VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Olbram Zoubek: Jde o to, vdechnout hmotě ducha

Hradec nad Moravicí - První samostatnou výstavu tu měl Olbram Zoubek právě před osmatřiceti lety. Zakrátko, 21. dubna,mubude 82 let.

15.4.2008
SDÍLEJ:

Olbram ZoubekFoto: DENÍK / Milan Freiberg

Jak vzpomínáte na tehdejší výstavu a vůbec Hradec a okolí?

Je to už 38 let, co jsem měl právě v Hradci svou první samostatnou výstavu. To jsem byl ještě mladej a hezkej. No hezkej ne, ale mladej určitě. (smích). Na současné výstavě je také socha Chodce z roku 1970, ta tu byla i na první výstavě, ale byla cementová, dnes je odlitá do bronzu. Originál stojí v loubí litomyšlského zámku. Pamatuji si pana Beneše a paní Schenkovou, oba mi s tehdejší výstavou pomáhali. Vzpomínám si i na první setkání s Opavou, bylo v roce 1954, to jsem restauroval sochy na chrámu svatého Ducha. Pak jsem vystavoval v Domě umění, když ho vedla Karolína Bayerová. A také jsem byl v letech 1948 – 1950 na vojně ve Frýdku-Místku. Takže tento kraj a region mám zarytý hluboko.

Pamatujete si na své umělecké začátky?

První díla, ale těch bylo málo, byla ve stylu sorely, pak u mě spíše převážila nová figurace. Figura je pro mě základ. Mám pořád pocit, že to je neměnný nebo máloměnný základ. Celé sochařství až na těch pár vteřin na orloji času bylo figurativní. Nevím, proč bych ve figurativnosti neměl pokračovat. Pro mě je důležitá nejen forma, ale i obsah, název sochy. Jde mi o vdechnutí ducha hmotě, jinak by to byla jen hromádka bláta.

Měla na vaši tvorbu vliv cesta do Řecka, Egypta a Sýrie?

Nejvíce asi to Řecko. Tam je celý svět jiný, jiné světlo, jiná barva zeleně, nebe. Skály nejsou bílé, ale lehce nažloutlé. Hlavně ale moře, které nám tu chybí. Víte, myslím si, že platí, že naše civilizace stojí na dvou základech, na antickém a křesťanském. Křesťanství sem samozřejmě vrylo hlubokou brázdu, ale zdá se mi, že toho křesťanského vlivu je tu dost. Řeckého a středomořského by tu mohlo být více. Tak se ho snažím sem přinášet. Fascinuje mě ten protiklad – klidné řasení rouch antických postav a napjatý výraz. To se snažím ve své tvorbě také uplatňovat. A hlásím se rovněž k dekorativismu, i když toto slovo je dnes často vnímáno pejorativně. Mé sochy mívají také symetrická gesta, i v tom mě inspirovaly postavy antických soch.

Do jaké míry hraje ve vašem díle roli polychromie?

Já jsem člověk, který se vrací do minulosti. Jak známo, téměř celé dějiny sochařství byly barevné. Určitě Řecko, Egypt byl taky barevný. Tak mě napadlo, že tolik mých předchůdců – sochařů se věnovalo barvě, tak bych to měl taky zkusit.

Napadlo vás učit například na vysoké škole?

Já bych byl rád býval učil, ale když jsem byl mladý, tak to nešlo kvůli tomu, že jsem byl politicky nepohodlný. Když to pak po revoluci možné bylo, tak jsem na to už byl starý a už se mi pak nechtělo nic nového začínat. Chtěl jsem mít své žáky, které bych vychovával. Na vysokou školu jsem navíc nešel proto, že bych musel ukončit práci v Litomyšli, kde jsem to měl rád. Pracovali jsme na renesančním plášti litomyšlského zámku. Celkem jsem tam strávil sedmnáct sezon. Restaurovali jsme psaníčková sgrafita na vnějším plášti zámku, každé bylo jiné, takže nás práce nesmírně bavila.

Když jsme u restaurování, je podle vás restaurátor více umělec, nebo řemeslník?

To jste ťuknul na citlivé místo. Většinu života jsem se živil jako restaurátor. Přitom musím říct, že většina restaurátorů, třeba sochařů, se rekrutuje z kolegů, kteří nemají dost vlastní invence, nebo je umění už nebaví. Ale umějí řemeslo a dělají to dobře. To není hodnocení, to je spíš charakteristika. Když jsme se s kolegy restaurátory pustili do zakázky na zámku v Litomyšli, tehdejší dozor z památkového ústavu nám dal celkem volnou ruku a mnoho chybějících částí, a bylo jich tak asi šedesát procent, jsme mohli volně dotvořit. Myslím si, že jsem býval zručný řemeslník. Litomyšl jsem bral ne jako trest, ale jako součást života. Strávil jsem tam třetinu života, poznal svou druhou ženu.

