Herec s obrovským charisma, naprosto jedinečným hlasem a mužným až drsným vzezřením. Letos by oslavil Boris Rösner šedesát let a, jak asi naši čtenáři dobře vědí, pocházel z Opavy.

Až do svého skonu před pěti lety, kdy jej v kladenské nemocnici definitivně přemohla zákeřná rakovina, rozdával svůj talent plnými hrstmi. Některým divákům se vepsaly jeho role do paměti navždy. Do konce pracoval i jako divadelní pedagog na DAMU, kterou sám v mládí vystudoval.

Oč větší prostor dostával Boris na jevišti Městských divadel pražských, kde působil v letech 1979 až 1987, a později Národního divadla, o to méně příležitostí měl u televize nebo filmu. Jednou z příčin této nespravedlnosti byl jeho zjev daný částečně faktem, že od mládí téměř neviděl na levé oko. Režiséři jej proto často obsazovali do záporných rolí.

Hrál takto například v Chobotnicích z druhého patra či velitele koncentračního tábora v televizní inscenaci Viktora Polesného Hodina tance a lásky.

Boris Rösner se narodil 25. ledna 1951 v Opavě. Jeho matce, herečce Jarmile Horské, tehdy bylo pouhých devatenáct let. Rodiče se rozvedli už rok po narození syna. Ten se poté s otcem skladatelem a dirigentem Mirko Čechem-Rösnerem blíže poznal až ve dvanácti.

V roce 1973 absolvoval Divadelní fakultu Akademie múzických umění, kde jej učili Václav Voska nebo Vlasta Fabiánová. První angažmá získal v libereckém Divadle F. X. Šaldy, v roce 1979 odešel do Městských divadel pražských. V Národním divadle posléze za dvacet let stihl odehrát oblíbený aktér na osm desítek rolí.

Veřejnost doslova ohromil například jako Harpagon v Moliérově Lakomci. Za tuto roli navíc posbíral takřka veškerá domácí divadelní ocenění jako Thálii, Cenu Divadelních novin či Cenu Alfréda Radoka. Kromě pedagoga, divadelního, filmového i televizního herce byl Rösner excelentní dabér.

Jeho příznivci na něj dodnes nezapomínají.

Tomáš Pustka + ČTK