Místo peněz jsme v Rusku používali flašky vodky

Po každé ze svých výprav vydává knížku se zážitky a mnoha fotografiemi, pořádá také diashow, na které chodí mnoho návštěvníků s dobrodružným duchem. Nyní objíždí Šimánek republiku s příběhy z Ruska – Země plné překvapení.

Do Opavy přijíždí právě dnes (v pondělí 12. října). V kině Mír bude jeho panoramatická live–diashow uvedena v 15 a 19hodin. Při svých výpravách se občas dostává i do nebezpečných situací.

„Například na Aljašce nás napadl medvěd grizzly,“ vzpomíná Šimánek v rozhovoru pro Deník.

Jak jste se vůbec dostal k dobrodružným výpravám, které už dnes počítáte na desítky?

V roce 1968 jsem se angažoval v tehdejším dění a byl jsem kvůli tomu posléze vyhozen z práce. Měl jsem nastoupit ke kopáčské četě. Vyrobil jsem si výjezdní doložku a dostal jsem vízum do Německa. Odtamtud jsem pak emigroval až do Kanady.

Tam začalo vaše cestování za krásami přírody…

Přesně tak. Poprvé jsme vyrazili spolu s kamarádem a úplně mě to očarovalo. V Německu jsem pak všecko prodal – například svou architektonickou kancelář – a vrátil se do Kanady, abych v cestování pokračoval. Knížky z cest jsem ale začal vydávat právě v Německu – získával jsem z toho peníze, které jsem použil na výpravy do míst po celém světě. Tedy kromě Afriky.

Do Ruska, které přibližujete ve své současné diashow, jste se kvůli emigraci dostal až po roce 1989. Jaké to bylo?

Dostali jsme z Kopřivnice dakarskou tatru a v květnu roku 1990 jsme vyjeli směr Bajkal. Tehdy se cestovalo krásně, protože ještě existoval Sovětský svaz. Vezli jsme spoustu flašek vodky – to bylo naše platidlo. Podnikali jsme dlouhé výpravy na koních, vzrušující rafting, vysokohorské výstupy včetně lyžařských túr i plavbu na plachetnici. Šťastnou náhodou jsme získali povolení vkročit do pohraničních pásem, kam před perestrojkou nikdo nesměl.

Které místo je pro vás skutečnou srdeční záležitostí?

Manželka by řekla právě Rusko. Pro mě to je ale Kanada, Aljaška a také Nový Zéland. A teď asi i Austrálie, kde jsme byli naposledy. Pořád se snažím vybírat místa, kde je člověkem nedotčená příroda.

Proč se vlastně stále vyhýbáte Africe?

Nemám rád horko, pouště. Projeli jsme si v Rusku poušť Karakum a stačilo mi to až nad hlavu. Mám rád zelenou přírodu. A taky se mi nelíbí nepokoje, které v mnoha částech Afriky panují.

Vyhledáváte volnou přírodu – měl jste už někdy namále?

Několikrát. Například na Aljašce nás napadl medvěd grizzly. Byli jsme na člunu a on lovil racky. Zničehonic ale šel po nás. Měli jsme štěstí v neštěstí. Couvali jsme před ním tak nešikovně, že jsme ulomili vrtuli motoru a on se toho rachotu tak vylekal, že utekl. Dříve jsem riskoval více. Teď, když jezdím i s manželkou, expedice připravuji tak, aby měly maximálně desetiprocentní riziko. Někdy to ale bohužel nejde podle plánu…

Proč jste stále věrný „diákům“ a nepřešel jste ještě na digitální fotografii?

Důvod je jednoduchý – miluji své staré foťáky Leica. S digitálem bych navíc mohl být kvůli bateriím v přírodě namydlený. S manuálním foťákem nejsem na ničem závislýa to mi absolutně vyhovuje.

Kolik už těch diapozitivů máte ve svém archivu?

Teď v Austrálii jsem pro příklad nafotil sto třicet jedna filmů po šestatřiceti snímcích. Na diashow použiju tak osm set záběrů, do knihy jich vejde asi sto padesát. Knížek už jsem vydal patnáct a diashow udělal jen o tři méně. Tak počítejte – jsou to tisíce a tisíce fotek.

Kam vás dobrodružná povaha zavede příště?

Neplánuju moc daleko dopředu, ale chtěl bych se vydat do Indického oceánu. Ještě mi to ale vrtá hlavou. Taky bych chtěl podniknout jízdu přes Patagonii na koních.