Možná někoho jejich díla provokují či nad nimi nechápavě kroutí hlavou. Ale možná by bylo dobré, kdyby náš umělecký vkus neustrnul.

Tomáš Vrána

V těchto dnech končí prezentace uměleckých artefaktů, které vznikly v rámci sympozia, které podpořili také sponzoři, hlavním byla společnost Opametal. Na závěr našeho seriálu o umělcích jsme si nechali jednoho ze spoluzakladatelů Galerie Gottfrei v Opavě Tomáše Vránu.

Rodák z Gottwaldova se ve Vizovicích vyučil fotografem, později ve svém rodném městě, nyní už s původním jménem Zlín, studoval na Fakultě multimediálních komunikací univerzity Tomáše Bati. Studia designu si poté doplnil v německém Münsteru a na Fakultě výtvarných umění v Brně.

Nyní pracuje jako grafický a webový designér. Na sympoziu Ztracená Opava vytvořil cyklus trojice pláten s názvem Ze života Matky a je spolutvůrcem a ideovým původcem konceptu Krychle před opavskou Hláskou.

„Trojlístek pláten Ze života Matky jsou lehce neomalenou parafrází na kojeneckou závislost civilizace na prsu/vemenu elektrických zástrček, ze kterých ochotně sajeme energii dle vynucované potřeby. Matka/Energie/Elektřina/Moc/Síla (ženské rody odkazují k lůnu, zrodu nových hodnot) se nám, dětem civilizace, slívají v jedno, a nenápadně nás tak odsuzují k vazalství. Člověk před Matkou pokleká a smiřuje se s posměšnou rolí spotřebitele,“ komentuje svá plátna Tomáš Vrána.

Protože Krychle u radnice se stala jistým symbolem celého projektu a jednoznačně nejdiskutovanějším počinem, dejme větší prostor ke komentáři autorovi nápadu Tomáši Vránovi: „Objekt Krychle byl transformační anekdotou na původní koncept Koule. Koule, patrně zeměkoule, je jak známo významný opavský orientační bod a denně díky své poloze může být tedy svědkem desítek setkání, která se tam domlouvají. Významná je v druhé řadě pro svůj populární genitálně-geometrický název Koule, který se stal právě terčem nápadu.

Denně totiž padne několik dohod na schůzku, v níž zazní ono Koule. Byly to právě tyhle zaběhnuté koleje, nepočítaje s ničím jiným než že je před radnicí Koule, které daly podnět k přechodné geometrické transformaci. Nebylo doposud sice zjištěno, jestli se onen slovní úzus na těch pár týdnů taky transformoval, ale rozhodně jiná slovní spojení a dojmy si cestu na denní světlo našly. Diskuse obsáhla celé spektrum a všem zúčastněným děkujeme.“

Martin Froulík

Po několika malířkách, které vystavují v Galerii Gottfrei na Krnovské ulici, přichází řada na mladého malíře Martina Froulíka. Rodák z Čeladné žije nyní ve Frýdlantu nad Ostravicí, v Ostravě vystudoval střední uměleckou školu.

V Ostravě pokračoval i ve vysokoškolských studiích na Fakultě umění. Byl žákem známého výtvarníka Jiřího Surůvky v ateliéru Nová média. Se svým učitelem Jiřím Surůvkou a se spolužákem Janem Vytiskou měl jednu ze svých prvních výstav. Společných výstav s dalšími výtvarníky měl pak celou řadu, kromě míst ve zdejším regiou také v Brně a v Praze.

Od roku 2007 má Froulík rovněž samostatné výstavy. Pro sympozium Ztracená Opava vytvořil Martin Froulík jednu ze svých abstraktních maleb s názven Něco, kde je všechno. Zvláštní barvy a tajemné tvary skutečně poskytují fantazii diváka bz nadsázky téměř neomezený prostor.

Dejme na závěr slovo samotnému autorovi Martinu Froulíkovi: „Ruce prohrabují vlasy kořenů, přeřezaného stromu ůůůů, podpatek na dlaždici a v ruce sundané kalhotky.“ Tato věta je názvem k jedné z mých instalací, která není součástí vystavených maleb v Galerii Gottfrei, ale je to příklad, který udává, že za zdánlivě abstraktní prací jsou skutečností mnohá zobrazení mnou prožitá.

Obsahem jsou situace, které zapisuju ve formě scénářů. Ty pak stavím vedle sebe jako storyboard, jelikož představy nejsou ohraničeny tak i malba nesmí být zobrazení v ukončeném okraji. Jeden výjev z mnoha celků.

Konstrukcí je vždy parožnatka.
Ezoterika spojuje.
Kresba řezákem dovolí expresi,
ostatní je represe,
jinak je to deprese.
Vytvoření kruhu a teorie 7 odpovědí
k úplné výpovědi.

Proto je těžké vymýšlet název k obrazu, který hodnotí celkově sympozium v Opavě. Názvy Něco, kde je všechno a Strojená víra jsou jen letmým náhledem na obrazy, v kterých si najdu pokaždé něco jiného.

Denisa Fialová

Třetí malířkou, jejíž obraz můžete vidět v Galerii Gottfrei, je Denisa Fialová. Chtěla být učitelkou matematiky a výtvarné výchovy. Nakonec jednoznačně převážil zájem o výtvarné umění, studovala na katedře výtvarné tvorby Ostravské univerzity, v ateliéru malby u Daniela Balabána.

Dnes tedy maluje, vystavuje a působí jako odborná asistentka Jiřího Surůvky v jeho ateliéru na Fakultě umění Ostravské univerzity. Měla mnoho samostatných výstav, společně s jinými výtvarníky vystavovala i v zahraničí. Ráda se zúčastňuje různých performancí a happeningů. V posledních letech se také zabývá digitálními tisky a tzv. freak show.

V její malířské tvorbě se vyskytují dvě hlavní témata. Prvním jsou různé podivné bytosti, často kombinace obludiček, ufounů a příšerek všeho druhu. Druhým je pak dekor, který používá jako pozadí. Obojí najdete na jejím plátně v Galerii Gottfrei, na němž osobitým způsobem zpracovala známou opavskou kontroverzní sochu.

„Inspirovala mě socha Špiona na Dolním náměstí a rozhodla jsem se ji zakomponovat do svého obrazu. Je to jedna z dalších podivných bytostí, které maluju a skrze něž pokládám otázky, protože jim zůstává absurdita a nehybnost, které je mohou vyprovokovat,“ říká ke svému obrazu Šmírák Denisa Fialová.

Petr Marcalík

Pokud je vám alespoň třicet let, musíte si dobře pamatovat bronzovou sochu Klementa Gottwalda, která stávala u křižovatky poblíž nádraží Opava-východ. Shůry sledovala pravidelné kladení věnců ke svému piedestalu, občas kolem ní profuněly nebohé gymnazistky při běhu na tři tisíce metrů. Nyní je tam nevzhledná plakátovací plocha. Ale měla by tam být neuvěřitelná socha Petra Marcalíka.

Petr Marcalík se vyučil obráběčem kovů, ale, jak říká, cit pro materiál ho dodnes provokuje každý nalezený kovový předmět zkoumat, zdali už je nebo ještě není uměním. Nestal se tedy dělníkem, nýbrž pokračoval ve studiu. V Uherském Hradišti studoval sochařství a soukromě v ateliéru Otmara Olivy se naučil odlévat bronz.

Dnes provádí různé kamenosochařské práce a vyučuje na Střední umělecko-průmyslové škole v Opavě. Ke svému záměru humornou formou oživit vzpomínku na sochu Klementa Gottwalda říká: „Nejde mi ani tak o vyrovnání se s minulostí, spíše mne bavila myšlenka na sochu, která nebude pouze na koukání, ale která bude přímo vybízet k doteku (facce, ráně…).

Zvolil jsem tedy formu fackovacího panáka, hlavy na pružině, která bude ve výsledku zhotovena z měkkého, pružného materiálu silikonu. Krátký časový úsek a omezený rozpočet sympozia mi dovolil vytvořit pouze sádrový model. S konečnou realizací v materiálu počítám.“

Martina Pavelková

Ani další výtvarnice Martina Pavelková, kterou v našem seriálu krátce představíme, nevyšla jako mnozí její kolegové ze sympozia do ulic. Její obraz můžete vidět v Galerii Gottfrei na Krnovské ulici. Ale podobně jako někteří kolegové vystudovala Střední umělecko-průmyslovou školu v Opavě, obor propagační výtvarnictví.

