Hradecký zámek má po dlouhé době opět pohromadě své nejvýznamnější umělecké skvosty.

Tento týden se tam totiž vrátily dva obrazy vídeňského malíře Oskara Kokoschky, které po dobu tří měsíců obdivovaly desetitisíce návštěvníků na malířově obrovské retrospektivní výstavě ve vídeňském muzeu Belvedere. V sobotu si je, letos poprvé, může zdarma prohlédnout každý, kdo na nejpohádkovější zámek letošního roku dorazí.

„V sobotu mezi 15. a 17. hodinou bude po třiceti letech slavnostně otevřeno obnovené nádvoří Bílého zámku. Po tu dobu bude volně přístupná zámecká galerie,“ láká občany k návštěvě zámku jeho kastelán Radomír Přibyla.

Právě v zámecké galerii si můžete dva portréty od slavného Vídeňana opět prohlédnout. „První obraz namaloval Kokoschka v roce 1916 a je na něm vyobrazena hradecká kněžna Mechtilda Lichnowská,“ říká Přibyla s tím, že kněžna byla milovnicí umění a dopisovala si například s malíři Pablem Piccasem nebo Georgem Braquem.

Druhý obraz není přesně datován a jedná se o portrét neznámého muže. Ve Vídni byl však uveden jako portrét vězně. Památkář Dalibor Halátek, který obrazy do Vídně vezl, říká, že díla z Hradce dostala na vídeňské výstavě odpovídající prostor. „Byla vystavena v hlavním sále a měla skoro nejlepší místo,“ vysvětluje a dodává, že například Národní galerie vlastní na rozdíl od hradeckého zámku jen jedno Kokoschkovo dílo.

Oskar Kokoschka

Světoznámý rakouský expresionistický malíř, grafik a básník Oskar Kokoschka (1886 – 1980) se mimo jiné proslavil svými portréty měst. Přesto se o něm hovořilo a hovoří především jako o velkém „malíři lidí“. Jeho rané obrazy, mezi které lze zařadit i podobiznu předposlední hradecké kněžny Mechtildy Lichnowské v sobě nezapřou zneklidňující atmosféru pramenící z malířova vlastního trýznivého neklidu.

Dnes ceněné obrazy však v době svého vzniku vídeňskému malíři mnoho slávy nepřinesly. Modely se totiž na obrazech, namalovaných často jen za pár minut, většinou vůbec nepoznávaly. Krušné časy však Kokoschkovi nastaly až nástupem nacistů, kteří jeho umění považovali za zvrhlé. Dlouhé roky emigrace strávil malíř v Anglii, kde zůstal stejně nepochopený jako v době svých vídeňských začátků. Rakouské státní občanství opět získává až pět let před svou smrtí, v roce 1975.

(Zdroj: Kolektiv autorů, Umění 20. století, rok vydání 2004)