Po jakých cestách vedly vaše kroky mezi herce?
Po cestách klikatých. Narodil jsem se do rodiny, jejíž ideologie nebyla slučitelná s ideologií komunistickou, a nemohl jsem studovat.

Byl jsem odsunutý do vzdálené České Třebové, abych se tam vyučil strojním zámečníkem. Přestože jsem vyloženě nezručný, vyučil jsem se a vrátil do Opavy.

Tatínek mi přes známého sehnal místo údržbáře v jedné opavské obuvnické firmě a mně bylo jasné, že to není pro mé „zlaté ručičky“ ani pro zaměstnavatele nic dobrého. Firmu jsem do revoluce postupně devastoval a po ní jsem dal výpověď.

Pak jste chtěl devastovat divadlo?
Ještě ne. S kamarádem jsme chtěli otevřít v jím restituovaném domě literární kavárnu, ale restituce se vlekla a já byl zřejmě v okrese prvním nezaměstnaným. Chvíli mě to bavilo a připadal jsem si jako rentiér, ale když rentiérovi dojdou peníze, musí se nechat zaměstnat.

Divadlo potřebovalo jevištní techniky, šel jsem se tam zeptat a už jsem se v tom zvláštním a nádherném divadelním světě navěky ztratil. Mimochodem, ten barák kamarád nezrestituoval dodnes.

No dobře, ale kdy jste pochopil, že chcete být hercem?
Tahle bláznivá myšlenka mi hlavou bleskla hned při prvním představení, které jsem jako kulisák stavěl. Hráli jsme v něm tehdy s inspicientskou ikonou Mirečkem Neborowským stromy.

Na které opavské herecké kolegy ještě rád vzpomínáte?
Na všechny. Vždyť já od nich opisoval! Jestli něco umím, tak je to jejich zásluhou. Dokonce i toho zmíněného Mirečka. Když jsme tehdy zkoušeli stát jako stromy, zeptal se režiséra, jestli jsme stromy jehličnaté nebo listnaté. Spadla mi čelist a s otevřenou pusou jsem si říkal: „Tak tohle je to herectví.“

Vnímáte podstatnější rozdíl mezi opavským a pražským publikem?
Jistě. V Opavě mě část publika zdravila: „Nazdar, Klímo!“ a v Praze mě zdraví: „Dobrý den, pane Klimeši.“ Ale ono to bude asi spíš věkem.

Pražáci prý nemívají k náplavám nejlepší vztah. Pocítil jste to nějak?
Pokud se nepletu, tak v našem divadle jsou rodilí Pražáci dva – Olda Vízner a Zdenda Dolanský, takže většina z nás se naplavila. Ale připouštím, že začátky byly opravdu krušné.

Možná to zavinil spíš můj strach. Považoval jsem za drzost plést se na jevišti ve chvíli, kdy persony českého divadla tvoří. Obavy se rozplynuly až tehdy, kdy jsem pochopil, že samy sebe tak nevidí a že mě berou takového, jaký jsem.

Přesto – divadelní prostředí je jedno z nejkrutějších. Míval jste nějaké větší problémy?
Problémy k životu patří a mohou posouvat dál. Kdybychom s mou tehdejší ženou neměli ve Slezském divadle problémy, nikdy bych v Praze neskončil. Tehdy to problém byl, ale když se na něj podíváte z dlouhodobějšího hlediska, nebyl to problém, ale cesta.

Cítíte se být víc Opavanem nebo Pražanem?
Když jdu na Viktorku Žižkov a při zápase se Slezským FC řvu: Heeeeej, Opava!!!, co myslíte? Cítím se víc Pražanem nebo Opavanem?

Opavanům jste z očí nezmizel. Vídají vás v televizních reklamách, jak zíráte na nahatou modelku či vybíráte adepty na pracovní pozice. Tato práce vás baví nebo jen živí?
Trochu mě živí, ale i baví. Je to úplně jiná herecká práce , i když trochu úmorná. Všechno musí být precizní. Když jedeme záběr podvacáté i potřicáté, už nevím, kde mi hlava stojí. Ta modelka vůbec nebyla nahá. Běhala po place v celotrikotu, takže mi, chlapi, nemáte co závidět!

Petr Klimeš
Narodil se 19. srpna 1963 v Opavě a ve Slezském divadle začínal od roku 1990 jako jevištní technik. Skončil jako herec a na jeho prknech vytvořil kolem osmdesáti typově rozdílných postav.

V Městských divadlech pražských působí dodnes. Jeho typově velmi výrazný zjev využívají filmoví i televizní režiséři a výrobci reklam. Vzal si svou opavskou kolegyni Janu Epikaridis, se kterou má dvě děti.