V současné době studuje v ateliéru tělového designu na Fakultě výtvarných umění Vysokého technického učení v Brně, studovala také kresbu na krakovské akademii. Její umělecké zaměření a studium tělového designu nachází odraz v jejích zájmech, kterými jsou kromě výtvarného umění a fotografie prostorová tvorba, sport a řekněme manipulace s tělem, což zahrnuje nejrůznější formy tance, capoieru, akrobacii i sportovní gymnastiku.

Martina Pavelková se zúčastnila mnoha skupinových výstav v Opavě, aktivně se zapojovala do festivalů jako Bezručova Opava. Před pěti lety na něm za svou malbu získala Cenu primátora města Opavy a čestné uznání. Svůj příspěvek k sympoziu Galerie Gottfrei s tématem Ztracená Opava charakterizuje takto: „Mrtvo. Hledání prázdna. Nicoty a naplnění. Dálka a obzor. Jaké to je dotknout se nebe? Dojít až na konec a vidět začátek. Raz, dva se pověs!“

Lukáš Pavlíček

Umění graffiti to nemá jednoduché. Má svá pevná pravidla a rozhodně jím není každá čmáranice na zdi, jak je někdy prezentováno. Ale zájem o ně tak může vzniknout. Tak tomu bylo u Lukáše Pavlíčka, který si od začátku devadesátých let začal všímat nápisů na stěnách a plotech, které svým provedením vybočovaly od obyčejnych nápisů.

Po studiu na Střední umělecko-průmyslové škole v Opavě pracoval Pavlíček jako grafik a velkou inspirací byl pro něj dvouletý pobyt v anglickém Bristolu, kde se mu podařilo malovat i s anglickou graffiti legendou „sickboy“.

Dnes se živí převážně grafikou na počítači, interiérovým designem a malbami na zakázku. V baru Jam spolupořádá pravidelná setkání graffiti umělců. Jako účastník sympozia Ztracená Opava pořádaného Galerií Gottfrei se rozhodl vyzdobit betonovou kostku na nábřeží, tajemné místo her mnoha dnes už dospělých Opavanů.

„Kostka u řeky blízko Pekařské ulice mě zajímala odmalička, tehdy mi byly ještě tři nebo čtyři, jako poslední zbytky historické Opavy, a tak jsem ji chtěl zvýraznit a barevným provedením jsem se nechal inspirovat i kostou kluků z Gottfrei. Obraz vystavený v galerii již pouze dotváří barevnost celého projektu,“ říká o svém záměru Lukáš Pavlíček.

Anna Drdová

V našem seriálu jsme doposud představovali opavské umělce-muže a jejich díla v plenéru. Dnešní pokračování o výtvarnících ze sympozia Galerie Gottfrei představí mladou ženu z Ostravy a její obraz, který je k vidění ve výstavních prostorách na Krnovské ulici. Tou umělkyní je Anna Drdová.

Ve Valašském Meziříčí vystudovala střední umělecko-průmyslovou školu sklářskou, poté na Ostravské univerzitě malbu u Daniela Balabána a Františka Kowolowského, semestr strávila na zahraniční studijní stáži na Univerzitě umění a designu v rumunském městě Cluj-Napoca. Od roku 2006 často vystavuje jak na samostatných autorských výstavách, tak společně s dalšími umělci.

Na sympoziu předvedla klasickou malbu, jinak se zabývá také fotkou, performancí a videem. K malbě, kterou vytvořila na sympoziu, říká: „Do Opavy jsem se díky sympoziu Ztracená Opava dostala úplně poprvé, i když je jen kousek od Ostravy, a hned mě nejvíc zasáhly palmy v květináčích rozmístěné různě na náměstí a po městě, ty se taky hned odrazily v obrazech, které jsem v Gottfrei stvořila.

Opava pro mě byla náhodně objevenou džunglí. V obraze Frajer pod palmou je takový maskulinní idol agresivního wrestlingového zápasníka, zdobeného oživlými kerkami, který má na hlavě cool účes ve tvaru palmy.“

Václav Minařík

Dáváte si se svými přáteli sraz u koule? Pořád ještě? I když je tam krychle? Z každodenního stereotypu Opavany vyrušil projektem sympozia Ztracená Opava Václav Minařík (na fotografii vpravo).

Tento podnikavý mladý muž se narodil v roce 1981 v Opavě, zde vystudoval propagační výtvarnictví na střední umělecko-průmyslové škole. Ve vysokoškolských studiích pokračoval ve Zlíně na Univerzitě Tomáše Bati, obor grafický design, nějaký čas pobyl na akademii v Krakově. Grafický desing je jeho hlavní pracovní náplní, specializuje se na corporate design a značku.

