O cibuli, Jeruzalémě i svíčkové s Iljou Rackem

Setkání s vámi přímo vybízí k dotazu na vašeho tatínka, slavného herce Ilju Racka, se kterým máte nejen stejné jméno a příjmení, ale troufám si tvrdit, že i velmi výrazné rysy… Jaké bylo vaše dětství?

Když jsem se narodil, moji rodiče byli oba studenti DAMU a oba se chystali na hereckou kariéru. V té době dostali umístěnky - tatínek do Olomouce a maminka do Mostu. Rodinný život byl komplikovaný, takže rodiče usoudili, že mi bude nejlíp u babičky a dědečka v Ostravě, kde jsem žil až do maturity. Tatínek se za mnou dostavoval ve výjimečných okamžicích, jako byly Vánoce, nebo o prázdninách, kdy jsem zase navštěvoval já jeho. Tatínek, který loni oslavil osmdesátiny, není zrovna společenský typ, co se rodinných záležitostí týče, ale před třemi lety, když se vdávala dcera, se mi ho podařilo vylákat do bytu svého syna v Praze. Tatínek na tolik lidí jen zíral, až vyslovil přání, zda bychom nemohli mít na krku cedulku, aby věděl, kdo je kdo…

Zavzpomínejte na svou maminku…

Maminka byla v divadelním angažmá v Mostě, v Liberci, pak v Olomouci, Hradci Králové a pak znovu v Liberci. Přijížděla za mnou na Vánoce, a když Štědrý večer končil, tak hned půlnočním rychlíkem na Prahu odjížděla zpátky, protože druhý den dopoledne hrála představení pro děti. A ve stejnou dobu dojel z Olomouce tatínek… Vánoce byly tedy takové napínavé. Když to dnes hodnotím zpětně, tak jsem rád, že jsem zakotvil na jednom místě. Kdybych měl s nimi absolvovat jejich štace, nebylo by to veselé dětství. Poznal jsem herecké děti, které se stěhovaly ze štace na štaci. A co víc – rodiče je každý den v šest večer opouštěli a vraceli se v jedenáct v noci… Ty děti byly většinou u prarodičů nebo taky trávily noci doma samy…

Co vám z dětství schází? Existuje něco, co byste si chtěl z té doby přenést do současnosti, ale už to jednoduše nejde?

Mám pocit, že všechno je tak, jak bylo. Bydlel jsem v ulici Na Desátém, ta zůstala stejná, až na množství aut, které tam dnes parkuje. Dědeček pracoval od roku 1929 jako šofér na OKD (tehdy Severní dráha) a jeho služební auto bylo jediné auto, které na té ulici široko daleko stálo. Docela rád stopy z dětství znovu hledám. Třeba v souvislosti s projektem Ostrava 2015 jsem si oživoval historii Ostravy. Loni mi rodina k životnímu jubileu nechala vypracovat rodokmen, takže už vím, jak Rackové putovali z jižní Moravy přes Olomouc až do Prahy. Později jsem si dopracoval ještě tu ostravskou větev, polské předky nevyjímaje. Jsou tam všichni od poloviny 19. století, kteří přišli do Ostravy v době, kdy začínal růst průmysl a kdy vznikaly dělnické kolonie.

Vaše dcera Zuzanka, která již odešla, měla nelehký osud – byla vážně handicapovaná. Údajně ona byla tím impulsem, že jste se nechal v polovině života pokřtít…

Mé ostravské zázemí byli všichni věřící lidé, dědeček v poslední etapě svého života chodil do kostela velmi často. Ten nás k víře nasměroval. A Bible je četba, která má sama o sobě vysokou literární hodnotu. Když jsme žili v Liberci, tak i naše děti se dostaly do kontaktu s kostelem, chodily na náboženství. V té době byl farářem libereckého kostela páter, který pocházel z Hrušova, měl jsem s ním společné zážitky. A jednou to tak prostě přišlo, že i já se nechal pokřtít.

Dokáže se vůbec někdy rodič alespoň trochu vyrovnat s tím, že jeho dítě je postižené?

