Jste živým důkazem toho, že jablko nepadá daleko od stromu. Talent máte s otcem stejný, ale témata jiná. Nezkoušeli jste si je někdy prohodit?

To ani ne, protože otec se specializuje na kytice a já kromě abstraktních tvarů hlavně na budovy. Jednou jsme si zkusili namalovat stejnou kytici, ale vznikly dva úplně odlišné obrazy. Dál jsme to už nezkoušeli a každý jdeme svou cestou, se svými tématy.

Bude tím příslovečným jablkem i váš syn?

To zatím netuším, ale kluk je v tom docela zvláštní. Pastelky ho moc nezajímají, ale rád bere do ruky štětec. Musím uznat, že pohyby má už dobře odkoukané. Jakmile se dostane do blízkosti mého obrazu, hned vráží štětec do barvy a chce dílo vylepšovat.

Manželka také maluje?

Kdepak, moje žena studovala hudbu. Poznali jsme se při studiu na Ostravské univerzitě, pak jsme se na chvíli rozešli a zase sešli. Byla sbormistryní v karvinském pěveckém sborovém studiu a potom vyučovala na škole hudební výchovu a češtinu. Teď je na mateřské dovolené.

Loni v květnu jste vystavoval v Parlamentu ČR. Jak jste k téhle cti přišel?

Dostal jsem nabídku a zaslal jsem k posouzení některé materiály. Na jejich základě jsem byl vybrán pro třítýdenní autorskou výstavu, kterou jsem obeslal padesáti obrazy. Tematicky byly zaměřené na snová městská zákoutí i na abstraktní motivy. Nakonec jsem byl docela potěšený tím, že měla pozitivní ohlas.

Mezi poslanci? Z jejich projevů vyplývá ledacos, ale s kulturou to nemá nic společného.

Přesně neodhadnu, do jaké míry je kolekce zaujala, protože nebyla prodejní. Každopádně si vystavené obrazy prohlíželi. Prostor, kde byly umístěné, je pro výstavy ideální, ale na můj vkus moc pečlivě střežený. Při instalaci jsem se musel mnohokrát denně pohybovat uvnitř i venku a vždy jsem byl detailně zkontrolován. Pokaždé když rám pípl, přišla na řadu celková inventura. Nepomohlo mi ani tvrzení, že přístroj reaguje jen na mé železné zdraví.

Humor byl z parlamentu už dávno vyhozen na ulici. Jak s ním kamarádíte vy?

Děkuji za optání, přátelský vztah k humoru mi nikdy nechyběl a beru ho jako koření života. Je pro mě něco jako „životní chilli“. Jsem hluboce přesvědčený o tom, že bez humoru by byl život až k nesnesení fádní.

Jak se to vezme. Smysl pro humor výtvarníka Davida Černého evropské státy evidentně nemají. Málem nám za něj vyhlásily válku.

Na takové excesy se dívám dost rezervovaně a rozhodně je za smysl pro humor nepovažuji. Není dobré zapomínat na to, že umění je ve své podstatě odpovědná činnost. Lidem má přinášet hlavně potěšení, což tento případ asi nebude. Jsem zastáncem toho, aby každý umělec tvořil podle svého. Já bych se takovým způsobem nikdy zviditelňovat nechtěl.

O malířích se traduje, že jsou obléháni krásnými dívkami. Můžete to potvrdit?

Opomíjený jsem zrovna nebyl, ale vztahy jsem zásadně s prací dohromady nemíchal. Dřív si prostě každá slečna musela vybrat, jestli chce být mojí modelkou, nebo jestli se mnou chce mít jiné úmysly. Dnes už jim na výběr nedávám, protože jsem spokojený manžel a pyšný otec.

Podle jakého klíče si modelky vybíráte?

Dívka, kterou bych chtěl malovat, mě musí zaujmout, a nemusí to být jen krásnou tváří s dokonalou postavou. Pokud v sobě nemá potřebnou jiskru, jako model mě nezajímá. Někdy své modelky získávám na doporučení a jindy třeba při náhodném setkání. Oslovím je, nabídnu jim práci a pro bližší informovanost je odkážu na své webové stránky. Prohlédnou si je a pak se rozhodnou. Většinou přicházejí.

