Loni v listopadu nakonec vyšla autorova prvotina s názvem Poslední pomoc. Při čtení nuda rozhodně není, po některých povídkách určitě zůstanete v úžasu.
Martin Pospíšil žije v Opavě, ale za prací dojíždí do Olomouce.

Profesně je vojákem, který spadá pod sedmou polní nemocnici v Hradci Králové. Momentálně stážuje na urgentním přijmu olomoucké fakultní nemocnice. Za svůj život vystřídal osmnáct zaměstnání.

Nejvíce se pohyboval ve zdravotnictví, tři roky také pracoval u záchranné služby. A právě z profesního života je řada povídek, které v knize najdete. Devětadvacetiletý spisovatel na vavřínech přitom rozhodně neusnul, jelikož už pracuje na dalším díle.

„Jsem na takových čtyřiceti nebo padesáti procentech druhého vydání,“ uvedl Martin Pospíšil.

Vaše knižní prvotina je dost svérázná. Co bylo hlavním impulsem dát tuto povídkovou sbírku dohromady?

Na společenských akcích jsem platil za takového kašpárka, který bavil své okolí. Bylo to i kvůli různým peripetiím, co mě potkávaly. Mám také určitý vypravěčský um, který s promilemi stoupá.

Většinou, když jsem nějakou historku odvyprávěl, lidé mi říkali, že jim to někdy musím odvyprávět ještě jednou. U toho někdo navrhl, abych to sepsal a udělal z toho knihu. Jednou přes dovolenou jsem si k tomu sedl a opravdu to napsal.

Jak dlouho vám to trvalo?

Napsal jsem to, což mimochodem někteří lidé neradi slyší, během čtrnáctidenní dovolené. Na internetu jsem si pak našel nějaká nakladatelství, ale jako prvopisatel jsem stejně nevěděl, které je nejlepší, jak to funguje a podobně.

Jedno z nich působilo nejsolidněji, nabízelo i takzvanou lektoraci knihy, při níž vám zhodnotí počet slov, množství unikátních výrazů a tak dále. Nakladatel se mi později ozval, že se mu to líbí, chce do toho jít a vydá to.

Po napsání a lektoraci jsem obdržel nabídku k vydání, takže to šlo celkem snadno.

Můžete aspoň rámcově nastínit, o čem kniha pojednává?

Kniha je takovým ohlédnutím za posledními asi deseti roky mého života. Jsou tam zážitky ještě ze střední a vysoké školy v Ostravě, kde jsem studoval na urgentní medicíně.

Dále jsou tam historky z mých profesí. Jsem totiž trochu přelétavý a fluktuant. V současnosti pracuji u armády, která je v pořadí mým asi osmnáctým zaměstnáním.

Někde jsem vydržel dva dny, někde přes zkušební dobu, teď musím zaklepat, u armády jsem už pátým rokem. V knize jsou popsány i důvody, proč některé z prací netrvaly tak dlouho.

Většinou to bylo hodně komické. Jsou tam příběhy ze záchranky, různých anesteziologických oddělení a podobně. Když přicházíte do kontaktu s pacienty, setkáváte se s různými příběhy.

Smutným jsem se snažil vyhýbat a vypichoval jsem spíše ty veselejší. Chtěl jsem, aby to čtenáře bavilo. Smutku je na světě celkem dost, tak proč ještě přidávat.

Někdy pacienty potkaly opravdu neuvěřitelné věci, které jsem musel zaznamenat. Kniha je tak půl na půl ze světa záchranářství a zbytku mého života.

Disponoval jste nějakým souhrnem příběhů, předtím než jste se rozhodl začít psát anebo jste vše dával dohromady až v průběhu psaní?

Měl jsem nějakou rámcovou představu, jak to udělat, ale člověku to z paměti mizelo. Oslovil jsem tedy zpětně kamarády, jimž jsem své zážitky vyprávěl a chtěl jsem, aby mi je připomněli.

Začaly chodit poznámky a já se rozpomínal. S něčím mi tedy pomohli přátelé, něco jsem si pak vybavil i sám.

Tvrdil jste, že řada příběhů pochází z prostředí záchranářů. Dá se i tedy u této práce zažít legrace?

Nerad bych potenciální čtenáře připravil o překvapení, ale jsou tam příběhy například o tom, co vyvádějí a vymýšlejí opilci při výjezdech. To je opravdu neuvěřitelné.

Zajímavé je i jak reagují lidé, kteří se dostali do tísnivých situací a neumí pracovat se stresem. Dopředu bych nerad prozrazoval.

Nezkusíte trochu přiblížit aspoň jeden z nich?

Jeden bych mohl trochu rozvést. Pochází ze studia záchranářství v Ostravě, jmenuje se Beznaděj a od čtenářů má možná největší ohlasy. Kantoři nás tehdy donutili zažít si pocit beznaděje.

Provedli jsme to tak, že jsme týden museli strávit jako bezdomovci na ostravském nádraží bez finančních prostředků, bez možnosti hygieny, prostě bez všeho. V knize jsou popisovány souboje s bezdomovci o lavičky, o topení, o sbírání drobných v automatech… Úsměvných věcí je tam více.

Máte v hlavě i další knížku?

Nejen v hlavě, ale už je také na papíře. Jsem na takových čtyřiceti nebo padesáti procentech druhého vydání. To už bude takové dospělejší. Neříkám, že to nebude tak legrační, ale snažím se jít více do hloubky problematiky.

Bude tam více zdravotnictví, sám jsem zvědavý, co z toho vznikne. Sám na sobě vidím, že se spisovatel vyvíjí. Ve druhé knize se více snažím hrát s obraty a popisem osob a prostředí. Chtěl bych to zase posunout o kus dál.