Zuzanka – to byla obrovská zkušenost. Život každého rodiče, který má takové dítě, se zásadně změní v tom, že jeho osobní záležitosti jdou stranou a všechny domácí starosti a domácí provoz, systém a styl života se točí kolem toho dítěte. Když Zuzanka odešla, trvalo nám dva roky, než jsme změnili styl a způsob života, rekonstruovali jsme byt. Takto postižené dítě potřebuje dvacet hodin denně opatrování. Hlavním člověkem, který měl všechno na starosti, byla moje žena - já řediteloval divadlo a posléze televizi, mezitím jsem působil na ministerstvu kultury. Velká tíha tedy spočívala na ní. Dostali jsme se do kontaktu s řadou lékařů, léčitelů, lidí, i nábožensky zaměřených, do společnosti, která nás svým způsobem určovala. Tak jsme se dopracovali k víře. To, co takového rodiče napadne, je: Proč já? Jak jsme k tomu přišli? Co jsme provedli, že máme takový úkol? Na druhé straně, když takto žijete téměř dvacet let, a když to skončí, vznikne vakuum, které se snažíte naplnit.

Při práci v řídících funkcích musíte umět vycházet s lidmi. Máme nějaké triky, jak na to?
Všeobecně jsem považován za ředitele, který není příliš tvrdý, ale měkký. Byl a je to vždycky můj vnitřní problém. Když ale musím něco rozhodnout, tak do toho konfliktu jdu, i pak prožívám bezesné noci a trápí mě žaludeční vředy. Ale většinou dosáhnu svého…

Ředitelem Televizního studia Ostrava jste od roku 2002. Co se z vašeho pohledu od té doby změnilo?
Hřeje mě, že se několikanásobně zvýšila výroba. Je tady spousta lidí, kteří dokážou vymyslet skvělé věci. A na ty potřebují prostor a finance. Toto je pak úkol pro vedení studia, aby si na ústředí dokázalo vybojovat patřičné podmínky. A umělecky? Stačí se podívat, kolik ocenění naše studio získalo.

Každý potřebuje občas „vypnout“. Jak si nejlépe odpočinete?
Na zahrádce, tam totiž pěstuju všechno a nic (smích). Třicet let jsem členem Svazu zahrádkářů v Kozmicích, máme malou chatu, a od období, kdy jsem tam jako čerstvý zahrádkář pěstoval všechno, jsem přešel k názoru, že pěstuji jen to, co roste samo. Nyní ale mám specifický úkol, protože v těchto dnech se stěhuje z Prahy do Ostravy dcera Eva s rodinou a malou Viktorkou v čele, která už zjistila, že co roste v její výšce, musí sníst. Tak musím zasadit hrách…

Je nějaké heslo, rčení, moudro, kterým se celý život řídíte?
Těch mouder je tolik… Člověka v pokročilém věku napadne, když se podívá zpátky, že smysluplné je pomáhat lidem – ať už se to týkalo dětí a kamarádů naší Zuzanky. A motto, které mě naučil můj ostravský dědeček: Když nemůžeš pomoct, tak aspoň neubliž. To je někdy docela složité, zvláště když jste v nějaké vysoké funkci.

Co vás v poslední době trápí?
V souvislosti s připravovanou konferencí Veřejnoprávní média v novém desetiletí – čas na privatizaci?, která se koná 6. a 7. dubna, se zamýšlíme nad postavením regionálních studií České televize, závěry nejsou příliš veselé. Myslím si, že je potřeba znovu přehodnotit naše postavení jako regionálního studia, ale spíše k tomu lepšímu. V rámci restrukturalizace ČT se regionální studia dostal na úroveň organizačních celků, které jsou v Praze, a my jako bychom se stali výrobnou pražské televize, jen jsme 360 kilometrů daleko od Kavčích hor. Rád bych, aby postavení regionálních studií bylo daleko pevnější a aby byla zakotvena v regionech svou tvorbou a vlastním vysíláním.