Kliknutím zvětšítePatří k nejvýraznějším českým hereckým tvářím, a to jak na divadelních jevištích, ale i ve filmu a televizi. Ondřej Malý (1966), ostravský rodák, jehož otec Stanislav Malý patřil po pět desítek let mezi stálice činoherního souboru tehdejšího Státního divadla Ostrava, se vrací do svého rodiště s představením Bouře.
Na její uvedení se diváci mohou těšit v rámci Letních shakespearovských slavností v amfiteátru Slezskoostravského hradu. S jedním ze zakladatelů tohoto divadelního svátku v Ostravě, hercem Vladimírem Polákem, si povídal o svém poutu k Ostravě, Shakespearovi, studiích v Londýně i Letních shakespearovských slavnostech.
S jakými pocity se s představením Bouře vracíš do Ostravy? Co pro tebe v kontextu všech zájezdů v rámci Letních shakespearovských slavností účinkování v Ostravě znamená?
Je to pro mě samozřejmě návrat domů. Vzpomínám si, jak jsme s Klicperovým divadlem hráli Havlovo Odcházení v Divadle Petra Bezruče. Bylo to ještě v dobách, kdy toto divadlo působilo v Domě kultury města Ostravy. V něm jsem jako herec ostatně začínal ještě v období mého studia na konzervatoři. Člověk zkrátka jede domů. Je to jako přijet zpět na místo činu.
Pocházíš z herecké rodiny. Tvůj tatínek dlouhá léta pracoval v tehdejším Státním divadle Ostrava, kam tě už jako dítě brával na zkoušky a do zákulisí. Jaké to pro tebe tehdy bylo?
Ano, můj táta mě brával do divadla. První představení na které si vzpomínám, byly Hrátky s čertem. Jako dítě jsem samozřejmě divadlo měl rád, ale daleko víc než samotné dění na jevišti mě zajímalo všechno to dění kolem. Třeba když jsme mohli lézt do míst pod jevištěm, pod točnou, do různých zákoutí a taky sezení v kuřárně, kde se vařilo kafe a já mohl poslouchat všechny historky, které ti „velcí“ povídali. Až teprve později mě začalo zajímat také to, co se děje na jevišti.
Vzpomeneš si na nějakou ostravskou inscenaci Shakespearovy hry, respektive na tvé první setkání s tímto autorem?
V průběhu studia na konzervatoři ve čtvrtém ročníku jsem v roce 1984 statoval v představení Richard II., které ve Státním divadle režíroval Radim Koval.
Takže ses na jevišti objevoval již jako dítě. Bavilo tě to, nebo ses tomu naopak spíše bránil?
Určitě mě to bavilo. I když si vzpomínám na jeden moment v generálkovém týdnu inscenace Němci. V roce 1974 mi bylo osm let, hrál jsem postavu židovského dítěte, v jedné chvíli mě herec Jan Vlasák odvedl mimo jeviště a tam mě zastřelil. Takže se mi to líbit přestalo a režisér inscenace Bedřich Jansa mě pak musel uplácet bonbóny, abych hrál dále. Ale ano, herecké dítě jsem byl.
Máš zkušenost nejen s ostravským divadlem, ale také s tvorbou Televizního studia Ostrava. Už jako dítě ses objevil v dodnes legendárním seriálu Přátelé zeleného údolí z roku 1980. Vzpomínáš také na tuto dobu?
Moje úplně první vzpomínka na televizní natáčení se váže k filmu Janovi lidé. Bylo to v zimě a já jsem jako malý byl hrozně, ale hrozně hubený. Během zkoušení záběru jsem tu zimu vydržel, ale když se měla jet ostrá, rozklepaly se mi zuby zimou, museli mně odvést do tepla a tak skončil můj první natáčecí den. Ale natáčení Přátel Zeleného údolí, kdy jsme courali po lese v Beskydech na Morávce, jsem měl velmi rád.
Byl Shakespeare i součastí nějaké ročníkové práce na konzervatoři?
Na konzervatoři jsem se se Shakespearem nesetkal, ale měl jsem možnost se mu věnovat během mého studia na Emmerson College v Londýně, kde jsme zkoušeli Cymbelína. Spolužáci byli různé národnosti a každý měl dvě role. Jednu z postav hrál v originále a druhou ve svém rodném jazyce.
