Řada Opavanů o vašem podniku v současnosti často hovoří. Co vás vedlo k tomu ho otevřít zrovna v Opavě?

Jana B.: 

Dříve jsme spolu pracovali v Olomouci, kde jedna restaurace stejného jména funguje už několik let. Jelikož má Olomouc podobných podniků asi šest, chtěli jsme to zkusit jinde. Mezi indickými restauracemi totiž panovala velká konkurence. Podniky mezi sebou začaly bojovat cenami, což logicky muselo vést ke kompromisům a mimo jiné se to podepsalo také na kvalitě. To se nám nelíbilo, restauraci jsme chtěli dělat po svém.

Když už se lidé vydají do indické restaurace, tak aby z toho měli nějaký zážitek. Právě proto jsme se odhodlali odejít úplně z Olomouce a zkusit to jinde. V Opavě mám známé, kteří řekli, že ve městě takový podnik chybí. Po tom, co jsme viděli tyto prostory, okamžitě bylo jasno.

Jsou podle vás Opavané na indickou kuchyni připraveni?

Jana B.: 

Trochu jsme nad tím váhali. Přece jenom Olomouc je jiná. Nachází se tam více studentů, více mladých lidí, kteří jsou novým věcem otevřenější. Jedná se o úplně jinou náturu. Nakonec jsme se do toho rozhodli jít a nejspíš našli takzvanou díru na trhu. Spousta lidí nevěděla, co od indické restaurace mají čekat. Proto jsme začali obědovým bufetem, kde si zákazník může nabrat jídla kolik chce.

Zároveň při tom vyzkouší různé pokrmy. Zdá se, že to má úspěch. Během pátků a sobot máme na večeře zaplněné rezervace. Udali jsme také spoustu voucherů přes Slevomat.cz. Kupodivu byli místní lidé víc připraveni, než jsme sami čekali. Uvidíme, jaká nás čeká budoucnost, jestli se toho brzy nepřesytí.

Jste partneři. Jak jste na sebe narazili a kudy vedla cesta ke společné restauraci?

Jana B.: 

Přítel přijel z Indie sem k nám. Jeho největším životním koníčkem je vaření. Jelikož v Indii nejsou takové možnosti a restaurací tam je přehršel, chtěl vyrazit do světa. Restaurace se tam v podstatě nachází v každém druhém domě. V České republice měl známé, proto se rozhodl zamířit právě sem. V Olomouci fungoval jako úplně obyčejný řadový kuchař. V oné restauraci jsem tam k druhému zaměstnání měla brigádu jako servírka. Takto jsme se vlastně seznámili.

Teď jsme spolu už téměř čtyři roky. Dlouhodobě jsme se bavili o tom, jaké má u nás v republice možnosti. Vždycky se věnoval pouze vaření a neumí moc dobře česky. Jedinou možností tak pro něj byla práce v indické restauraci, a pokud by se mu tam nelíbilo, holt by si musel otevřít svou. Nakonec tedy došlo na druhou možnost.

Zkusme charakterizovat indickou kuchyni. Z toho, co jsem sám vyzkoušel, zkusil uvařit a dočetl se v různých kuchařkách, přijde mi nesmírně rozmanitá. Na jakých ingrediencích vlastně stojí?

Satveer Singh: 

Indie je obrovská. Je to jako v Evropě, v každém státě se vaří něco jiného. To samé platí pro různé indické regiony, jako by to bylo několik zemí dohromady. Rozmanitost tedy hraje velkou roli. Pocházím ze severu, severská kuchyně je mi proto bližší. Pokud bych měl ale jmenovat něco, co se dává do všech jídel, uvedl bych rajčata a cibuli.

Nejmarkantnější rozdíl je podle mého v koření, které dokáže dát pokrmům úplně jiný šmrnc. Přestože se i v Indii používá řada stejných surovin, které se používají i v kontinentální kuchyni, koření to posouvá někam jinam.

Jestliže gastronomie v Indii mimo jiné stojí na koření, které je to nejzásadnější?

Jana B.: 

Hodně se používá chilli. Lidé mají jakousi zarytou představu o tom, že indická kuchyně je pálivá a že tak to má být. Není to přitom úplně pravda. Zhruba polovina jídel v našem menu je pikantní, nacházejí se tam i vyloženě pálivé pokrmy, ale zákazníků se ptáme, jak pálivé by si to přáli mít.

Každý má jiné možnosti a stává se, že se lidé přecení. Následně tak přidáváme jogurt, abychom chuť zjemnili. Z typických koření musím uvést i garam masalu (ostrá směs koření pozn. red.), která dokáže udělat velký rozdíl. Ve speciálních prodejnách se už dá sehnat i u nás v Česku.

Oblíbený je také římský kmín, opomenout nesmím ani kurkumu. Ta se sice nějak zásadně nepodílí na samotné chuti, ale je zdravá a používá se kvůli barvě. Indická kuchyně se také neobejde bez česneku a zázvoru. Důležité je rovněž hořčičné semínko a koriandr.

Měla jste před tím, než jste se s přítelem stali partnery, s indickou gastronomií nějaké zkušenosti?

Jana B.: 

Přiznám se, že před tím, než jsem začala pracovat s přítelem, jsem indické jídlo nikdy neochutnala. Když jsem to potom zkusila, byla jsem naprosto ohromena a začala ho vařit i doma. Velice brzy jsme spolu začali žít, takže jsme pak vařili společně. Loni jsme odletěli na měsíc a půl do Indie. Měla jsem tak možnost ochutnávat pokrmy přímo v Indii.

