Od 9. ledna letošního roku odchází do důchodu, a může proto bilancovat.

Svou profesní dráhu jste začínal na dráze. Jak se ajznboňák pracovně dostane do divadla?

Tam jsem se dostal spíš jako externí průvodce ostravské Cestovní kanceláře mládeže. Jezdíval jsem s klienty na různé pobytové zájezdy, a když se v divadle uvolnilo místo zájezdového tajemníka, chytil jsem šanci. V přípravě a organizování zájezdů jsem měl potřebné zkušenosti, a tak jsem se přihlásil. Vyšlo to. Rozhodně jsem se nenudil, protože tehdy mělo opavské divadlo měsíčně v průměru patnáct zájezdů. Programová skladba hracího plánu se tenkrát dělala právě na základě zájezdů, což bylo něco úplně jiného než dnes.

Ze zájezdového tajemníka jste přešel na post vedoucího provozu. Byl v tom velký rozdíl?

Obrovský. Jako zájezdový tajemník jsem byl sám za sebe a pomáhal mi jen čtyřčlenný tým náborového oddělení. Jako vedoucí provozu jsem řídil práci zhruba padesáti lidí a každý úsek má jinou problematiku. Naštěstí jsem měl velmi dobrou spolupráci s vedoucími těchto úseků a skvěle se s nimi dělalo. Bez takových vztahů bych byl vyřízený. Práce je navíc časově hodně náročná a vyžaduje kontakt s realizátory představení, hlavně s režiséry a výtvarníky scény i kostýmů. Nejdřív bývají přebírány scénické dekorace, protože technická zkouška je o zhruba týden dřív před generálkovým týdnem.

V té době je v divadle asi dost husto.

To bývá pokaždé, ale někdy přicházejí chvíle doslova infarktové, protože nikdo dopředu neví, co se může vyvrbit. S kulisami si hrajeme od rána a s dodělávkami přichází krejčovna i technika. Na poslední chvíli je nutné něco předělat nebo přelakovat, do toho naskočí další úkoly a bývám rád, když se večer dostanu domů. Přiznávám, že tyto hektické chvíle mi určitě chybět nebudou.

Zažíval jste někdy adrenalinové stavy?

Těch bylo! Například se připravovala opera Rusalka a při nasvícení scény se zjistilo, že textilní závěsy jsou moc světlé. Spolu s Martinem Víškem jsme všech pět osmimetrových závěsů rozložili na cestu mezi divadlem a konkatedrálou a za velkého zájmu kolemjdoucích jsme je vlastnoručně natírali speciálními barvami.

Stalo se, že výtvarník scény navrhl šikmou plochu, jenomže byla nepřesně vyrobená a jednotlivé díly spolu nelícovaly. Na poslední chvíli jsme vyrazili koupit koberec a zachránit situaci tím, že jsme ho na plochu nalepili.

Zabrat nám dal i posledně nastudovaný Nabucco. Už byl rok stažený z repertoáru a neexistovaly kostýmy ani dekorace. Najednou jsme se dozvěděli, že s ním máme hostovat v Rakousku a začal šrumec. Musel jsem narychlo vymyslet novou scénu, která by nekopírovala původní, protože bych se dostal do problémů s autorskými právy. Část kostýmů pro sbor a některé sólisty se podařilo najít ve skladu a některé kostýmy jsme si museli půjčit z olomouckého divadla.

Všechno se naštěstí stihlo a Nabucco pak zůstal na repertoáru další dvě sezony.

Vánoce nejenom mně zkazil jeden činoherní titul, chystaný na začátek dalšího roku. Na dekoracích neseděl materiál a musel být vyměněný. Jenomže času bylo málo, do toho svátky a dobré vzpomínky na nás určitě neměli ani zaměstnanci jiných firem, od kterých jsme nový materiál potřebovali. Museli přerušit vánoční volno a zboží nám vyskladnit i dopravit. A tak bych mohl pokračovat, infarktových situací bylo určitě dost. Dnes už na ně vzpomínám s úsměvem, ale tehdy mi do smíchu rozhodně nebylo.

Máte po práci divadla plné zuby, nebo se přijdete kouknout i mimopracovně?

Jistě a nejenom proto, že mám divadlo rád. Pravidelně chodím na premiéry, protože tomámv popisu práce a musím mít jistotu, že všechno klape. Občas si ale zajdu také na reprízu inscenace, která mě zaujala, a chodívám se dívat též na hostující soubory jiných divadel.

Na dveře vám zaklepal důchodový věk. Co si s ním počnete?

V první řadě ho přivítám a několik měsíců budu s chutí lenošit. Pak se pustím do prací, které jsem dřív odkládal, a určitě si najdu i nějaké pracovní příležitosti. Teď si s tím ještě žádné starosti nedělám.

