Sám se však k této metě staví pokorně. „Nejvíce si vážím toho, že ještě pořád hrajeme a že nás to baví,“ tvrdí Radek Hajda, který se na Ostravsku nenarodil, ovšem právě kvůli kapele zde zakotvil. Neobvyklé spojení metalu a moravského folkloru na posluchače stále funguje, i proto jsou možná Silent Stream of Godless Elegy držitelem dvou sošek Anděla a nyní již kultovní stálicí na české tvrdé scéně.

Nedá mi to a první otázka se bude lehce týkat hudebního vývoje kapely Silent Stream of Godless Elegy. Začínali jste na docela velkém metalovém undergroundu, nicméně nyní jste jedna z nejrespektovanějších tvrdých formací v Česku. Přemýšlel jste někdy na počátku kariéry kapely o tom, že jednou budete poskytovat spoustu rozhovorů, ať už pro zasvěcené plátky či například Moravskoslezský deník?
Samozřejmě, že ne. (úsměv) Když člověk s hudbou začíná v raném věku, tak je to v podstatě jenom zábava. U nás ze začátku nešlo o žádnou slávu, ambice byla jen dělat muziku. Teď v létě budeme slavit pětadvacet let na scéně a vlastně nevím, co si myslet o tom, že jsem těch dvacet pět let vydržel. (smích) A když už jste začala s tím undergroundem, já si myslím, že je to pořád underground. V tom pojetí, že pořád jsme kapela, která hudbu dělá jako koníčka, ve svém volném čase a za své peníze. Možná jsme se někam dostali, ale proti profi formacím jsme opravdu stále ten underground. Už když třeba řeknu, že jsme jeli 1500 kilometrů na fesťák do Litvy, tam jsme zahráli 50 minut a zase jeli zpět, a to zadarmo, často budí otázky typu: „To si děláš srandu?!“ (smích)

Kdy jste začal hrát na kytaru? A co vás přimělo spoluzaložit v roce 1995 kapelu Silent Stream of Godless Elegy?
To je také legrační, protože já jsem začal hrát na kytaru tak trochu jako z nouze ctnost. Celé mládí jsem hrál fotbal. Pak jsem si poranil kolena, doktoři mi řekli, že to je konečná a já seděl doma s otázkou, co vlastně teď budu dělat. A protože taťka hraje na kytaru, zkusil jsem si na ni brnkat, a protože jsem v té době již poslouchal tvrdou muziku, mělo to docela rychlý spád. Zakrátko jsem si koupil elektrickou kytaru, prodal počítač, bráchovi koupil bicí a řekl, že prostě založíme kapelu. V té době jsme si ještě hráli v garáži covery od Metallicy, Nirvany a tak podobně. V devadesátém pátém jsme si pak podali inzerát, že hledáme další lidi. Poměrně rychle se to sesbíralo, a tak začali „sajlenti“. V té době jsme se také všichni shodli na oblíbeném žánru – poslouchali jsme doom metal (subžánr, odnož metalové hudby, charakteristická pomalejšími rytmy a podladěnými kytarami, pozn. aut.). To, že jsme se během pětadvaceti let vyvinuli někam, kde už to pro mnohé s doom metalem nemá moc společného, je přirozený vývoj, který vyrostl ve spojení folkloru s metalem.

Jak byste přiblížil vaši hudbu čtenářům, kteří o vás slyší poprvé? Zmínil byste inspiraci moravskou lidovou hudbou, která je především na posledních třech deskách nejznatelnější?
Určitě ano. Kdyby mi to tenkrát někdo řekl v osmnácti, tak bych se asi usmíval, ačkoli pocházím z vesnice na pomezí Valašska a tuto hudbu jsem z principu revolty skoro nesnášel. Dnes ale popravdě na lidovou muziku nedám dopustit. Ne, že bych ji cíleně poslouchal, ale z jejích kořenů se snažíme vycházet a vlastně je přetvářet do toho, co je pro nás výsledným uspokojivým tvarem. Poslední tři desky jsou výsledkem spojení tvrdé hudby a folkloru, kdy je to naše autorská tvorba, avšak ovlivněná i klasickými zpěvníky, ve kterých hledáme zajímavé melodie i v písních, co dávno nikdo nezná.

Zdroj: Youtube

Zmínil jste, že jste z Valašska. Jak jste se odtamtud vlastně dostal sem, na Ostravsko?
Pocházím z oblasti mezi Hranicemi na Moravě a Valašským Meziříčím a na gympl jsem chodil už do Hranic. Z gymplu jsem pak odešel do Brna na vysokou školu a tam jsem žil osmnáct let, to už „sajlenti“ fungovali. Právě proto, že kapela byla situovaná na Ostravsko, potažmo Severní Moravu, tak jsme se před asi deseti lety přestěhovali do Ostravy. Nyní už jen s malou odbočkou na Prajzskou, kde jsme snad konečně zakotvili.

