Kliknutím zvětšíteLetos se na něj v rámci Letních shakespearovských slavností mohou ostravští diváci těšit v roli Kalibana v inscenaci Bouře.
Jak na dobu svého působení v Ostravě vzpomínáte? Setkal jste se již v jeho průběhu s dílem Williama Shakespeara? Nebo obecně s veršem?
Upřímně přiznávám, že čtyři roky strávené na ostravské konzervatoři považuji za své nejlepší životní období. Po úspěšném přemlouvání mi rodiče dovolili studovat školu, kterou jsem si vysnil, a najednou se přede mnou v patnácti letech otevřel naprosto nový svět. Často na tu dobu vzpomínám. Potkával jsem skvělé, talentované lidi, chodil neustále do divadla, poznal svoji budoucí ženu, škola mě nesmírně bavila. Když nad tím teď přemýšlím, hned bych se do té doby vrátil zpět. Žil jsem bezstarostný sen, na škole byla super komunita, která držela při sobě, a večer se scházela na Stodolní. Co se týče Shakespeara, tak si pamatuji, že v prvním ročníku jsem pracoval na dialogu z Romea a Julie. Byla to ona slavná balkónová scéna, a dost jsem se při tom spálil.
Které z pedagogických osobností vás v té době nejvíce ovlivnily a proč?
Vedoucím našeho ročníku byl Ladislav Slíva, skvělý člověk, který se nám puberťákům snažil být takovým průvodcem v onom divadelním a uměleckém světě, o němž jsme v patnácti letech nevěděli vůbec nic. Alespoň já jsem měl naprosto zkreslené představy o samozřejmé budoucí herecké slávě a o tom, jak se o nás mladé herce budou divadla po ukončení studia prát. Ladislav Slíva nás vedl k častým návštěvám divadla, usiloval o to, abychom na sobě pracovali, a snažil se nám všemožně zajistit hostování v menších rolích v profesionálních souborech. Navíc si myslím, že dokázal dát dohromady opravdu zajímavou a talentovanou partu mladých herců: Terku Dočkalovou, Andrejku Mohylovou, Lucku Andělovou (Schneiderovou), Vojtu Fülepa… Lidi, kteří jsou dnes velmi výraznými hereckými osobnostmi. Takže pan Slíva byl určitě v prvé řadě ten, který mi otevřel oči a nejvíce mě v patnácti letech ovlivnil v náhledu na divadlo.
Jako interpret máte bohatou zkušenost s hrami Williama Shakespeara. Za všechny jmenujme Zkrocení zlé ženy v Národním divadle nebo Mnoho povyku pro nic v rámci Letních shakespearovských slavností v roce 2014. Jaké zvláštnosti v Shakespearových textech spatřujete? Vyžaduje jejich herecká interpretace určitý specifický přístup?
Neřekl bych, že bohatou. Na JAMU jsme dělali spíš ruské autory, Zkrocení zlé ženy v Národním bylo vlastně mým prvním setkáním se Shakespearem na jevišti, navíc jsem tu roli převzal po nástupu do angažmá. V případě Claudia v Mnoho povyku pro nic, jehož budu letos v rámci Letních shakespearovských slavností hrát osmou sezónu, šlo především o moji první zkušenost s hraním pod širým nebem a rovněž o setkání s legendárním Jiřím Menzelem (režisérem inscenace – pozn. red.). Shakespearův jazyk je krásný, rád ho čtu, všechny ty slovní obraty jsou nádherné, ale občas mám problém převést je autenticky na jeviště, aby nezněly uměle. To se snažím odkoukat od zkušenějších. V Národním divadle máme na práci s textem skvělou paní profesorku Zdeňku Palkovou, která nám vždy pečlivě vysvětlí všechna specifika daného textu, ať už se jedná o Shakespearův blankvers či jiného autora. Bohužel při hostování v jiných divadlech a projektech se musím spoléhat jen sám na sebe a snažit se skloubit, aby mi bylo rozumět, abych byl slyšet a především abych stoprocentně věděl, o čem a proč mluvím.
Bouře je Shakespearovou romancí z autorova pozdního tvůrčího období. Svět hry je dle mnohých přitažlivý zejména podobou s jakousi politickou utopií, v níž se děj odehrává. V čem podle vás tato hra promlouvá k dnešnímu publiku?
