Mnoho opavských basketbalistů, ať už profesionálních či příležitostných, vedl jako dorostence. „Dostal jsem se k tomu jako slepý k houslím. V Opavě jsme měli partu, se kterou jsme si chodili pro zábavu zahrát. Kolem roku 1966 přišlo nařízení, že všechna mužská družstva musí mít taky dorost. Někdo řekl, že to mám dělat já, a tak jsem u trénování zůstal,“ popisuje své začátky v trénování Evžen Cagaš.

„Vždycky jsem se snažil, aby kluci měli dobrou partu. Jezdili jsme na vodu, pořádali různé kempy nebo jsme chodili po horách. Největší radost jsem měl, ne když jsme postoupili, ale když hoši odmaturovali a něco z nich bylo,“ říká a dává tak najevo, že je srdcem skutečně pedagog. Trénování se věnoval přes třicet let, a když to po něm převzal jeho syn, dělal mu asistenta.

Po revoluci opavský basketbal potřeboval sehnat sponzory. „Bylo nám řečeno, že dostaneme milion, ale do dvou let musíme hrát první ligu. To nás ani nenapadlo, protože se tu tenkrát hrála divize. Díky tomu ale vznikl nový oddíl a náš basketbal se skutečně zprofesionalizoval. Pomáhal jsem s organizačními záležitostmi, když jsme se poprvé stali mistry ligy,“ vzpomíná na začátky zlaté éry BK Opava. Dnes se účastní basketbalu už jen jako divák, ale na opavských zápasech vždy potká řadu svých svěřenců.

Evžen Cagaš je milovníkem basketbalu.Zdroj: Archív Evžena Cagaše

Sport ale nepověsil na hřebík úplně. Na začátku jara se ho přátelé ptají, zda už začal plavat, neboť je známý svými častými návštěvami Stříbrného jezera. „Když jsme přišli do Opavy v roce 1963, Sádrák ještě nebyl. Když začal fungovat, chodili jsme tam v létě s našimi dětmi. Od doby, co jsem v penzi, chodím plavat pravidelně. Lékař mi to schválil a mému tělu to dělá dobře. Pro staré lidi je to nejlepší pohyb,“ popisuje svou zálibu v plavání.

„Nechodím ale celoročně, nejpozději jsem byl 15. prosince. Moje sezona začíná zpravidla v dubnu. Je to věc tréninku. Ono je vlastně horší chodit do vody v létě, protože pro tělo je to větší šok. Když je v zimě teplota 0 stupňů, tak voda má třeba 8, takže jdu vlastně do tepla,“ směje se, ale tvrdí, že když není hezky, plavat nechodí. Nedělá to totiž z hecu, ani aby se odlišil. Pokud ale bude moct, neplánuje s plaváním přestat.

Pokud zrovna nefandí na basketu ani neplave, věnuje se své další vášni – zahradničení. Že je stále aktivní, dokazuje i tím, že své narozeniny oslavuje již několikátým rokem procházkou z Podhradí do Žimrovic. Dřív bral svá vnoučata na cyklovýlety do Rakouska nebo Německa. Posledních pár let se dopravuje převážně na kole, ale dlouhou dobu řídil Škodu 120. Předtím jezdil Trabantem a na to jistě vzpomínají jeho svěřenci, pro které to byl dopravní prostředek na zápasy.

TEREZA FINGERHUTOVÁ