Je to energická dáma, která při zkouškách sleduje výkony pěvců jako ostříž. Když se s nimi v představě rozchází, umí dát svůj názor najevo s přímo italským temperamentem.

„Jsem Beran a když je to nutné, umím vystrčit drápky. V práci mě zlobí především nepřipravenost pěvců na zkoušky a nutnost opakování už řečeného,“ říká Jana Andělová–Pletichová.

Původně studovala zpěv, ale brzy převládl zájem o režii. „Každý připravovaný titul mi nabízí široký prostor k zobrazení vlastních pocitů, prožitků i představ. Navíc spolupracuji při tvorbě scény i kostýmů a do jisté míry je mohu ovlivňovat,“ vysvětluje režisérka změnu svých uměleckých plánů. Přes operní díla se dostává do různých století a nejlépe by se podle svých slov cítila v období secese.

Před koncem každé sezony se už nemůže dočkat prázdnin a prosluněných pláží. „Nejlíp se ale stejně cítím až po prázdninách v babím létě, kdy parna odcházejí a chladno ještě nenastupuje. V té době se totiž začíná rozbíhat nová divadelní sezona s novými uměleckými šancemi,“ prozrazuje šarmantní režisérka.

Narodila se 4. dubna 1960 v Olomouci a po maturitě na gymnáziu zamířila rovnou do operního sboru olomouckého divadla. Dva roky tam zpívala druhý soprán a snila o pěvecké dráze, ale po nástupu na JAMU v roce 1981 změnila názor a začala studovat operní režii. Poslední ročník dokončila externě, protože v té době už režírovala v opavském divadle.

Její konkurzní inscenací byla v roce 1985 Marta. Po osmi letech odešla na volnou nohu a prošla si všemi výhodami i úskalími, které tuto formu umělecké činnosti provázejí. Do Slezského divadla se jako stálá operní režisérka vrátila v roce 2000.

V posledních letech režírovala například tituly Norma, Don Giovanni, Trubadúr, Jakobín, Cikánský baron, Boccaccio, Lucia di Lammermoor nebo České jesličky.