kam se chystáme i letos.

Ocenění získáváme nejen za režii, ale i za individuální herecké výkony, scénografii nebo kostýmy.

Jak často se scházíte?

Do nové hry se pouštíme koncem ledna a trénujeme asi dvakrát týdně. Intenzivnější je nácvik těsně před premiérou, která bývá v dubnu. To zkoušíme každý den. Scházíme se po práci, v osm hodin a zkoušíme třeba i do půlnoci. Nácviku jediné repliky s příchodem na scénu jsem ochoten věnovat klidně i celou zkoušku.

Obzvlášť začínajícím hercům trvá, než se naučí na pódiu působit přirozeně. Výkony pilujeme celý rok, jen v létě si dáváme pauzu.

Míváte trému?

Pokaždé je to velká výzva. Osobně jsem nejvíc nervózní před premiérami a soutěžemi, jindy spíše ne. Nováčkům chvíli trvá, než se ohrají. Z některých nervozita spadne už při prvním vystoupení.

Posilnit se alkoholem mají herci výslovně zakázáno. Jsme sice amatéři, ale abychom si dovolili pít před představením, na to už jsme moc velcí profíci.

Ondřej BendaŽije ve Velkých Hošticích s manželkou a třemi syny. Poprvé si zahrál roli Kulihráška v pohádce Z pekla štěstí, kterou s místními dětmi roku 1990 nacvičil jeho otec Václav Benda. Reprezentoval opavské Mendelovo gymnázium na recitačních soutěžích, zpíval ve školním souboru Luscinia.

Studoval na fakultě Strojního inženýrství VUT, právnické fakultě Masarykovy Univerzity, titul MBA získal v zahraničí. Pracuje jako finanční ředitel několika společností, ve volném čase působí jako herec a režisér štítinského ochotnického divadla ŠAMU.

Barbora Halbová