Jak vznikla myšlenka propojit moravský folklór a metal?
Nedá se to úplně doslova popsat, prostě to přišlo. V kapele byly od jejích počátků housle, už to inklinuje k tak trochu jiné tvorbě. V roce 2004 s deskou Relic Dances jsme příklon k folkloru už dělali zcela znatelně a cíleně.

Kytarista Radek HajdaZdroj: Archiv umělce

To, jak se vaše hudba vyvinula producentsky i například výměna angličtiny za češtinu, se setkalo více s ohlasem nebo nepochopením?
Když si čtu někdy některé staré rozhovory, musím se zpětně smát, protože v určitou dobu jsme mimo angličtinu kategoricky odmítali cokoli jiného. Už proto, že se říká, že „angličtina je jazyk rockové muziky“. Nicméně už v době zmíněné desky Relic Dances jsme si právě vzhledem k onomu příklonu k folkloru řekli, proč to nezkusit – dávalo by to mnohem větší logiku. Protože jsme ale měli ve studiu omezený čas a rozpočet, desku jsme natočili a až pak, rok a půl poté, jsme vzali jednotlivé skladby a přezpívali do češtiny a polštiny. Když jsme to pak slyšeli nahrané, zjistili jsme, že to funguje a dokonce docela dobře. Směrem do zahraničí je to sice poměrně kontraproduktivním krokem, na druhou stranu máme tunu skandinávských a dokonce i slovanských kapel, které zpívají ve svém rodném jazyce, a nikomu to nevadí.

Nepůsobí čeština tím pádem i lehce exoticky a zajímavě?
To právě čteme v mnohých recenzích. Lidé říkají, že třeba nevědí úplně, o čem to je, dokud si nepřečtou překlady, ale vnímají, že přesně takto má ta hudba znít a působit jako celek.

Na jevišti působíte sebevědomě i díky kostýmům. Kdo navrhuje kapelní stejnokroje a kdo vůbec vymyslel, že budete sladění nejen hudebně, ale i vizuálně?
Také je to součástí vývoje. Pořád si pokládáme otázku, jak kapelu ještě více posunout, ať už hudebně nebo vizuálně. Kdysi stačilo mít jednoduché webovky, dnes k tomu například musíme přičíst instagram a facebook, který když nemáte, jako by jste nebyli. Takže jsme si i stran vizuálu řekli, že by to chtělo nějak sladit. Naše černé košile s folklórními motivy udělal náš tehdejší bubeník David, který je profesionální grafik. Přišel tehdy s nápadem, který používáme dodnes a je to takové poznávací znamení.

Ano, v dnešní době už totiž stejnokroje nemá jen tak každá kapela.
Jistě znáte takové ty folk-metalové kapely ze světa, které se nějak stylizují. My jsme rozhodně nechtěli nosit nějaké kožešiny, jako mnozí jiní, stejně tak třeba zbroj, protože to už hraničí s kýčem. Chtěli jsme pouze naznačit něčím, co brnkne na tu lidovou strunku.

Zdroj: Youtube

V kapele se za její existenci vystřídalo personální složení docela notně, nicméně již dlouho můžeme pozorovat i stálice, kterou jste vy a vaše manželka, zpěvačka Hana Hajdová. Jaké to je existovat v kapele a zároveň v domácnosti? Někdy opravdu 24 hodin v kuse, na každém místě…
Spousta lidí si myslí, že je to super a ono to alespoň logisticky bylo super do té doby, než přišly děti. Dokud jsme byli svobodní a bezdětní, nemuseli jsme si nic vyčítat ani závidět. Na druhou stranu, když v kapelním životě hodně zkoušíte a hrajete, partnerky mimo hudební svět to těžko berou a nedělá to dobrotu. V tomto jsme byli vždy v klidu, protože jsme oba muzikanti. Od chvíle, kdy máme děti, řešíme vždy při koncertě či turné jako první věc to, kdo nám je pohlídá. V tomto směru je to těžší, jinak jsme si ale s Hankou hodně sedli partnersky muzikálně. Všechno spolu skládáme a dá se říct, že nám to jde.

