Po svém vystoupení odpovídal na naše otázky baskytarista Mardoša, bubeník a zpěvák Milan Cais alias Bublajs a doplnil je také uznávaný producent kapely Dušan Neuwerth.

Jak se vám v Artu hrálo a co říkáte na opavské publikum?

Milan Cais: My jsme úplně nadšeni. Vlastně to byl krásný koncert, podle mě. Užívali jsme si ho, byla fakt výborná atmosféra. Byl to druhý akustický koncert v pořadí po delší době. Den před Opavou jsme hráli v Praze v hospodě U Vystřelenýho oka.

Je dobře, že takovouto variantu hraní máme, protože je pro nás hrozně osvobozující. Některé pasáže protahujeme a jiné zkracujeme, což na tom elektrickém koncertě není možné. Zkrátka je to obrovská svoboda a uvolnění.

Vzpomenete si, kdy jste v Opavě koncertovali naposledy?

Mardoša: Já myslím, že jsme v Opavě hráli naposledy v roce 2007, takže před pěti lety.

Milan Cais: Byla to vlastně trošku náhoda, protože jsme měli dlouho domluvený elektrický koncert ve Fulneku (proběhl den po tom opavském pozn. autora). A když jsme se dověděli, že pojedeme takovou dálku, tak jsme se domluvili s vedením Artu a přidali pro změnu jeden akustický koncert tady. Mimo jiné také proto, že jsme v Opavě dlouho nehráli.

Co dělali Tata Bojs během léta a kde všude jste vystupovali?

Milan Cais: Měli jsme menší koncertní pauzy, protože jsme si také chtěli odpočinout a navíc jsme rodili. Teda ne všichni, myslím tím pouze mou rodinu (smích). A taky o prázdninách proběhly nějaké dovolené, kluci vyjeli k mořím a podobně. Měli jsme vážně o dost méně hraní než vloni, a tak jsme se víc soustředili na samostatné koncerty nebo menší festivaly, kde jsme třeba vystupovali jako hlavní kapela.

Za svého působení jste hráli na mnoha českých a slovenských festivalech. Kdybyste měli vybrat ten nejlepší, který by to byl?

Dušan Neuwerth: Podle mě to jsou Boskovice a také Pohoda v Trenčíně. To jsou pro mě dva nejlepší festivaly, které mám fakt rád. Každý je úplně jiný, na jednom jsou tisíce a na druhém desetitisíce lidí, ale oba jsou super a svým způsobem alternativní.

Milan Cais: Já asi nejsem schopný odpovědět takhle radikálně. S Pohodou samozřejmě souhlasím, protože jejich lineup si dlouhodobě udržuje vysokou úroveň. Na druhou stranu je to jeden z mála československých festivalů, kde je v podstatě jedno, co tam hraje. Pohoda, to už je značka. Lidé tam jezdí pro tu atmosféru. Z těch festivalů, co se člověku vryjí do paměti, bych ještě zmínil Rock for People a paradoxně i Trutnov, kam se sice Tata Bojs moc nehodí, ale zažili jsme tam opravdu jedny z nejlepších koncertů. Je těžké posoudit festival z diváckého i hráčského pohledu zároveň.

Mardoša: To, kde my si hraní užijeme, záleží taky na technických okolnostech, jaké je počasí a jaká atmosféra. Takže pak jedeme na festival, o kterém si říkáme bůhví, jak to dopadne, ale nakonec jsme překvapeni. A naopak jinde jedeme s tím, že zažijeme super koncert, ale třeba to s takovým očekáváním nedopadne úplně nejlíp.

Mardošo, jste také známý tím, že fotíte diváky a kapelu přímo z pódia na všech vašich koncertech. Jak to vzniklo a co na to říkají ostatní členové kapely?

Mardoša: Myslím, že už si na to zvykli (smích). Vzniklo to v poměrně dávných dobách, pokud si to dobře pamatuji, tak jsem první fotku z pódia udělal v roce 1999 ve zlínském Golemu. Už v té době to nebylo originální, takže jsem rozhodně nebyl jediný, kdo to dělá. Ale hodně jsem si to oblíbil a od té doby mám asi z každého koncertu nějaký snímek.

Celý svůj analogový archiv se teď snažím digitalizovat. Zajímavé je, že ještě vůbec nevím, co s tím vším budu dělat. Ve fotkách, kde jsme my a za námi publikum, je vždy nějaká energie a emoce. My na nich vypadáme nejhůř, jak jen to jde, protože jsme zpoceni a unaveni po koncertě (smích).

Ke kterému z vašich alb se pojí nejlepší období vaší kariéry?

Mardoša: To je velmi těžká otázka. Když to vezmu čistě subjektivně, tak to je asi období alba Šagali šagáli, což je náš úplně první nosič, respektive kazeta. Hudebně je zvlášť z dnešního pohledu na poslech určitě nejšílenější, ale je tam zaznamenaná taková ta úplně nejčistší euforie z toho, že jsme vůbec na pódiu a že máme nějaké nástroje, které dělají zvuky. Je to ještě taková dětská záležitost, ale začátky kapely jsou vždy doprovázeny tou největší energií.

Naše desky sám od sebe příliš neposlouchám, ale ve spojitosti s nimi si vždycky vzpomenu na tu dobu a průběh natáčení. Na každé období mám jiný typ vzpomínek. Z objektivního hlediska pro nás byla zásadní hlavně deska Futuretro.

Milan Cais: Člověk by chtěl věřit tomu, že nejlepší období prožívá vždycky s vydáním nové desky, ale jak to je skutečně, se dá říct až po hodně dlouhé době, která ještě nenastala. (smích)

Vaše poslední album Ležatá osmička vyšlo před rokem. Pracujete na nové desce?

Mardoša: No, ještě ne, ale snad už brzo začneme (smích). Sice už jsme trochu pomalejší ve tvorbě nových alb, ale jinak jsme toho letos vydali a ještě vydáme opravdu moc. Vyšla vinylová edice Ležaté osmičky, na které jsou sice stejné písničky, ale je tam navíc Bublajsova grafika a taky povídka, kterou jsem napsal na motivy písně 2031.

Pak jsme následně vydali reedice našich čtyř desek Futuretro, Biorytmy, Nanoalbum a Kluci kde ste. Přičemž dvě z nich jsou dvoudiskové a Futuretro a Biorytmy dokonce trojdiskové, u některých také najdete kromě CD i DVD. Takže jsem vypočítal, že je to úplně celkem sedm CD a tři DVD!

Máte v plánu se do Opavy vrátit a opět tady zahrát?

Mardoša: No, asi to nebude za týden, ale doufám, že rozhodně dřív než za dalších pět let. Hrálo se nám u vás výborně. Všechno záleží na tom, kdo a co tady v okolí pořádá a kdo nás kam pozve. Pokud budou podmínky pro to, abychom přijeli, tak budeme moc rádi. Koncertovat ve zdejším kraji je radost! Osobně bych se chtěl určitě vrátit.

Milan Cais: Skvělé by bylo zahrát tady někdy normální elektrický koncert i se scénou, projekcemi a se vším tím vizuálním blázincem, co s námi občas jezdí. (smích)

Vojtěch Tkáč