Nejste vystudovaný herec. Co vás přivedlo na divadelní prkna?

Během studia na gymnáziu jsem dělal amatérsky divadlo a bavilo mě to. Když jsem se dozvěděl, že opavské divadlo hledá nové členy činoherního souboru, zkusil jsem štěstí a ono to vyšlo. Byl jsem přijatý jako elév, což je dnes už, myslím, téměř nemožné.

Jak dnes na tu dobu vzpomínáte?

S láskou. Byly to mé první herecké krůčky a objevování dosud nepoznaného. Vzpomínám na ni tak, jak člověk vzpomíná na své dětství.

Tak proč jste opavské divadlo opustil?

V době, kdy v opavské činohře začal neblaze úřadovat pan Černín, jsem dostal nabídku z ostravského divadla. Neměl jsem co řešit. Byl jsem dost v šoku, když jsem se dozvěděl, že ten člověk, který zdecimoval fungující opavskou činohru, se na stejný post po několika letech vrátil. Naštěstí jen krátce.

Na které opavské kolegy rád vzpomínáte?

Těch je celá řada a nejen hereckých. Nerad bych někoho opomenul, a proto nechci být konkrétní. Ale musím říct, že když jsem v Opavě v roce 2015 zaskakoval za nemocného kolegu, připadalo mi, jako bych opavské jeviště vůbec neopustil.

Po jedenácti letech jsem tam stál se svými kolegy a měl jsem pocit, jako by to bylo včera. Zvláštně krásné a doufám, že oboustranně. I když mi někteří kolegové dodnes vyčítají, že jsem jim v tom představení snědl klobásu, která prý byla určena pro všechny.

„Pohlední herci bývají lovnou zvěří fanynek. Já ten problém nemám."

Už by vám to mohli odpustit. Skvělý kredit jste míval též u diváků. Bylo to vzájemné? 

Jestli jsem měl rád diváky? Samozřejmě jsem měl opavské publikum rád a mám ho rád dodnes. Divadlo bez diváka nemá smysl a jsem přesvědčený, že Opavané své divadlo milují.

Býváte raději komikem, nebo tragédem?

Já to moc neřeším. Pro mě je důležitější, s kým tu práci dělám. Ale mám rád, když je to namícháno tak půl na půl. Takže tragikomedie.

Herectví může být i rizikové. Jeho přičiněním jste před několika lety přišel k polámaným žebrům.

No ano, stalo se mi to během zkoušky. Byla to souhra nešťastných náhod, která měla šťastný konec.

Plejádu postav už máte zažitou. Se kterou byste se ještě rád potkal?

Jsem už ve věku, kdy se s některými tituly potkávám znovu. Ale zatím jsem hrál tutéž roli jen jednou. Šlo o Soběbora v Hadriánovi z Římsů. Tak uvidíme, co mi divadelní život ještě přichystá.

U herců se dnes vyžaduje všestrannost. Takže – zpíváte, tancujete?

V Opavě jsem dokonce zpíval v operetě, ale musím přiznat, že jsem z toho měl vždycky trošku nervy. V činohře jsme dělali i dost muzikálů, ale rozhodně nemohu tvrdit, že bych si to vyloženě užíval. Takže v současné době zpívám nejraději u ohně a tančím na plese.

Pohlední herci bývají lovnou zvěří fanynek. Jaké s tím máte zkušenosti?

Formulujete to naprosto přesně. Pohlední herci bývají lovnou zvěří fanynek. Já ten problém nemám. Mě po představení většinou loví kolegové na pivo a na jejich obranu musím dodat, že to mají velice jednoduché. Ale abych byl úplně objektivní, někdy jsem lovcem i já.

Volná noha vás zatím nezlákala?

Herci na ni většinou odcházejí pro spoustu jiných závazků. Já jsem se do situace, kdy bych to musel řešit, zatím nedostal. Pokud se mi naskytne nějaká práce mimo divadlo, většinou se dá skloubit s jeho chodem. A pokud ne, musím nabídku odmítnout.

Vizitka Petra Housky
Petr Houska se narodil roku 1969 v Ostravě a během studia na gymnáziu hrál v amatérském souboru. Po maturitě nastoupil ve Slezském divadle jako herecký elév a postupně se vypracoval na špici činoherního souboru. Během čtrnácti sezon potkal celou řadu zajímavých postav. Byl mimo jiné Cyranem z Bergeracu, Jánošíkem v Malovaném na skle, Patrickem v Přeletu nad kukaččím hnízdem, Petruciem ve Zkrocení zlé ženy, Krysařem ve stejnojmenné inscenaci, Johnem v Čarodějkách ze Salemu, Tomem ve Skleněném zvěřinci nebo Jiřím v Kdo se bojí Virginie Woolfové. Od roku 2004 je členem činoherního souboru Národního divadla moravskoslezského. Ve volném čase se věnuje sportu, v létě je to windsurfing a kolo a v zimě lyže.