Budete dělat něco pro divadlo?

To asi ne, i když by člověk nikdy neměl říkat nikdy. Rozhodně bych ochotně pomohl s rekonstrukcí divadelní techniky, pokud by byl zájem. Znám ji dokonale a jednu rekonstrukci jsem už absolvoval, takže nejsem v tomto směru bez zkušeností.

Zbyly vám nějaké zájmy, které si dál pěstujete?

Chalupa a rybaření. Jsem zručný domácí kutil a chalupa nějaké opravy a vylepšování potřebuje pořád. Zdědili jsme ji po manželčině tetě, která byla kuchařkou v raduňském zámku u knížat Blûcherů.

Jak na ně vzpomínala?

Jenom v dobrém. Pokud něco potřebovala, vzal prý hrabě auto a sám s ní zajel do Opavy. Po odchodu zbytku rodiny do Anglie od nich teta dostávala ještě několik let písemné pozdravy. Psali jí také, že by ji v případě návratu do Raduně chtěli mít znovu v kuchyni. Nakonec k tomu už nedošlo.

Byl jste se v raduňském zámku alespoň podívat?

Nejenom podívat, vypomáhal jsem vněmasi před patnácti lety při natáčení italského filmu. Štáb nejdřív přišel do divadla, aby si půjčil nějaký nábytek a ve foyer se točily i některé záběry. Potom jsem dělal asistenta produkce a zajišťoval jsem slámu pro stáje i nábytek pro jednotlivé natáčecí dny. Byla to zajímavá zkušenost, odlišná od divadelní práce, ale ten film jsem bohužel nikdy neviděl. Škoda, podíval bych se na něj docela rád.

U řeky býváte za klasického „tichého blázna“?

To ne, nevysedávám na břehu. Pořád poněmchodím a muškařím nebo vláčím. S podobně zapálenými známými jsem byl vloni na rybách ve Švédsku. Je tam spousta dokonale zarybněných jezer, a také způsob lovu je jiný než u nás. Ryby rád chytám i jím. Pochutnám si zejména na dravcích, jakými jsou štika, pstruh nebo candát. Nepohrdnu ani kaprem a letošního jsem ulovil v Jistebníku.

Co vám chutná kromě šupinatců?

Můžu říci, že jsem dosud nenarazil na jídlo, které by mi vyloženě nechutnalo. Mám rád maso, které si sám vyudím, divočinu i do křupava vypečenou kačenu. Vařit umím a dělám to docela rád, pokud jde o speciality, které se doma běžně nedělají.

Domácí práce máte také rád?

K těm se sám od sebe určitě nehrnu, ale pokud je potřeba, tak manželce pomůžu a nebráním se tomu.

Manželka pracuje v divadle?

Ano, ve skladu kostýmů, ale poznali jsme se daleko dřív a úplně jinde. Bylo to někde na tanečním Čaji o páté a brali jsme se v roce 1969.

Jste neustále ve společnosti krásných hereček a baletek. Nežárlí?

Dřív možná trochu ano, ale teď už takový problém nemáme. Konec konců, důvodů k žárlení bývá přece dost i na jiných pracovištích, nejenom v divadle.

Dokážete svůj vztek ovládnout, nebo ovládá on vás?

Zlost v sobě každopádně dlouho nepěstuji. Dřív jsem býval pořádně prchlivý, ale už se trochu zklidňuji. Řešívámto v italském stylu – vypěnit a vychladnout.

Máte nějaké nezkrocené zlozvyky?

Teoreticky kouření. Už třikrát jsem přestal a pokaždé jsem zase začal. Celkem vzato nic moc nepiju a drogy vůbec neberu, takže si žádné zásadní novoroční předsevzetí dávat nemusím.

A co nesplněný sen?

Myslím, že všechno podstatné jsem už stihl a teď si přeji už jen to, abych si klidný důchod užil v pevném zdraví. Pokud se mi to splní, všechno ostatní se už poddá.

Kdo je Pavel Uherka?

Narodil se 8. 7. 1947 v Opavě. Po základní škole vystudoval Střední zemědělskotechnickou školu a po maturitě ho zavolala vojna. Po odložení zeleného sukna odešel pracovat na železnici, kde pobyl do roku 1975. Během té doby dělal průvodce Cestovní kanceláře mládeže. Od roku 1976 pracoval ve Slezském divadle nejprve jako zájezdový tajemník, potom jako technik a nakonec jako vedoucí umělecko –technického provozu. Tuto funkci zastával až do odchodu do důchodu. Je ženatý, má jednoho syna a bydlí v Opavě.