Takže vlastně skládá i manželka Hanka?
Skládá hodně. Mohu říct, že je to minimálně padesát na padesát, co se tvorby kapely týká, ne-li někdy z její strany více. Zmíněné zpěvníky a sborníky často studuje ona sama u klavíru a vybírá melodie, které ji zaujmou. Teď zrovna mi říkala, že už má splněno a musím se na skládání na novou desku vrhnout i já. (úsměv)

Daly by se věci, které skládáte vy a manželka, nějak charakteristicky rozdělit?
Nevím, jestli to někdo pozná, ale její věci jsou rozhodně ženštější, ženský element je tam podle mě více patrný. Ať už v textech nebo v muzice. Myslím si, že je fajn, když se mužské a ženské prvky mísí a střídají.

S manželkou Hanou Hajdovou tvoří i skladatelské duoZdroj: Archiv umělce

Když existuje manželství v kapele, dalo by se tím pádem říct, že i metalová hudba sbližuje?
Určitě. Jedno z hesel kapely Orphaned Land (izraelská metalová kapela, pozn. aut.), kterou mám strašně rád a jejichž bývalý kytarista nám produkoval desku, je o muzice a její schopnosti sjednocování. A zrovna v Izraeli je to velký boj. Oni se nebojí zahrát v jakékoli arabské zemi a celou dobu propagují, že muzika má sbližovat, ne rozdělovat. Nutno říct, že se jim to i daří. Zásadní část metalových kapel svou filozofií skutečně sbližuje. Je to poznat i na metalových festivalech. Strašně rádi jezdíme na Brutal Assault (metalový festival konající se v pevnosti Josefof nedaleko Jaroměře, pozn. aut.), který ač je v České republice, šedesát procent fanoušků je ze zahraničí. A nikdy není problém zapříst hovor s kýmkoli, ať je třeba z opačného konce planety.

S kapelou jste za poslední roky zažili mnoho úspěchů. Vydávali jste u prestižního francouzského metalového vydavatelství, spolupracovali s hudebníkem a producentem Tomášem Kočkem, získali cenu Anděl, dokonce dvakrát, a byli nominováni i na regionální kulturní cenu Jantar. Čeho si však vy osobně nejvíce vážíte?
Rozhodně nechci tyto všechny věci jakkoli devalvovat, ale nejvíce si vážím toho, že ještě pořád hrajeme a že nás to baví. Cena a soška Anděla na klavíru je super, ale kdyby nás to nebavilo, zbyla by jenom jako vzpomínka, na kterou se práší. My máme stále motor skládat a hrát pro lidi.

Zdroj: Youtube

Je náročné tento motor udržet?
Je. Musím říct, že před poslední deskou jsem už mlel z posledního a nebýt mé ženy, už jsem to možná i zabalil. Sesypala se nám tehdy kapela, kdy z osmi členů zůstali defacto čtyři. Když jsme zkoušeli hledat nové členy, stalo se i to, že vydrželi tři měsíce a pak řekli, že si splnili sen hrát se „sajlenty“ a nechali toho. (smích) A těsně před tím, než jsme si řekli, že tu desku nahrajeme, ať se děje, co se děje, se nám podařilo vytvořit novou sestavu, ačkoli už jsme se ani příliš nesnažili. A funguje doteď. Je klišé říkat, že to je ta nejlepší sestava, ale pro mě momentálně ano. A to není nic proti veškerým bývalým členům. Současná sestava si rozumí hudebně i lidsky, zkrátka ve všech rovinách.

Myslíte si tedy, že právě v nynější sestavě by mohly vzniknout další kvalitní nahrávky?
Samozřejmě na další desce pracujeme. Dávat prohlášení, že to vydrží dalších deset let, je ošidné, protože je to přece jenom koníček. A není nám už osmnáct, máme rodiny a práce. Nemůžu mít nikomu za zlé, když jednoho dne přijde a řekne, že už nemůže. Zatím to ale funguje a já jsem strašně rád. Nicméně, co bude za rok, za dva, to nemůže říct nikdo v jakémkoli směru. A na novou desku podstatnou část materiálu už máme. (úsměv)

Máte nějaký zážitek z turné, zkoušek či koncertů, který by stál za zveřejnění? Něco, co vás opravdu dostalo, překvapilo nebo potěšilo?
To je těžké, koncertů už bylo možná i kolem jednoho tisíce a abych něco vypíchnul, je složité. Když jsme například jeli turné v únoru 2019, na začátku jsme se s ostatními vystupujícími kapelami vůbec neznali. Po čase se vždy stává, že se z nás stanou i přátelé a dále si voláme a píšeme. Na muzicírování je skvělé, že objevujete nové kámoše po celém světě. (úsměv)

Takže se dá říct, že znáte metalisty z celého světa.
Já myslím, že ano. Když bych si pročísl facebook, asi nenajdu kontinent, ze kterého bych tam nikoho neměl. (smích)

