Býval jste chlapec posedlý tancem?

Jak se to vezme. Pohybové i hudební dispozice jsem míval už jako malý kluk. Hrál jsem na housle a zabýval jsem se judem i bojovým uměním ninpo, ve kterém mám druhý dan. S baletem jsem však začal až ve čtrnácti letech, což bylo dost pozdě.

Jak jste se k němu dostal?

Otec si přečetl oznámení, že konzervatoř vypisuje zkoušky do baletního oddělení a navrhl mi, ať to zkusím. Víc mě sice zajímalo herectví, ale zkusil jsem balet s tím, že v případě problémů přestoupím na herecký obor. Zkoušky jsem ke svému překvapení udělal na první pokus a balet mě chytil tak, že jsem mu zůstal věrný.

Balet je vykoupený dřinou. Ani ta vás neodradila?

Dřina to skutečně je, ale vadí mi daleko méně než vysedávání u počítače. Jsem dobře vytrénovaný a snažím se být pořád v pohybu.

Studium konzervatoře je prý nepřetržitým flámem. Je to pravda?

U někoho asi je, ale já jsem míval vyučování a tréninky celý den a večer jsem býval na nějaké flámování už hodně utahaný. Netvrdím, že jsem se společnosti vyhýbal, ale bylo to v rozumné míře. Na školu mám dobré vzpomínky už proto, že jsem býval v ročníku většinou sám s pěti děvčaty, a to bylo docela zajímavé.

Jak se ostravský konzervatorista dostal do „Zlaté kapličky“?

Konkurzem. Po technické stránce jsem si docela věřil, a tak jsem zkusil štěstí. Některé obtížné variace jsem dokonce zvládl jako jediný uchazeč a nemusel jsem čekat na písemné vyrozumění. Hned ten den jsem se od tehdejšího šéfa baletu Jiřího Němečka dozvěděl, že jsem novým členem jeho souboru.

Tomu se říká pád do hluboké vody. Jak jste se mezi vyhlášenými umělci cítil?

Nemohu si stěžovat, parta tam byla výborná a prošel jsem s ní klasickými baletními díly. S osobnostmi, jako byli například Vláčilová nebo Harapes, jsem se toho hodně naučil.

Proč jste odešel?

Protože jsem dostal lákavou nabídku vystupovat v zájezdovém souboru Roberta Baloga na zahraničních představeních a to se s provozem Národního divadla neslučovalo. Po různých evropských zemích jsem s ním jezdil pět sezon, na které moc rád vzpomínám.

Jsou v zahraničí znatelné rozdíly v reakcích publika?

Jsou. Ve Francii například diváci netleskají při jednotlivých výstupech, což mě nejdřív trochu znervózňovalo. Ale závěrečný potlesk byl pokaždé spontánní, a to už bylo hodně příjemné. V Itálii jsou diváci naopak ohromně temperamentní a okamžitě dají najevo, co se jim líbí. Tleskají prakticky neustále, a to je pro účinkující hodně povzbudivé hned od začátku.

Dáváte přednost klasice nebo moderně?

Vyloženě klasická díla mám rád, ale k srdci mi přirostla moderní neoklasika, kterou bych v budoucnu rád uvedl i v opavském divadle. S pěti páry to nebude jednoduché. V současné době máme v souboru skutečně jen pět baletek a pět tanečníků, ale výhledově uvažujeme o přibrání dalšího páru. S tím počtem by se představení moderního baletu už dalo udělat.

Kde jste poznal manželku?

Na jevišti ostravského divadla. Šel jsem se podívat na představení a do oka mi hned padla nejkrásnější baletka. Po představení jsme se setkali v klubu, kde jsem ji poprvé oslovil. Slovo dalo slovo a po šesti letech byla svatba.

Manželka je z branže, a proto máte i společné prázdniny. Jak je trávíte?

Trochu pracovně, trochu u moře a trochu na zahrádce, kde jsem také docela rád. Ne že by mě bavilo hrabat se v hlíně, ale káva vypitá v klidu pod sluncem na trávníku mi vyloženě chutná. Prázdniny si tak užívám, že vstávám dokonce hodně brzo, abych z nich nic nepromarnil.

Potřebu adrenalinu asi nemáte.

Naopak, ten mi dělá vyloženě dobře a souvisí s pohybem. Kromě tance a bojového umění si v rámci možností nenechám ujít žádný letecký den a to nejenom pro dívání. Za sebou mám už tři individuální seskoky padákem i seskok benger jumping z padesáti metrů do moře. Byly to perfektní zážitky.

Vlezl byste i do lví klece?

Kdepak, ze zvířat mám respekt! Netvrdím, že bych se všech doslova bál, ale osud s nimi raději nepokouším. Velká bývají daleko silnější než člověk a některá malá zase nebezpečnější. Z toho vyplývá, že proti přírodě jsou na tom lidé pořád špatně.

Stálý přísun adrenalinu nabízí i kaskadérství. O něm jste nikdy neuvažoval?

Jednu dobu tak vážně, že jsem se byl o této možnosti na Barrandově informovat. Bylo mi však řečeno, že je to práce na plný úvazek a balet jsem opustit nechtěl. Tak jsem si to rozmyslel. U kaskadérů tehdy navíc nebylo jasné, jakou formou budou dál fungovat a v Národním divadle jsem měl jisté angažmá. Musel jsem trochu myslet na stará kolena.

Kdy jsou u tanečníků stará kolena?

Jak u kterého. Někteří mívají problémy už v mladém věku a musejí si hledat uplatnění mimo obor. Já jsem zatím naštěstí docela fit a tančit mohu dál. Tanečníci původně odcházeli do důchodu dřív, ale to už neplatí. Důchodový věk teď mají stejný jako lidé v jiných profesích.

Jak se vám v Opavě líbí?

Moc. Pracovní atmosféra v divadle je vyloženě tvůrčí a všichni máme společný zájem na co nejlepším odvedení profesionálního výkonu. K tomu máme i plnou podporu od vedení divadla a snad i přízeň diváků.

Prozradíte své největší přání?

Osobně bych chtěl, aby mi zdraví a tancování vydrželo co nejdéle a profesně, aby byl opavský baletní soubor brán jako srovnatelný s dalšími divadly v republice. Věřím, že to nejsou žádná nesplnitelná přání.