Nemají strach, že by se po příchodu do malířova ateliéru mohly stát kráskami v nesnázích?

Nemají. Spíš bych řekl, že někdy určitě čekají víc než jen malování a pak odcházejí zklamané. Jiné zase mívají o práci modelky zkreslené představy a realita je zaskočí. Pózovat několik hodin na jednom místě bez pohybu a změny výrazu není vůbec jednoduché.

Pro jakou klientelu své obrazy tvoříte?

Pro lidi, kterým se líbí. Jejich úmysly pochopitelně nezkoumám, ale hodně se dá vypozorovat už z rozhovoru. Rychle se rozloučím s těmi, kteří považují obraz jen za barevný doplněk ke koberci v obýváku.

Titul jedné knížky zní: Šel malíř chudě do světa. Vidíte to stejně?

To je dost ošemetná otázka. Pokud se malíř věnuje své profesi naplno, je pro něj zaměstnáním, které ho musí uživit. Pokud ho neuživí, je to koníček, poskytující mu výhradně jen radost z tvůrčí práce a zaměstnaný musí být jinde.

Dá se na umění zbohatnout?

Je pořád ještě spousta lidí, kteří si udělají radost pořízením obrazu a berou to jako duchaplnou investici. Právě to, že se mé obrazy líbí a navozují lidem pohodu a klid, mě obohacuje.

Přesto vás malování živí.

Jako každá práce, kterou člověk dělá a která mu současně působí radost a uspokojení z toho, že se mu něco povedlo. Při tvůrčí činnosti se autor snaží předávat své pocity dál a zrovna na peníze přitom zpravidla nemyslí. Alespoň já ne. Naštěstí nemám žádné přemrštěné požadavky ani nároky. Ke spokojenému životu nepotřebuji vilu s bazénem, letadlo, jachtu na Floridě ani rezidenci v Alpách. No, abych byl upřímný, malý srub v Tatrách bych určitě neodmítl.

A co plážový domek u moře?

Co bych s ním dělal? Jsem typ, kterému pobyt u moře nebo na přehradě absolutně nic neříká. Maximální množství vody, které snesu, je naplněná vana. Něco jiného jsou hory, to je má životní láska. Člověk je v nich sám, toulá se lesním tichem, podle potřeby může v klidu buď přemýšlet nebo mozek úplně vypnout. V tomto směru upřednostňuji Tatry a nejenom pro jejich impozantnost, blízkost a nádhernou přírodu. Podstatný důvod je, že v nich žijí příjemní, otevření a pohostinní lidé.

Ve vašich obrazech bývá vody dost, ale hory žádné.

To proto, že mám hory tak moc rád, až si je všechny nechávám pro sebe. Ale měl bych i méně hamounské vysvětlení. Na všechny dovolené si beru malování, ale do Tater nikdy. Jsou pro mě symbolem příjemného odpočinku a dokonalé relaxace. Kdybych je maloval, myšlenky by se mi zatoulaly někam úplně jinam.

Co při tvorbě snových městských zákoutí vlastně hledáte?

Romantiku. Dnešní doba je na můj vkus moc uspěchaná až chaotická. Lidé už se nemají čas zastavit a obdivovat krásu dřívějších dob.. Snad proto jim nabízím pohled do klidu romantické minulosti. V ní nezvoní mobily, neexistují formuláře ani záplava vlezlých reklam a ručičky hodinek nikoho neštvou do stresu. Pokud se někomu, jako kdysi panu Broučkovi, podaří výlet do mého plátna, měl by se alespoň na chvíli zastavit.

Současná architektura vás neoslovuje?

K dnešní moderní architektuře mám vztah spíše odtažitý. Připadá mi studená a odosobněná. Mám rád staré věci, které nesou otisk své doby. Když maluji nějaké noční město, vybírám si v něm dům, ve kterém pak prozářím i okno.

Někteří umělci prosluli rozervaným nitrem, ze kterého jim prýštily impulzy. Někdy i takové, že si třeba uřízli ucho. Napadla vás někdy podobná divočina?

Nenapadla a pevně věřím, že ani nenapadne. Možná proto, že nejsem rozervaná osobnost. Určitě jsem si nikdy nechtěl uříznout žádnou část těla ani ostudu. V tomto ohledu šetřím i své vlasy a vousy.

