Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Robin Šóen Heřman: Jsem v podstatě lesní člověk

Opava - Robin Šóen Heřman vystudoval japanologii na Filozofické fakultě univerzity Karlovy. Studoval na univerzitě v Kjúšú. Poté absolvoval pobyt na Kjótské univerzitě.

28.4.2008
SDÍLEJ:

Japanolog Robin Šóen Heřman.Foto: DENÍK / Anna Sotolářová

V současné době působí jako výkonný ředitel Česko–japonské společnosti. Do Kjóta se vždy snažil dostat a po dvanácti letech úsilí se mu to podařilo. Studiu budhismu se věnuje více než dvacet let. Absolvoval svěcení v japonském klášteře Enrjaku – dží. Letos se podílel na festivalu Další břehy v Opavě.

Lidé často vnímají mnichy jako takové darmožrouty. Podílejí se sami mniši nějakým způsobem na kultuře?

Ono to moc nejde, být v kontaktu se světem, protože to soustředění, které se tam nějakým způsobem stupňuje, je pořád hodně vratké. Cvičíte se opravdu ze dne na den. Týden po týdnu, měsíc po měsíci. Kdyby vás pak vyrušilo něco z venku, tak veškerá ta práce by přišla vniveč. Ale na druhou stranu u nás to bylo tak, že poté, co absolvujete tento privilegovaný program, kdy se soustředíte a jste bez kontaktu, tak máte povinnost si to nějakým způsobem odsloužit. Buď pro tu církev můžete dělat nějakou organizační funkci, pečovat o poutníky. V kulturní oblasti můžete učit nebo být správcem chrámu.

Myslíte si, že se u nás může aplikovat nějakým způsobem buddhismus? V současné době se zabývat východním myšlením často chápe jako jakýsi módní trend.

Stejně tak jako se moji kolegové, kteří se zabývají překladem japonských knih, snaží o to, aby lidé neobdivovali japonskou literaturu, protože je zvláštní, jiná a exotická, ale protože je to skvělá literatura, stejně tak není mým cílem představovat japonskou duchovní tradici jako něco exotického, ale spíše je to pro mě inspirace v tom, jak probouzet duchovní potenciál, který je v lidech, ale oni se ho stydí ventilovat. Hrozně rád dělám akce jako tady v kostele sv. Václava.

Dělal jste výklad k fotografiím z Kjóta. V Kjótu jste také studoval, proč jste si vybral zrovna tohle město?

Protože to je nejlepší město na světě (smích). Já jsem vlastně od začátku, co jsem začal uvažovat o tom, že bych jel na studia do Japonska, nepochyboval o tom, jaké město si vyberu. Protože když se zabýváte skutečně tradiční japonskou kulturou, estetikou, duchovnem, tak je jednoznačně nejlepší Kjóto.

Kjóto bylo vždy centrum gejš, funguje to ještě dnes?

Dnes už je to jenom v Kjótu, takže další důvod proč tam studovat. (smích)

Vy jste mluvil na přednášce o tom, že Kjóto si potrpí na tradice a pravý Kjoťan je ten, co bydlí ve městě po několik generací. Má dnes šanci dostat se dívka do centra gejš, pokud to není rodová tradice?

Dneska už ano. Je to ale mnohem těžší dostat se tam zvenku. To je jako v těch klášteřích. Devadesát procent jsou to lidé, co se narodili v klášteře, ale je tam i určité procento lidí, co se tam dostalo zvenku. Dnes je poměrně dost děvčat, které se touží tomu věnovat, a jsou to i holky třeba zrovna z Kjúšú. Je to pro ně náročné, protože gejša musí umět mluvit klasickým kjótským dialektem. První, co je, když se děvče z jiného regionu uchází o místo gejši, tak musí absolvovat roční cepování v kjótském dialektu. Musí být pak schopna pěkně ševelit, protože to je největší z půvabu těchto umělkyň. Jak se hihňají a ševelí. Tímto dialektem se mezi sebou bavili dvořané na císařském dvoře. Působí to na jednu stranu exkluzivně a na druhou stranu takovým milým dojmem. Ten dialekt je vyhraněný a nemluví se jím nikde jinde než v Kjótu. Oni jsou na něj hrozně hrdi jako na všechno.

Před nějakou dobou byl uveden do kin film Gejša zpracovaný podle knihy od Gallaghera Johna. Nakolik se shoduje s realitou?

