Dnes, v době „rychlokvašných“ hvězdiček, si punkeři razí cestu 21. stoletím. Shodují se, že hrají, i když přijde třeba jen hrstka lidí, současně ale patří mezi tahouny letních festivalů.

A jejich „členská základna“ neklesá, naopak. Desky si dodnes často vydávají sami a šíří je vlastními kanály. Mnoho z toho, co zde bylo řečeno, není vzdáleno ani živoucí legendě středoevropského punku – bratislavské Zóně A.

Jméno Peter Schredl (47) patrně nic moc neřekne ani kovaným rebelům s čerokýzy, ale přezdívku Koňýk zná snad každý pravověrný pankáč takříkajíc od Šumavy k Tatrám.

Před několika podzimními výstupy po ČR, z nichž jedním a současně jediným slezským bude v pátek 7. listopadu opavský klub Jam, jsme pozvali frontmana Zóny A na kus řeči.

Před časem si celý punkový svět připomněl oficiální kulaté výročí tohoto nejen hudebního, ale i životního stylu. Jak to ale dnes, tedy víc než třicet let od jeho zrodu a patnáct od zániku společného státu, vlastně vypadá na Slovači s punkem?

Na Slovensku je teď hodně punkových skupin, stejně tak i jejich fanoušků. Ale hlavně přibylo těch pravověrných. Podobně tomu bylo i krátce po sametové revoluci, tehdy to šlo ale víc po povrchu. Spousta z nich se dala na anarchii a punkrock, protože to tenkrát frčelo. Dnes tam jdou mladí víc do hloubky, zajímají se o historii té muziky, o texty, o názory. Není to jen primitivní vykřikování typu: „Punk´s not dead!“, popíjení laciného čůča a somrování. Máme z toho radost. A skvělé je, že u nás vznikají stále nové rockové kluby. I v tom jsme bývali za Českem dost pozadu.

Když už jsem zmínil ta výročí, prý chystáte vbrzku - a opět s další prvně zmíněnou ikonou slovenského punkrocku - společné narozeninové turné…

Ano, na příští jaro máme naplánovánu řadu koncertů, kdy my oslavíme čtvrtstoletí a Slobodka dvacítku. Na několika akcích včetně těch českých bychom se měli objevit i v původních sestavách s řadou dnes už pozapomenutých členů.

Čtvrtstoletí na scéně by si zasluhovalo záznam v podobě nového CD. Uvažuje se o něčem takovém?

Už se pracuje na výběrovém nosiči, ale objeví se tam i několik zcela nových skladeb. Snad to vyjde ještě do konce roku.

Zabrusme ještě do minulosti, kdy Zóna a pár dalších formací nesměla hrát a když už, tak s problémy. Ten měl i celovečerní snímek z půle 80. let, jehož jste byli předlohou. Neplánuje se reedice téhle filmové pamětihodnosti?

To zatím ne, ale začali jsme pracovat na DVD, které by zmapovalo celkovou historii kapely a navíc by tam měly být k vidění a poslechu všechny naše dosavadní videoklipy, kterých jsou už dvě desítky.

Tehdy se nikdo z vás ani z dalších „individuí“ muzikou živit nesměl. Sám jsi jednu dobu pracoval jako elektromechanik, další jako rekvizitář nebo manipulační dělník. Jak to dnes vypadá z pohledu old-school punker vs. „klasická“ práce?

Oproti minulosti jsme na tom trochu líp: basák prodává noviny, kytarista dělá zvukaře v divadle a nový bubeník pracuje ve firmě, která distribuuje hudební a video nosiče. No a jediný já nemusím chodit do toho klasického zaměstnání. Mám doma malé vydavatelství, kde pomáhám na svět našim albům a k tomu ještě stíhám distro s muzikou. Pochopitelně shodnou s tou naší.

Občas vyjíždíte i za hranice bývalé federace, zrovna koncem října jste absolvovali minišňůru po Španělsku. Jak přijímají „západní“ punkýši doma sice věhlasnou, v cizině ale prakticky neznámou kapelu z někdejšího východního bloku a navíc ještě s jazykovou bariérou?

Když ale hrajeme někde venku, lidi nás nejdřív jen tak z povzdálí sledují, potom si začnou podupávat a pomalu se přibližovat k pódiu, v polovině koncertu už většina z nich tancuje a na konci se dožadují přídavků. Tak tomu bylo nejen zde, ale třeba i v létě v Polsku.