Myslím, že neznalé předlohy překvapí, jak celá hra skončí. V podstatě se nic nestane, nikdo není potrestán a všem je odpuštěno. Začíná se nanovo a doufá se v lepší svět. To si myslím teď, tak nějak podvědomě, přejeme všichni. Ať pokračuje život a je lepší než dřív. Abychom se poučili z vlastních chyb, nemysleli jen na sebe, moc, peníze, ale na podstatu svého bytí.
Kaliban, jehož v Bouři ztvárňujete, rozhodně není jednoduchou postavou. Jsou nějaké typy charakterů, které na jevišti hrajete raději než jiné?
Každého herce asi nejvíce přitahují nejednoznačné a jeho vlastnímu naturelu odlišné postavy. Kalibana lze vnímat několika způsoby. Pro mě to rozhodně není primitivní divoch, nesmírně mě na něm přitahuje právě ta nejednoznačnost, jak asi přemýšlí a o čem. Ten jeho vnitřní smutek, touha být rovnocenným partnerem, zápas s animálními pudy, hlad po pomstě, touha po Mirandě, láska k přírodě a svému domovu, který mu ostatní berou. Mluví se o něm jako o zvířeti, obludě, pihovaté zrůdě. My jsme však v inscenaci zcela upustili od jakýchkoliv zvířecích a obludných atributů ve vzhledu, což je podle mě skvělé. Snažíme se jej vykreslit jako kluka věkově blízkého Mirandě a Ferdinandovi, jehož se Prospero na ostrově ujal, vzdělal jej a tzv. začlenil do společnosti. Stal se Kalibanovým pomyslným otcem, ale najednou jej odvrhl a udělal z něj sluhu a otroka. A tento zvrat v Kalibanovi vyvolá touhu po pomstě, o níž se v Bouři neustále hraje…
Nelze si odpustit tradiční – byť pro herce ne vždy oblíbenou – otázku: máte nějakou vysněnou postavu, již byste si rád zahrál?
Na konzervatoři jsem snil o Romeovi, ale myslím, že na to už jsem opravdu starý. Navíc mnohem zajímavější by byl Merkucio. Ale později jsem přestal o rolích snít, rád přijímám zajímavé výzvy a zdánlivé protiúkoly, u nichž se sice pár nocí nevyspím, několikrát spálím, ale vytáhnou mě z mojí komfortní zóny.
Účinkování v rámci Letních shakespearovských slavností skýtá pro herce mnohé nástrahy. Termín uprostřed letních prázdnin, spojení hereckých osobností z různých divadel, otevřený plenérový prostor… Vy jste na velké jeviště zvyklý z mnohaletého působení na scénách Národního divadla. Řekl byste, že se díky tomu dokážete s netypickým prostorem vyrovnat snáze?
Upřímně myslím, že v tomhle mám díky svému angažmá opravdu trochu výhodu. Jsem zvyklý na velký prostor a s ním spojenou práci s hlasem i gesty. Nicméně naladit se na nové kolegy, přijmout jiný způsob práce a zvládnout velký počet představení je docela náročné. Letos hrajeme – dá se říci, že téměř v jednom bloku – čtyřicet představení a rozložit síly dá někdy zabrat. Navíc jsem z divadla zvyklý na zpětnou vazbu od ostatních členů souboru a jeho vedení, v tomto případě se člověk musí spoléhat více sám na sebe.
Prozradíte čtenářům, které profesní výzvy máte před sebou v následující době? Ať už v rámci divadla, filmu nebo televize?
Myslím, že jsem ještě nikdy nebyl v takovém zápřahu jako letos. Od konce června jsem začal točit seriál v televizi, mám deset až dvacet natáčecích dnů v měsíci, do toho denně hraji v rámci Letních shakespearovských slavností. Někdy jsem spával jen dvě hodiny denně, což se mi trošku vymstilo a před veřejnou generálkou Bouře jsem zkolaboval. Téměř rok jsem pořádně nehrál a netočil, čekal u telefonu na jakoukoliv nabídku, a nyní jsem paradoxně v situaci, kdy musím nabídky odmítat a každou půlhodinku využít k spánku. Takže vlastně jde o takovou pracovní bouři, za kterou jsem ale nesmírně vděčný.
Vladimír Polák
6
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