Věci, které se tam popisují, teda s výjimkou toho začátku, který je trošku moc dramatický, jsou to věci z reálu. Jenže tady se to exponuje a věcem se dávají znamínka jako: ,,Tohleto je kruté, to je dobré, to je špatné.“ Nicméně scénář je napsaný podle určitého, nejsem schopen posoudit jak hlubokého, seznámení. S výjimkou toho začátku. Nesetkal jsem se s tím, že by se něco takového v posledních padesáti letech dělo. To je asi dost okrajová záležitost. Mimochodem představitelku záporné hrdinky jsme učili skládat origami. To jí šlo, na to byla šikovná. (smích)

A vy umíte skládat origami?

Málo. (smích)

Četla jsem takovou pikantnost, že gejši mají problém dneska sehnat danna. (Danna je milenec, který ,,vydržuje gejšu“. Musí ho najít, pokud si chce zajistit dobré živobytí.)

Tak samozřejmě v Japonsku se ekonomická situace stále zhoršuje, dneska sice ne už tak prudce jako to bylo před nějakými pěti, šesti lety, ale samozřejmě těch mecenášů všude ubývá.

Japonci mají velký vztah k přírodě. Její rytmus určuje jejich životy. Jaký vy máte vztah k přírodě?

Nojo, to já jsem v podstatě lesní člověk. (smích) To je také jeden z důvodů, proč se cítím nahoře v klášteře volněji. Dalo by se říci, že doma. U nás, když se řekne klášter, tak si člověk představí nějaký dvůr, jako je ten u františkánů, obehnaný ochozem. Ale klášter, ve kterém jsem pobýval, to je dvacet kilometrů čtverečních hor. Na tom klášteře jsou nejdůležitější stromy a mraky, které se o ty stromy trhají. V Japonsku je velice prostupná hranice mezi obydlím a vnějším prostorem, který jej obklopuje. Speciálně u těch klášterů. Když na to přijde, stěny se dají úplně vyndat. Ty stěny jsou spíše taková ozdoba. Máto příjemný efekt, že jste v přírodě, ale nepříjemný ten, že jak je venku tak je vevnitř. Když máte v klášterní síni mínus osm a máte tam sedět pět šest hodin, tak přece jenom člověk vymrzne. Ale zase ho to přivede k tomu, že bedlivě pozoruje dění přírody. (smích)

Pozorujete ho i u nás?

V Českém středohoří mám boudičku. Tam jsem vždycky jezdil, když jsem potřeboval napsat nějakou práci. Doufám, že záhy, až se zbavím organizačních povinností, budu moci bydlet znovu v lese a pozorovat krajinu.

Navštívil jste ještě nějaké jiné země kromě Japonska?

Než sem jel do Japonska, tak jsem absolvoval stopem pouť do Indie. Byla to půlroční cesta. Ale jinak nejsem velký cestovatel. Když někam vyrážím, je to většinou pracovně do Japonska. Takže když mám pár dní volno, tak jedu spíše někam blíž, například na Slovensko. Projít se po horách.

Co vás fascinuje zrovna na Japonsku?

Nikdy jsem nevěděl, proč jsem byl osudem zakomponován zrovna do Japonska. Nicméně když jsem měl možnost tam nějakou dobu pobývat, tak jsem pochopil, že to tak prostě muselo být.V Japonsku mám pocit, že jsem se tam narodil, že jsem tam doma a sem jsem si jenom odskočil. Takže vždycky, když jsem jel do Japonska, tak jsem říkal, ne že jsem přijel, ale že jsem se tam vrátil.

(zuk)

28.4.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Petr Czudek.

KOOPERATIVA NBL: Praha – Opava 70:88

Babí léto v Ostravě, 18. říjen 2017. Ilustrační foto.
18

Babí léto v Ostravě. V kraji meteorologové naměřili víc než 22 stupňů

Starší muž před ženou v parku mával svým přirozením

Hodně vyděšená byla dvaačtyřicetiletá Opavanka po nedávném zážitku, který si odnesla z Městských sadů. Při procházce si totiž všimla staršího muže, jenž zrovna vyšel z křoví. Následovalo „představení“, o nějž vůbec nestála.

Kylešovice se dočkají nových hřišť, chodníků i osvětlení

Před lety prošlo změnou největší opavské sídliště Kateřinky, nyní se dostalo i na Kylešovice.

Představujeme prvňáky ZŠ Šrámkova a ZŠ Kylešovice

Deník přináší čtenářům nový seriál Naši prvňáci. Jeho prostřednictvím bude představovat tabla jednotlivých prvních tříd základních škol na Opavsku, a to až do pololetního vysvědčení. Rodiče a blízcí žáků najdou své prvňáčky každou středu v Opavském a Hlučínském Deníku a na našem webu.

Lékaři jdou do stávky. Většina jich ve středu své ordinace neotevře

Důvodem protestu praktických lékařů je vydávání elektronických receptů i nižší úhrady od pojišťoven.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení