Jednoduchý děj vychází z autorovy znalosti psychologie českého člověka středních vrstev v zásadách do ničeho se neplést, nevyjádřit přesně svůj názor, ale pokusit se využít situace a získat nějaké výhody.

Takovými typy jsou i hlavní postavy Zahradní slavnosti – manželé Oldřich a Božena Pludkovi se syny Hugem a Petrem.

Absurdita se rozjede ve chvíli, kdy rodiče pošlou Huga na zahradní slavnost likvidačního úřadu hledat údajně vlivného Kalabise. Strach o své postavení i snaha přizpůsobit se společenské normě za cenu ztráty vlastní identity s dávkou podřízenosti byrokratickému mechanismu ústí v logický závěr.

Hugo Pludek, který raději vždycky trochu prohraje a zároveň i trochu vyhraje, si při své úspěšné výpravě za získáním lepšího společenského postavení osvojí potřebné myšlení a chování tak dokonale, že ho rodiče nepoznávají. Ústřední postavu Huga Pludka ztvární Jakub Stránský na opavské scéně Alberta Pražáka a v kostýmech Libuše Pražákové, jeho bratra Petra představí Daniel Volný.

Pro rodiče Oldřicha a Boženu si režisér Rudolf Tesáček vybral Kostase Zerdaloglu a Hanu Vaňkovou. Amálce dá podobu Sabina Muchová, Ferdou Plzákem bude Michal Stalmach a dvojici likvidačních tajemníků předvedou Martin Valouch s Ivanou Lebedovou.

Ředitelem zahajovací služby se stane Martin Táborský.

Zahradní slavnost je celovečerní prvotinou Václava Havla a v prosinci uplyne 46 let od její premiéry v Divadle Na zábradlí, kde byla uvedena v režii Otomara Krejči. „Mé hry se hrají desítiletí ve všech možných zemích a divadlech. Za tu doby jsem si tisíckrát potvrdil jednu základní zkušenost: nesnesou žádnou inscenační či hereckou nadsázku.

Přehrávat, hrát absurdně, komicky a legračně je nejlepší cesta k tomu, aby jejich přestavení byla nekonečně nudná a aby se nikdo nesmál,“ říká Václav Havel.

Podle mnohých divadelních kritiků zahájila Zahradní slavnost etapu českého absurdního divadla. Absurdní interpretace má širší rozměr než interpretace tragická. Zlo klasické tragédie diváka jistě vzruší, ale zároveň mu dovolí, aby se od něho vnitřně distancoval. Přímo se ho netýká a je příliš exkluzivní na to, aby se v této podobě stalo jeho otevřeným nepřítelem.

Absurdní divadlo se v námětech i ve fabuli zaměřuje na všední děje v podobě jakoby epizodických příhod. Nevnáší historii do současnosti, ale současnost historizuje. Je analytické, chladně diagnozující a zásadně neposkytuje řešení.

Pro vyjádření absurdity života volí autor Zahradní slavnosti specifické výrazové prostředky, hlavně opakování frází, často používá výroky a slogany a některé repliky i ve slovenštině a ruštině.