Festival Bezručova Opava kromě nových projektů, divadel či nadějí české kultury představuje také známé osobnosti českého divadelnictví. V rámci letošního ročníku s titulem Mezi námi zvířaty se uskutečnil literární večer Na křídlech Pegasů.

Jako host manželů a divadelníků Lenky a Zdeňka Pavlíčkových vystoupil známý herec Saša Rašilov. Uplynulou středu jsme mu položili několik otázek, které se týkaly nejen toho večera.

Dnes jste se skvěle zhostil prezentace jak povídek, tak veršů moravskoslezských autorů. Proč se populární herec rozhodne k akci, jakou je čtení z knih na literárních večerech?

Poezie a próza v interpretaci je samostatný žánr a není v současné době zrovna pravidlem, že herec, jinak zářící na divadelním jevišti, je schopen dobře a poutavě prezentovat čtený text. Je to sice určitá součást profese herce a každý ji do jisté míry ovládá, ale ten, kdo se tomu nevěnuje pravidelně, tak samozřejmě ztrácí tu schopnost text podat živě.

Já osobně se přednesu věnuji průběžně, už jako malý jsem recitoval básničky, to mi zůstalo a baví mne to dodnes. Zjistil jsem, že podobně jsou na tom někteří bývalí spolužáci z konzervatoře, jako je třeba Zdeněk (Pavlíček pozn. aut.) a začali jsme společně jezdit po republice, kde v malých sálech čteme básničky a hraje se naživo muzika.

Lidé, kteří přijdou, jsou pak mile překvapeni, jak se jim naladí večer, jak se jim na ty dvě hodiny změní život.

A vy osobně, když sáhnete po knize, zvolíte raději poezii, nebo beletrii?

Když bych měl porovnávat mezi těmito dvěma formáty, a byl bych to opravdu já, tak sáhnu po poezii. Přiznám se, že v několika posledních letech mám s beletrií problémy. Říkám to, jako že mám s beletrií problémy, ale není to problém beletrie. Je to problém můj. Je to problém doby a soustředění.

Už proto, že mi do ruky přichází spousta nejrůznějších textů a scénářů a k tomu se také samozřejmě čtou jiné texty a člověk se nedokáže uklidnit na to, aby v klidu vychutnal celou knihu. Mám samozřejmě své knižní evergreeny. Ať už je to román nebo povídky, mám věci, které si vezmu a mohu je číst kdykoli.

Něco, jako když si člověk vybírá léky na uklidnění nebo proti bolesti hlavy. Nebo pro pobavení.

Prozradíte, jaké jsou to tituly?

Jasně. První co mi teď skočilo do hlavy, je Saturnin, klasika pro pobavení, která se snad dá číst i pozpátku. Pak určitě povídky Woodyho Allena. Z těch složitějších pak určitě některá poezie, například nové verše Františka Listopada, který mne zase hodně oslovil, i když jsem jeho předchozí práce už znal.

Koupil jsem si také J. A. Krchovského v kůži, to mne také hodně pobavilo. Já samozřejmě pamatuji dobu komančů, a tak mám k těmto věcem takový zvláštní vztah a je to docela sranda vidět vlastně undergroundového básníka v kolibříkové kožené vazbě. Už pro ten krásný paradox jsem si to musel koupit.

Mám rád zenové básně, vůbec zenové texty, to jsou takové anekdoty a básně dohromady.

Stalo se vám, že jste se na některé akci dostal k autorovi, kterého jste před tím neznal, ale jeho úryvek vás zaujal natolik, že jste si koupil jeho knihu?

Dost často. Stalo se mi to například v případě Miloše Urbana, ke kterému jsem se touto cestou dostal. Myslím, že právě v tom je velká působnost těchto literárních večerních čtení.

Tímto ústním podáním to u těch knih hodně funguje, a pak to má často i řetězovou reakci, když někdo někomu řekne: „Člověče, já jsem slyšel to a to a bylo to opravdu dobrý.“ I pro mne je takové čtení velmi inspirativní a dává mi novou chuť a jiskru.

Dnes tedy čtete opavskému publiku. Jste v tomto městě poprvé, nebo jste tu už vystupoval dříve?

V Opavě jsem už byl při mnoha příležitostech, například na festivalu Další břehy. To je ale takové to divadelní kočování, kdy přijedete, zahrajete a zase odjedete. V klidu jsem si procházku Opavou užil až dnes.

Jsem vůbec rád, že tu mám skvělé zázemí v podobě svých dnešních kolegů (Zdeněk a Lenka Pavlíčkovi, pozn. aut.) a samozřejmě jsem tu velmi rád i proto, že je zde vnímavé publikum.