Několik let pomáhala na hradě s prodejem medoviny. V té době by ji nikdy nenapadlo, že by skončila s prací v rehabilitačním centru a začala pracovat jako průvodkyně.

„Má nejlepší kamarádka Svata na hradě pracuje jako pokladní už spoustu let. A také jsem se znala s kastelánkou Barborou Kožušníkovou. Jednou jsem před ní v žertu prohodila, že až bude hledat průvodce, ráda se toho ujmu. Nenapadlo mě, že si to bude pamatovat a za pár měsíců mi zavolá. I když to byla velká změna a hodně učení, jsem za to vděčná,“ vzpomíná Monika na to, jak před dvěma lety změnila své zaměstnání.

Její předchozí a nynější povolání spojuje především jeden prvek, a to práce s lidmi. „Nemůže to dělat každý, ale já si to užívám. Práce s nemocnými lidmi v rehabilitačním centru mě naplňovala, ale byla hodně vyčerpávající. Potřebovala jsem změnu. A Hukvaldy jsou kouzelné místo, které vás přitáhne, už se vás nepustí,“ vysvětluje s tím, že je ráda, že jako průvodkyně může rozvíjet i svou kreativitu a výřečnost.

Každá prohlídka je pod jejím vedením trochu jiná, poněvadž se je snaží poskládat lidem na míru podle složení skupiny, kterou právě provází.

Hukvaldy:

„Pokud se ve skupině objeví děti, přizpůsobím se tak, aby výkladu rozuměly a bavilo je to. Chci dát lidem ze sebe maximum a vtáhnout je do příběhu. Problém je, že mám prohlídky čím dál delší, a tak si musím dávat pozor, abych stihla další skupiny. Dobrý průvodce musí znát každý kámen na hradě, proto mě můžete často vidět strkat hlavu do různých děr. Je to neustálé studium, které se vyplácí,“ říká se smíchem Monika.

Právě děti jsou podle ní nejzvídavějšími návštěvníky hradu. „Mají tolik otázek, že bychom spolu mohli strávit celý den a pořád by se na něco ptaly,“ myslí si. Největší zájem projevují o mučírnu a vězení.

„Většinou jsou trochu zklamané, že se tyto místnosti proměnily na šatny pro účinkující. Když jim ale přiblížím, jak těžké to chudáci v takovém vězení mívali, a že dlouhou dobu by v něm nikdo nepřežil, jsou rády, že žijí v této době. Taky je zajímají středověké prevéty neboli záchody. Hodně se nasmějeme, když jim vysvětluji, jak fungovaly a jaký zápach se linul kolem hradních zdí,“ vypráví Monika.

Hrad je opředen pověstmi o zazděném preclíkáři, který nechtěl vydat svou dceru hradnímu pánu, také se zde nachází hřbitov, a tak není divu, že se na Hukvaldech stávají zvláštní věci. „Asi každý zde zažil něco nevysvětlitelného. Někdy na hradě přespáváme. Jednou jsem v noci procitla, protože jsem cítila, že mě někdo pozoruje. Kolem mě se vznášely dvě zářivé modré koule. Také jsem na hřbitově slyšela mužské hlasy. Mluvily dost hlasitě. Nakukovala jsem za hradby, ale nikde nikdo,“ tvrdí Monika.

Občas se prý i sama rozsvítí světla, posouvá nádobí na stole nebo jdou slyšet hlasité kroky a bouchání. „Jsou to jen takové žertíky, na které jsme si zvykli. My bytosti hradu respektujeme a ony zase nás,“ dodává.

Tereza Liczmanová