ITF má pod vaším vedením od roku 1990 v rámci republiky i za jejími hranicemi výbornou pověst a skvělou prestiž. Co musí úspěšný manažer mít, aby to dokázal?

Především musí získat dobré pedagogy. Takové osobnosti jako je Jindřich Štreit, Jiří Siostrzonek, Aleš Kuneš, Pavel Mára, Václav Podestát, Tomáš Pospěch, Karel Poneš a další. Důležité rovněž je, aby na pracovišti vládla dobrá atmosféra, lidé byli k sobě přátelští a dobře se jim tam pracovalo, což na institutu funguje.

Máme také štěstí, že díky renomé si můžeme vybírat z velkého počtu studentů. V posledních letech se knám hlásí kolem 300 zájemců nejenom od nás, ale i ze Slovenska a Polska a v ojedinělých případech třeba i z Japonska, Itálie nebo Ruska. Přijímáme zhruba každého devátého.

Není znakem dobrého manažera i to, že se neobává konkurence z řad svých studentů a kolegů?

Samozřejmě. Dobrý pedagog má mít radost, když ho student přeroste.

Co vám dávají mladí lidé, vaši studenti?

Celý život učím mladé lidi. To mě moc obohacuje a taky nedovoluje „usnout na vavřínech“, nesledovat aktuální vývoj oboru, nesnažit se pochopit proměny životního stylu mladých. Ale když jsem začínal učit na FAMU, pan profesor Šmok mi hned první rok přidělil roli ročníkového učitele ve 4. ročníku, kde všichni studenti byli o něco starší než já. Naštěstí mě přijali jako kantora i jako kamaráda.

Takto zachytil Vladimír Birgus Leningrad v roce 1981.

Co vám dalo více? Školy, které jste absolvoval, nebo život?

Určitě život, protože život je nejlepší škola. Spousta skvělých fotografů nemá umělecké školy. Nikdo nemůže být dobrý bez talentu, ale škola ve vás může ten talent rozvíjet. A taky Vás donutí vyzkoušet si věci, které byste jinak opomenuli.

Vy máte za sebou 55 autorských výstav. Které si bez ohledu na ohlasy vy osobně a pro sebe nejvíce ceníte?

Asi té poslední v Domě umění v Bratislavě v rámci tamního Měsíce fotografie. Procházel jsem při té příležitosti archiv a vyhledával i třicet let staré negativy, které jsem do té doby nikdy nezvětšil. Většinou jsem si zpětně vybavil každý okamžik a atmosféru, za níž fotografie vznikala.

Je to takový můj vizuální deník, který v Bratislavě zahrnoval i ty nejnovější fotografie. A potom jsme si s Jindřichem Štreitem doslova užívali společné výstavy, kterou jsme měli v Leica Gallery v New Yorku.

Odborná kritika u vašich fotografií zdůrazňuje práci s barvami a se stíny. Proč tak často zahrnujete do svých snímků stín? Čím je pro vás důležitý?

Stín na fotografii často zastupuje člověka, kterého přímo nevidíme. Někdy ale je to můj vlastní stín, jsem jeho prostřednictvím sám přítomen.

Také se hovoří o nedopovězenosti ve vašem fotografickém díle.

Mé fotografie se jen obtížně přenášejí do slov. Každý si fotografii interpretuje sám, každý se v tom může pohybovat. Proto mám rád například Čechovovy hry nebo Antonioniho filmy, kde je prvek nedopovězenosti rovněž zastoupen. Můj největší cyklus se jmenuje Cosi nevyslovitelného.

Vraťme se ještě k institutu. Co byste mu popřál?

Entuziasmus studentů i pedagogů. Přátelství. Někteří naši absolventi jsou dnes pedagogy na vysokých školách, jiní vedou fotografická oddělení v předních denících a časopisech, jiní se dobře uplatňují na umělecké scéně i v užité fotografii. Já věřím, že je pro život připravujeme dobře. Dáváme velký prostor volné tvorbě, ale i když zde vládne mimořádná volnost, nikdo jí nezneužívá.

Studenti odevzdávají praktické i teoretické práce v požadovaném rozsahu a kvalitě, vše je, jak má být. Přál bych jim, aby si i v praxi vedle práce na zakázku dovedli uhájit prostor pro vlastní tvorbu. To nebývá snadné.

Kdo je Vladimír Birgus?

Narodil se 5. května 1954 ve Frýdku-Místku. Působil jako pedagog na pražské FAMU, od roku 1990 vede Institut tvůrčí fotografie FPF SU v Opavě, od roku 1999 je profesorem.

Ve své vlastní fotografické tvorbě se po dřívějších výtvarných cyklech aktů a zátiší od poloviny 70. let zaměřuje především na tzv. subjektivní dokument, v němž od začátku 80. let také často využívá možností barevné fotografie. Měl přes 55 autorských výstav v ČR i v zahraničí, zúčastnil se více než 110 kolektivních expozic a připravil řadu výstav české fotografie pro přední zahraniční muzea a galerie.

Je autorem a spoluautorem více než 30 knih (například Česká fotografická avantgarda 1918 - 1948, František Drtikol, Česká fotografie 90. let, Jaroslav Rössler, Česká fotografie 20. století) a zhruba 600 článků. Měl řadu odborných přednášek na zahraničních fotografických školách a fotografických festivalech (Amsterodam, Mnichov, Stockholm, Paříž, Arles, Houston, Washington, Barcelona, Berlín, Hamburk, Vídeň, Poznaň, Vratislav, Moskva, Kyjev, Bielefeld, Krakov, Lodž aj.).

Opakovaně působil jako hodnotitel portfolií na fotografických festivalech v Houstonu, Berlíně, Budapešti, Moskvě, Arles, Lyonu a Lille.

Vladimír Birgus je ženatý, má patnáctiletou dceru a osmnáctiletého syna a na adresu své rodiny a rodinného zázemí říká, že má štěstí.