S přáteli Pavlem Havrlantem a Tomášem Vránou objevili prostory na Krnovské ulici, kde vedle grafického studia zřídili i Galerii Gottfrei. Když se rozhodli uspořádat výtvarné sympozium, mohl se Minařík opřít o vlastní četné zkušenosti. Sám se účastnil řady skupinových výstav a sympozií, stejně jako performace a happeningu. Dobrou praktickou školou mu bylo i působení v Galerii Albertovec, jejímž byl spoluzakladatelem.

„Má úloha na tomto sympoziu byla prostá: staral jsem se o výtvarníky, sháněl, co kdo potřeboval, vyřizoval technické záležitosti a byl kurátorem. Bohužel jsem nestihl pořádně nic vytvořit. Obrovské díky patří mému otci, který nám poskytl materiál, všemožnou techniku a prokazoval nesmírnou trpělivost bez známek obav z toho, co si jeho syn vymyslí příště,“ říká k projektu Galerie Gottfrei Ztracená Opava Václav Minařík.

Jiří Štencek

Jiří Štencek musel mnoho kolemjdoucích zaujmout už při přípravě své instalace, vytvořené na sympoziu Ztracená Opava. Když jej viděli fotit obsahy odpadkových košů, museli to nejspíše považovat za zvláštní druh výzkumu nebo úchylky.

Jde ale o stále velmi konzervativně vnímané umění ve veřejném prostoru, které si umělec vyzkoušel také na sympoziu Art Opole v minulém roce, kdy vystavoval své velkoformátové fotografie v ulicích polského města.

Jiří Štencek se narodil v roce 1970 v Opavě, je absolventem Institutu tvůrčí fotografie při Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě a vyučuje základy fotografie na Střední škole průmyslové a umělecké v Opavě. Účastnil se řady společných výstav jak v České republice, tak v zahraničí.

Autorské výstavy měl kromě Opavy také v Českém Krumlově a v Praze. Podle svých slov se nepovažuje za nijak vyhraněného fotografa, snaží se vždy dělat to, co ho právě baví. Přivítá podporu při realizaci projektů, jako se mu v tomto případě dostalo ze strany tiskárny Nord–service. Má rozpracovaných několik konceptů, ke kterým se vrací a postupně je doplňuje.

K probíhající instalaci Štencek říká: „Prostřednictvím fotografie jsem dal divákovi možnost nahlédnout do obsahů odpadkových košů (jsou to mnohdy velice zajímavé obrazy) a ty jsem doplnil texty, kterými jsou titulky článků a rubrik opavských periodik. Zda jsou konfrontační či spolu souvisí, nechávám na vnímavosti a fantazii diváka.“

Daniel Klose

Až bude někdo odcházet v pozdějších hodinách a v povznesenější náladě z oblíbené pivnice na Dolním náměstí a vydá se Mnišskou ulicí, může mít obavy, jestli to tentokrát přece jen nepřehnal. Z plotu na něj totiž vyrazí Pátý jezdec.

Jeho tvůrcem je samostatný výtvarník a sochař Daniel Klose, který také působí jako učitel umělecko-průmyslových oborů na Střední škole průmyslové a umělecké v Opavě. Daniel Klose se narodil v roce 1973, studoval u slavného Vladimíra Preclíka.

Spolu se svým učitelem a spolužáky se podílel na projektu Příběh naděje a utrpení člověka, novodobém pojetí křížové cesty s patnácti zastaveními na Kuksu, pro niž vytvořil v roce 2008 sousoší Zvěstování. Třikrát se zúčastnil Mezinárodního sochařského sympozia Hany Wichterlové v Prostějově.

Na sympoziu vznikly jeho sochařské práce nazvané Pomník všem rybám, jež padly v marném boji s rybáři a Návrat starých bohů. Na podzim minulého roku vystavoval v Národním domě v Prostějově rovněž obrazy.

„Záležitost vytvořená pro Opavu se nazývá Pátý jezdec. Tak trošku to vychází z Apokalypsy. V mé tvorbě nejsou moc veselá témata,“ uvádí ke své práci Klose. Jen připomínáme, že v Apokalypse jsou jezdci čtyři a o tom čtvrtém se v bibli praví: „A hle, kůň sinavý, a jméno jeho jezdce Smrt.“

Jaroslava Malá