Docela dost jsme toho procestovali, takže jsme mohli srovnávat i kuchyně jednotlivých regionů. Musím říct, že se už dnes bez toho neobejdu.

Pokud my jako Češi máme řízky nebo vepřo, knedlo, zelo, co je národním pokrmem pro Indii? Pokud tedy vzhledem k rozlehlosti země něco takového vůbec existuje.

Satveer S.: 

Nejtypičtějším jídlem na severu, odkud pocházím, je rýže a omáčka dhal. Jedná se o směs fazolí či dalších luštěnin, kterou si každý dochucuje po svém. Ráno si pak dáváme plněné placky se sýrem či bramborami. U snídaně mimochodem často nechybí ani jogurt, který je oblíbený i v Česku.

Zabrusme trochu do geografie. Satveere, pocházíte ze severu. Jak se tato část země liší od jiných regionů?

Satveer S.: 

Pocházím z Uttarákhandu, kde je to samá hora. Je to pod Himálajemi, v podstatě nedaleko hranice s Nepálem. Nachází se tam spousta malých vesniček roztroušených různě po horách, hustota obyvatelstva není taková. Spíše směrem ke středu Indie se nachází více větších měst. Na severu je hodně přírody, ve středu jí naopak moc není. Na jihu je to zase úplně o něčem jiném. Řeky, palmy, pláže.

Jaký je život v Indii? Připadá mi, že v očích spousty Čechů je vnímána jako chudá země s řadou sociálních problémů. Jde o realitu anebo mylnou představu?

Jana B.: 

Zčásti to je tak a zčásti zase jinak. Sama jsem se přesvědčila o tom, že spousta věcí je jiných, než jsem se domnívala. Pravdou je, že Indie je opravdu hodně přelidněná. V některých regionech to vůbec nepostřehnete, jinde je to skutečně šílené. A pokud tam tolik lidí opravdu žije, sociální problémy se řeší špatně.

Neexistuje tam například žádné zdravotní pojištění. Pokud se vám něco stane, k lékaři nebo do nemocnice se nedostanete, pokud nemáte našetřen dostatek peněz. I z toho důvodu mají velmi skromně zařízené bydlení. Většinu peněz, které vydělají, šetří. Právě pro takové případy. V tomto Indové mají úplně jinou mentalitu. To samé platí u vztahů.

V některých oblastech ještě pořád fungují domluvené sňatky. Na druhou stranu v Indii není taková rozvodovost. Jejich vztahy totiž na rozdíl od nás nefungují na nějakém vzplanutí, zamilování a podobně. Indové si naopak postupně k sobě hledají cestu. Učí se spolu žít a vydrží spolu.

V některých částech jsem viděla věci, které mi vyloženě lámaly srdce. Na ulicích se nachází spousta dětí v hrozném stavu. Když jsem se bavila s místními na téma, co se s tím dá dělat, řekli mi, že je to prakticky neřešitelné. Při takovém počtu lidí to prostě nejde. Velkým problémem v Indii je také korupce.

Má Indie problémy s kriminalitou?

Jana B.: 

Na bezpečnost se tam příliš nedbá, ale o tamní kriminalitě mají Evropané zkreslené představy. Podle mě jsou Indové velice přátelští a otevření lidé. Oni sami mají málo a i to málo rozdají. Stalo se mi, že jsem třeba byla na letišti, místní si mě jako turistky všimli, následně mi ukázali město, pohostili a vůbec nic za to nechtěli. Pozvali mě třeba i na svatbu. Všechno tam funguje tak nějak nezištně. Tohle mě velmi překvapilo. Přišlo mi, že čím drsnější mají život, o to lepšími lidmi se stávají.

Ohledně kriminality se u nás dovídáme samé špatné věci. V médiích se samozřejmě nikdy nebude psát o něčem, co není až tolik zajímavé. Proto se upozorňuje na největší tragédie a průšvihy. Neříkám, děje se to tam, ale děje se to také u nás. Když si spočítáme, že nás je nějakých deset milionů, kdežto Indů jeden a půl miliardy, tak při takovém srovnání je kriminalita v Indii vlastně nižší.

Spousta věcí tam nějak funguje a člověk Indii musí zažít, aby ji pochopil. Já tam byla moc spokojená, a i když něco pro mě bylo skutečně hodně drsné, vždycky se tam ráda vrátím.

Satveere, na závěr otázka přímo na vás. Co vás přimělo k odchodu do České republiky?

Satveer S.: 

V Indii se pracuje velmi tvrdě. Dvanáct hodin každý den v týdnu. Nemáte žádné volno při mzdě, za kterou si nemůžete nic pořídit. Úplně běžné je, že muž od rodiny odchází někam jinam. Cestování tam přitom není jednoduché. I kdybych zůstal v Indii, svou rodinu bych viděl jednou za půl roku.

Z toho důvodu jsem odjel do ciziny, rodinu vidím stejně často, ale vydělám si více peněz a žiji v lepších podmínkách. V Česku je pro mě velkou satisfakcí, že lidem mohu dát něco, s čím jsou spokojeni. V Indii je restaurace na každém rohu. Nikoho to už neohromí, konkurence je přitom obrovská. Spousta lidí navíc není v dobré finanční situaci, takže do těchto podniků ani nemá možnost chodit.