Jakou hudbu posloucháte v soukromí? Převládá metal, anebo máte i další oblíbené žánry? Nebo i kvůli aktivní muzikantské činnosti v soukromí nejraději posloucháte ticho?
Záleží na období. Když skládáme a jsme ve fázi, kdy už písničky aranžujeme, nejraději nic neposlouchám. Ne ze strachu, že by mě to ovlivnilo, ale protože už mám v hlavě jenom naši hudbu. V tomto období mám obvykle i problémy se spaním, protože mi to v hlavě neustále hraje. A to je docela strašné. (smích) Nicméně, kdybych měl rozebrat, co poslouchám, je to průřez od lidové hudby, přes vážnou hudbu a folk, až po ten metal. Myslím si, že každý má v hudbě nějaký spojující prvek, a tím je pro mě asi posmutnělost. V podstatě nemám rád veselé rozjásané věci. Vždy říkám, že veselé muzice nevěřím. (smích) V té posmutnělosti to rozhodně nemusí být jen metal. Třeba i takoví Massive Attack (anglická elektronická formace, pozn. aut.) jsou v podstatě velice temní a doomoví, ačkoli se jedná o taneční scénu. Nemám problém s žádnou muzikou, buď si v ní najdu to své nebo ne.

Vedete k hudbě i vaše děti? Měl byste radost z toho, kdyby šly ve vašich šlépějích a jednou z nich byli metaloví muzikanti?
Určitě budeme rádi, když k muzice najdou nějaký vztah. Ale sám ze své zkušenosti vím, že v tomto nefunguje žádné „Musíš!“. Máme doma tunu kytar, klavír, hudební zázemí. Jednou za čas je chytne, že do všeho mlátí a zkoušejí na to hrát, ale zatím spíše tak, že si z toho dělají legraci. Momentálně jsou ve věku, kdy staršího syna zajímá jen basketbalový koš a mladší si dělá v Minecraftu (počítačová hra, pozn. aut.) svoje vlastní světy. A jestli to jednou přijde, třeba jako u mě v osmnácti, to je ve hvězdách. Rádi bychom asi byli. Na jejich vkusu už jsme svým způsobem zapracovali. (smích) Nemají problém, když si pouštíme metal. Akorát když byli menší a skládali jsme, nechápali, proč děláme „takové smutné písničky“. (úsměv)

Zdroj: Youtube

Má metal v Ostravě stále svou velkou základnu? Nebo je to spíše přežitek a píseň dnů minulých?
Já mám pocit, že jsou v tomto takové sinusoidy. Aspoň ohledně návštěvnosti koncertů. V době, kdy jsme začínali, bylo Ostravsko mekkou metalové scény v Česku. Když to vezmu zpětně, tak člověk opravdu nemůže vědět, kolik v určitém období na stejný metalový koncert přijde lidí. Je to naprosto nepředvídatelné. Doufám, že se podaří zcela zachránit klub Barrák a že tam lidé budou chodit na koncerty, protože na tom to stojí. Ale tím, že už mám děti, nemám tolik času chodit někde na pivo a koncerty a ztrácím tím přehled například o mladší generaci. Na koncertech, kde hrajeme, potkávám spíše stále ty stejné lidi.

Když potkáváte ty stejné fanoušky, dalo by se říct, že s vámi určité publikum i stárne?
Někteří určitě ano. Jsou takoví, co nás sledují od začátku. Ale samozřejmě přibývají i noví. U nás se to navíc dá dělit na to starší období a novější, kdy už byl větší příklon k folkloru. Někteří tedy odpadli, ale spoustu nových si ta tvorba zase získala. A pak jsou ti, kteří jsou schopni nás podpořit ročně klidně na pěti různých koncertech na různých místech.

Existuje ve světě metalového kytaristy něco, co by tam člověk neznalý vůbec nehledal?
Já osobně v civilu snad ani nepůsobím jako metalista. (smích) Existuje zažité klišé, jak má vypadat metalista, ale já jsem spíše introvertní ajťák. (smích) A myslím si, že dokud se například rodiče basketbalového potěru NH Ostrava nedozvěděli odjinud, že máme nějakou kapelu, netušili, že já jsem metalový kytarista.

Radek Hajda (*1973) je kytarista a zakladatel české respektované folk-metalové formace Silent Stream of Godless Elegy. S kapelou získal za dvě desky cenu Anděl v kategorii Hard & Heavy, spolupracoval s významnými zahraničními i českými hudebními jmény. Jeho manželkou je zpěvačka kapely Hana Hajdová, spolu mají dva syny. Za svůj život se několikrát přesunul právě kvůli fungování kapely, nyní s rodinou zakotvil na Hlučínsku.