Jak se vůbec kluk z ostravské konzervatoře dostal na Emmerson College?
Po mém konci v Divadle Petra Bezruče v roce 1992 jsem se měl stát hercem Divadla Husa na provázku, z čehož ale sešlo. Mezitím jsem však objevil možnost studia v Anglii a vzhledem k mému dlouhodobému přání získat zkušenosti ze zahraničí, jsem si tehdy půjčil tři sta tisíc korun na pokrytí prvního semestru a v roce 1992 nebo 1993 jsem odjel do Londýna.
Vzpomeneš si na své spolužáky z konzervatoře? Potkáváš některé z nich při práci?
V ročníku nás bylo pět. Jako hlavní pedagog nás vedl Miloslav Holub, následně ročník převzal Přemyslav Matoušek, který nás dovedl až k absolventskému představení v šestém ročníku. I když já jsem absolutorium získal na základě svého účinkování v Divadle Petra Bezruče, kde jsem už tehdy pracoval na poloviční úvazek. Z mých spolužáků u divadla zůstala myslím jen Hana Vonzino, dnes členka souboru Divadla Šumperk.
Dospěl jsi po svém návratu z Anglie k jinému, novému pohledu na Shakespeara? I vzhledem k výborné znalosti angličtiny, kterou jsi tam získal? Po tvém příchodu do Klicperova divadla v Hradci králové jste připravili řadu inscenací her tohoto autora. Za všechny zmiňme Krále Leara, Hamleta, Jak se vám líbí… Jak jsi jako herec přistupoval k českým překladům těchto her?
Jednoznačně mi nejvíce konvenují překlady profesora Hilského a Jiřího Joska.
Občas někteří režiséři záměrně sahají po starších překladech Shakespearových her…
My máme v překladech Martina Hilského a Jiřího Joska velkou výhodu, protože díky nim slyšíme z jeviště náš současný jazyk, byť se stále jedná o blankvers. Když jde na Angličan Shakespeara, má to s pochopením textů daleko složitější než my. Diváci, když jdou do divadla na Shakespearovské představení, tak si mají možnost si koupit program, v němž je na jedné straně originál Shakespeare a na druhé „překlad“ hry do současné angličtiny. U nás bychom to mohli připodobnit k situaci, kdy by se hrály Shakespearovy hry v stopadesátiletých starých překladech J. K. Tyla.
Vnímáš možnost zkoušet a hrát Shakespearovy hry jako jakýsi svátek?
Každá inscenace je jiná, ale když teď sedím na pražském hradě po prvních několika reprízách Bouře, tak si opravdu říkám, že to jakýsi svátek je. Člověk si velmi uvědomí, jak se má hezky, protože má možnost v krásném prostředí dělat něco smysluplného, co ho navíc baví.
Bouře je tvojí první zkušeností s Letními shakespearovskými slavnostmi. Vím o tobě, že jsi sportovec, rád vyrážíš do přírody. Je červencový termín tím důvodem, proč tě diváci mohou poprvé vidět až letos?
Tím hlavním důvodem byla rodina. Doma jsme si se ženou Pavlou (Pavla Tomicová, dlouholetá členka souboru Klicperova divadla v Hradci Králové a manželka Ondřeje Malého – pozn. redakce) vždy jasně řekli, že ctíme červenec, což s účinkováním v rámci Letních shakespearovských slavností jednoduše nebylo možné skloubit.
Cítil jsi nyní, v době po kovidové pauze, větší chuť do práce, nebo jsi naopak složitě hledal cestu zpět k pracovnímu procesu?
Mám velmi mnoho pocitů. Chuť určitě, ale v jistém smyslu i nechuť. Někdy jsem se cítil jako asociál, protože jsem během kovidové pauzy nezkoušel nic tzv. do šuplíku, takže když jsem se znovu začal potkávat s kolegy, připadal jsem si trochu jako v akváriu. Byla to velmi intenzivní směsice pozitivního i negativního.
Když přijedeš do Ostravy, kam kromě hotelu a Slezskoostravkého hradu zamíříš?
Půjdu se samozřejmě podívat do bytu k „nám domů“, na návštěvu za (tetou) Alenou Tománkovou a také těším na výlet za Ostravu na Lysou horu a Smrk.
Autorem rozhovoru je herec Vladimír Polák
31
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