Dva dny v týdnu učíte žáky na stavební průmyslovce kreslit. Berou vás jako kantora, nebo jako umělce?

Na to se neptám, ale určitě pro ně nejsem něco jako „echtovní kantor“, který vyučuje a k tomu maluje. Spíš mě asi vidí jako malíře, který k tomu i učí. Já beru výuku jako duševní relaxaci a také jako možnost přijít na nové myšlenky.

Při povaze dnešních dětí mohou být některé myšlenky dost nebezpečné.

Ale ne, zatím jsem se svými studenty žádný vážnější problém neměl. Náš vzájemný vztah je pořád dobrý a mohu říci, že se spolu pokaždé rozumně domluvíme. Až se to změní, už mě vyučování lákat nebude.

Máte nějaký úsměvný kantorský zážitek?

Teď ani ne, ale před deseti lety jich bylo na rozdávání, protože na mě žáci neúnavně vymýšleli inteligentní kulišárny. Například mi před začátkem vyučovací hodiny přemístili katedru na úplně jiné místo a sobě zase lavice. Systém vypilovali až k dokonalosti, a když jsem bral za kliku dveří do třídy, nikdy jsem nevěděl, kam mě tentokrát přestěhovali. Pokaždé jsme se tomu všichni zasmáli. Na druhé straně musím přiznat, že mi při zkoušení zase dokázali svou svědomitou přípravu, nejenom na stěhování nábytku. Byly to krásné časy, ale bohužel skončily. Jemný humor se ke škodě věci poslední dobou ze tříd někam vytratil.

V neděli oslavíte kulaté narozeniny. Budou v bohémském stylu?

Kdepak, v komorním s dobrými přáteli a lahvinkou kvalitního vína. Všem gratulantům svatosvatě slíbím, že ten den štětec do ruky nevezmu. Možná to i dodržím. V oslavách žádný bohém nejsem a zklamu každého, kdo by to očekával. Bujaré mejdany nepořádám a večírky nevymetám.

Nemáte žádný zlozvyk, kterého se chcete zbavit?

Zlozvyky mám, ale zbavit se jich nehodlám. Jednou jsou moje a chci si je ponechat. K největším patří asi čokoláda, na které jsem už závislý. Potřebuji ji k životu, stejně jako kuřák cigaretu, alkoholik skleničku nebo feťák drogu. Na čokoládě prostě ulítávám.

Jen na čokoládě?

Mým dalším úletem je závislost na tvorbě, takže se vlastně promalovávám k workoholismu.. Spát chodívám skoro nad ránem v době, kdy ostatní slušní lidé už pomalu vstávají. Právě v noci se mi totiž maluje nejlépe a počítač mě také nenechává na pokoji. Je to hrozný žrout času. Založením jsem typická sova a stačí mi čtyři až pět hodin spánku.

Sova je klidný pták. Jak jste na tom vy?

Jako každého i mě někdy něco nadzvedne, ale určitě nejsem žádný cholerik. Konflikty se snažím vyřešit v klidu, protože křik všechno jen zhorší.

Jste úspěšný umělec, který si už spoustu snů naplnil. Zbývá vám ještě nějaký?

Pokračovat v malování a daleko víc se věnovat rodině. Dostávám se do věku, kdy si život chci vychutnávat bez rizika tak, aby mi neprotekl mezi prsty. Dnes už vím, že bez fungujícího rodinného zázemí to nejde.

Kdo je Ondřej Kočár?

Narodil se 1. února 1964 v Opavě. Vystudovat stavební průmyslovku a po maturitě absolvoval Pedagogickou fakultu v Ostravě. Na univerzitě se zabýval malbou, grafikou a jinými výtvarnými technikami. Od roku 1987 má na svém výtvarném kontě už více než čtyřicet samostatných výstav v různých městech republiky a také hodně kolektivních výstav. Jeho obrazy jsou umístěny v soukromých galeriích a tvoří součást soukromých sbírek v Česku, Belgii, Dánsku, Finsku, Francii, Holandsku, Kanadě, Německu, Rakousku, Rusku, Švédsku, USA i na Slovensku. Je ženatý amá čtyřletého syna Kryštofa. Jeho otec Vladimír Kočár je také známý výtvarník.