Výstava, jejíž realizace svědčí o velkém nasazení organizátorů, nabízí mimořádný pohled do duchovních dějin českého Slezska od středověku do začátku první světové války. Předměty z oblastí archeologie, etnografie, historie a dějin umění připomínají osudy náboženského života v regionu, a to jak katolické církve, tak evangelíků a židů.

Následující rozhovor vznikl s autorem výstavy, historikem umění Pavlem Šopákem, který působí v Ústavu historických věd FPF SU a současně je vědeckým pracovníkem SZM. Výstavy ve Slezském muzeu dělá již sedmnáctým rokem.

Kdybyste měl laikovi tuto výstavu přiblížit, co byste k ní řekl? Čím je výjimečná, proč by se na ni lidé měli přijít podívat?

Stručně řečeno proto, že zde jsou vystaveny věci, které už nikdy s největší pravděpodobností neuvidí a které se takto pohromadě už nikdy nesejdou.

Jak probíhala příprava této výstavy?

Tak jako u předchozích výstav z cyklu Slezsko země a lidé, tedy loňské výstavy Město, zámek, krajina a výstavy předloňské, nazvané Paměť Slezska: naší snahou opět bylo zapojit co nejširší spektrum institucí z celého českého Slezska, doslova od Javorníku po Těšín, tedy muzea a archivy a v letošním případě i náboženské instituce, tedy především farní úřady.

Samozřejmě to vyžadovalo hodiny a hodiny komunikace s pracovníky a zejména s přibližně třiceti kurátory, kteří také psali hesla do katalogu. To je nesmírně komplikovaný úkol, v němž jsem hrál roli jakéhosi moderátora diskuse a moje kolegyně Markéta Kouřilová ze Slezského muzea roli organizátora praktických věcí, řekněme hlavního realizátora.

Z mé strany šlo především o dialog s lidmi o předmětech a jejich smyslu pro celek výstavy. A tu šlo o to přesvědčit muzejníky, že nejenom věci na první pohled zajímavé, starobylé a hezké jsou pro výstavní záměr užitečné. Vždyť život se neskládá jen ze svátečních dnů, ale i těch všedních a obyčejných.

Jak dlouho příprava trvala?

Tomu samozřejmě nikdo neuvěří, ale na takto náročný projekt a to zdůrazněme včetně napsání a vydání katalogu o přibližně pěti stech stranách je rok, z toho na výstavu asi deset měsíců od formulace prvotního nápadu po vernisáž.

Kolegové z Prahy nebo Brna, když se ptají, jak dlouho na tom děláme, a my jim řekneme, jak to je, prostě nevěří. Normálně by to měly být tak dva tři roky. Samozřejmě to vyžaduje perfektní organizaci ohromného množství lidí a samozřejmě perfektní servis.

A tady je kámen úrazu: kdybych před lety tušil, když se projekt formuloval, jakému chaosu bude vystaveno celé muzeum vinou jeho ředitele Šimčíka, tak do toho prostě nejdu.

Vy se na veřejnosti netajíte kritikou jeho osoby.

Budu upřímný, ale já si existenci ředitele raději ani nepřipouštím. Na vernisáži jsem to obrazně pojmenoval, že je třeba porušovat interní směrnice a předpisy, všemožné ty příkazy a zákazy všude, denně, na každém kroku, aby cokoliv třeba výstava vůbec vznikla. Že člověk sám sobě musí být ředitelem, což ovšem u takového objemu investic samozřejmě stejně není možné.

A pak následuje jeho ředitelská role, kterou já přirovnávám ke známé pohádkové scéně: macecha usoudí, že Popelka má málo práce, tak hybaj přebírat hrách a popel! Když už ředitel nemá nápad a vizi, což u něj nikdo ani nečeká, tak by alespoň měl držet slovo. Aby to, co řekl dneska, taky platilo zítra nebo pozítří.

Jen obdivuji Markétu Kouřilovou, která je chválabohu také součástí vedení muzea coby náměstkyně pro společenské vědy, že vydržela jeho neuvěřitelné, bláznivé nápady a „manažerské" excesy a že se z toho dávno nezhroutila.

V médiích proběhlo, že vy jste veřejně řekl, aby Antonín Šimčík odstoupil z funkce. Je to tak?

Samozřejmě. Měl to udělat už dávno, včera bylo pozdě! Alespoň v tomto ohledu se měl podívat na svou "kariéru" objektivně a z muzea okamžitě odejít.

Proč?

Důvody jsou naprosto jasné: Antonín Šimčík na ředitelský post nestačí nejen odborně, ale především a hlavně lidsky. Nejenže nechápe, o čem muzeum je, ale ani nepochopil, co má vedoucí pracovník zdůrazňuji jakékoliv organizace, instituce nebo soukromé firmy dělat. V čem je sama podstata řízení.

Odbornost lze získat; zkušenosti také, ale jakousi vnitřní integritu, morální kvality a charakter, to prostě buď v člověku je, nebo není. A to se Šimčík nikdy nenaučí. Proto místo řádu vytváří logistický chaos a místo služby veřejné instituci chápe muzeum jako výkladní skříň svého hypertrofovaného ega.

A odtud je už jen krok k tomu, co známe pod slovy jako špiclování, donášení, podezírání, šikana a tak dále.

Na vernisáži Vertikál jsem měl obecný projev o tom, co je muzeum a posluchači si jej mylně vyložili jako Šimčíkovu kritiku. Nikdy v životě jsem se nesetkal s tak jednoznačně pozitivním, ba nadšeným ohlasem mezi kolegy muzejníky a dalšími odborníky i mezi lidmi, kteří s muzeem někdy přišli byť letmo do styku.

Vraťme se k samotné výstavě. Kdo k ní dal první impuls, čí to byl nápad?

S Markétou Kouřilovou jsme formulovali projekt cyklu výstav o českém Slezsku v roce 2010. Měli jsme na mysli nejen výstavy, ale i výsledek, který zůstává, tedy soubor katalogů, takovou jakoby obrazovou encyklopedii našeho Slezska. I to je unikát, protože takto zemsky pojímané výstavy se v České republice nedělaly a nedělají.

Takže po třech výstavách nás čekají další dvě: příští rok problematika světské správy Slezska a v roce 2015 výstava nazvaná Neklidné století. Ta, věnovaná dvacátému století, tuto slezskou pentalogii zakončí.

Kolik předmětů je zde vystavených a odkud pocházejí?

Je zde zhruba tři sta předmětů, které pocházejí z našich sbírek, z majetku institucí mimo Opavu včetně Prahy, Brna nebo Třeboně, mnohé jsou věci ze soukromého majetku a samozřejmě z katolických far. Kromě toho jsou tu i fotografie, například nález románských maleb z kostela v Hrozové na Osoblažsku, který učinila restaurátorka paní Romana Balcarová, je veřejnosti představen vůbec poprvé.

A jsme moc rádi, že farní úřad u opavského kostela Panny Marie zapůjčil ostatkový kříž s kusem dřeva z Kristova kříže. Netřeba dodávat, že je to z hlediska náboženského kultu světový unikát nevyčíslitelné hodnoty.

Znamení vertikál je třetí výstavou v sérii nejdůležitějšího a nejrozsáhlejšího projektu Slezského zemského muzea za posledních několik desetiletí cyklu výstav Slezsko: Lidé a země. Na jakém pomyslném stupínku žebříčku výstav v našem regionu i v rámci republiky Znamení vertikál stojí?

Musí to být špička. Jsme státní muzeum a veřejnost od nás oprávněně očekává jen zásadní výstavní projekty. Do pražského Národního divadla taky nechodíte na lidovou veselici! A proto i příprava výstavy i její hodnocení musí snést nejpřísnější kritéria, tak jako výstavy v Národní galerii v Praze nebo v Moravském zemském muzeu v Brně. To se snad daří žel marketing totálně kolabuje. Není divu, protože tuto sféru má v přímé gesci sám pan ředitel.

Kdo se na přípravě výstavy nejvíce podílel, komu patří poděkování a uznání?

Upřímně děkuji všem desítkám a stovkám pracovníků a spolupracovníků Slezského zemského muzea, že na muzeum dosud nezanevřeli, pracovníkům, že z muzea neodešli a že zůstávají této důstojné instituci s dvousetletou tradicí věrni i navzdory poměrům, které v této instituci panují. Ať věří a doufají se mnou, že se vše brzy změní.

Vyjádření ředitele Slezského zemského muzea Antonína Šimčíka

Následující vyjádření ředitele Slezského zemského muzea v Opavě Antonína Šimčíka přinášíme bez jakýchkoli redakčních zásahů tak, jak nám ho Antonín Šimčík na naše vyžádání sám napsal.

„Je mi lidsky nepříjemné se k něčemu takovému vyjadřovat nejen z toho důvodu, že jsme byli dlouhá léta kamarádi, ale i proto, že v Opavě je málo tak erudovaných historiků umění jako je Pavel. Ostatně nebýt mého zájmu a nabídky, kterou svobodně přijal, tak by pro SZM na projektech nepracoval.

I proto měl kdykoliv dveře otevřené a nabízela se množství příležitostí případné komplikace při jeho práci projednat a nalézt řešení.

A to, zda se podařilo stav a činnost Slezského zemského muzea, včetně úrovně výstav a expozic, od roku 2009 zlepšit, mohou Opavané i další návštěvníci vyhodnotit sami. Pokud bychom byli diletanti, asi jen stěží bychom přinesli do Opavy desítky milionů na rozvoj infrastruktury i vědy a výzkumu a získali dvě první místa v národní soutěži Gloria musaealis.

Stěží bychom úspěšně prošli řadou kontrolních šetření včetně prověrky NKÚ.

Dobrý ředitel musí někdy vyzkoušet i riskantnější příležitosti pokud bych tuto zásadu nectil, Pavel Šopák by pro muzeum nepracoval, prostě bych to neriskoval. Bude to znít asi divně, ale jsem rád za to, že pro nás pracoval alespoň na několika projektech."