Kteří sochaři vaši tvorbu ovlivnili?

Určitě Giacometti, k tomu se hlásím. Ale spíš proto, že jsme šli ke stejným kořenům. V Římě je Etruské muzeum, tam jsou malé bronzové sošky a ty vypadají přesně jako skici k Giacomettiho obrazům. To mu ale nevyčítám, každý musí někde začít, ale musí se někam dostat. Z dalších vlivů je to rozhodně už zmiňované antické umění, ale v poslední době i keltské mýty a legendy. Na současné výstavě mám například Krokovy dcery.

Jak vnímáte současné sochaře?

Vážím si například Gebauera. S těmi mladšími se ale většinou míjím. Zkraje mě to ale zlobilo. Ale pak jsem pochopil, že jsme každý jinde. Například David Černý. Jeho tvorba jde mimo mě. Musí navazovat na něco, co vytvořil někdo před nimi, například: nejprve musel vzniknout Myslbekův Svatý Václav na koni, aby ho pak Černý mohl obrátit a posadit Václava na břicho koně.

S jakým pracujete materiálem?

Hlavně je to cement. Měli jsme totiž pronajatou s mou první ženou Evou Kmentovou cementářskou dílnu. Takže cement jsem vlastně zdědil. Když jsme se na začátku živili restaurováním, tak nezbývaly prostředky na drahý materiál, jako ideální a tvárný materiál se nabízel cement. V poslední době nechávám sochy odlívat do bronzu.

Co vám dělá v současné době radost?

Určitě to, že proběhla sametová revoluce. Víte, skoro celý život jsem žil v nemilosti. Ta doba minulá, to bylo takové dusítko pro duši. Kromě osvobození v roce 1945, kdy jsem lítal po Praze z panzerfaustem a byl tak říkajíc pokrokový, jsem pak od roku 1948 byl celou dobu politicky špatný. Já jsem nevystavoval, neprodával, stále to bylo jen to restaurování. Radost mi dělá ale zejména hudba. Hodně chodím na koncerty, jednou, dvakrát týdně v Praze na filharmonii, to mi posunuje dušičku o patro výš. Když jsem tady u vás, tak musím zmínit Janáčka. Od něj mám rád Listy důvěrné.

Co je vám bližší: tvorba do exteriérů, nebo interiérů?

Asi ty exteriéry. Sochy, které dělám, nechávám stát vedle ateliéru, na dvorečku. To je možná také zkušenost z Řecka, sochy by měly stát venku. Rozhodně je mi také bližší monumentální tvorba než drobné věci. Pane redaktore, ještě jste se nezeptal na můj vztah k ženám?

Ano, to je pravda, tak jaký je?

Veskrze pozitivní (smích). Po pravdě, co by byla sochařina a umění bez krásného ženského těla a duše?

Autor: Milan Freiberg

15.4.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.

MSFL: Hlučín - Petřkovice 2:1

Ilustrační snímek.

Pro třináctiletého cyklistu letěl do Vávrovic vrtulník

Na Opavsku zvítězilo ANO

V opavském okrese se letošní volební účast vyšplhala na 60,11%. Výsledky jednotlivých stran prakticky kopírují ty celorepublikové.

II. LIGA: České Budějovice - Opava 2:1

/3 x VIDEO, FOTOGALERIE/ Přímý souboj o první místo nedopadl pro opavské fotbalisty dobře. Slezané na Střeleckém Ostrově prohráli s domácími Českými Budějovicemi. Hosté znovu doplatili na chyby v defenzivě.  

KOOPERATIVA NBL: Opava - Děčín 87:71

/2 x VIDEO, FOTOGALERIE/ Opavští basketbalisté jedou dál na vítězné vlně. V sobotu večer si v městské víceúčelovce vyšlápli na těžkého soupeře z Děčína. Ve druhé půli svého protivníka jasně přejeli a nakonec si dokráčeli pro zaslouženou výhru v poměru 87:71.

Z nemocnice zbyly jen střípky

Kdysi vyhlášená nemocnice ve Vítkově už řadu let nefunguje. Alespoň ne tedy tak, jak byli lidé zvyklí. Nemocniční oddělení nahradily odborné ambulance či léčebna dlouhodobě nemocných (LDN).

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení