Předchozí
1 z 5
Další

V Klokánku, kde se stará o děti, jí říkají teto. Ovšem pozor! Tahle hodná teta s vámi umí na závodním tatami pěkně praštit. Inka, jak jí všichni říkají, je jednou z osobností karvinského juda, a kromě toho i matkou dvou dětí a také otužilcem.

„Začala jsem s tím zhruba před rokem, zrovna minulý týden jsem se byla vykoupat v Karvinském moři společně se synovcem. On se tomu věnuje rovněž. Řeknu vám, že takhle v listopadu je voda ostrá jak žiletky,“ směje se Inka.

Vždy se pro své tělo snaží něco udělat. „Jsem prostě taková, vyrostla jsem na pohybu. Potřebuji se hýbat a stále se učit novým věcem. Udělala jsem si třeba kurz výživového poradce. Ne, abych na tom vydělávala, ale pro sebe. Mám to tak nastavené,“ přibližuje a je to na ní vidět. Třiapadesát byste jí určitě nehádali.

Synovec ji přemluvil k otužování.Zdroj: archiv I. Indrákové

Mimo jiné je vegetariánkou. Jak se k tomu dostala? „Dcera mě jednou u stolu překvapila s tím, že se stane vegetariánkou. Bylo jí líto zvířátek, která končí na talíři. Ze solidarity jsem se k ní přidala. Ale jinak maso pro rodinu normálně vařím,“ přibližuje.

Její životní láskou je judo (v překladu jemná cesta). „Sport obecně mám ráda odjakživa. S mými bratry jsem lezla po stromech, hráli jsme si na vojáky, běhali venku. Jeden z bratrů mě pak vzal na judo, ale dlouho jsem tam nevydržela a dělala atletiku a gymnastiku. Běhy a skoky mě bavily víc. Až na střední škole jsem se zase k judu vrátila. Relativně pozdě, v šestnácti letech,“ uznává.

Ve světě juda ale byla jako ryba ve vodě. „Asi jsem se na to hodila. Říkali mi rychlokvaška. Po třech měsících jsem vyhrála krajské mistrovství a jela na republiku, kde jsem vybouchala soupeřky, co dělaly judo třeba pět let. Skončila jsem druhá,“ vzpomíná na své dorostenecké začátky.

Vždy usměvavá Inka.Zdroj: judo Baník

Medailí má doma nepočítaně, stejně tak titulů, ovšem drtivá většina přišla až po delší pauze způsobené mateřstvím v takzvané veteránské kategorii. Aby si pod tímto pojmem člověk nepředstavil staříky „nad hrobem“, ve veteránské kategorii lze soutěžit už od pětadvaceti let. Většinou se do ní posouvají judisté nad 35 let.

„To byl i můj případ. Vrátila jsem se na závodní tatami po delší pauze, v osmatřiceti se mi povedlo vyhrát mistrovství Evropy,“ vybavuje si Inka.

Mezitím stihla vychovat syna Jakuba i dceru Aleksandru, které také vedla ke sportu. „Dcerka mě vlastně přiměla k tomu, abych se v klubu začala věnovat práci s dětmi. Do té doby jsem byla jen členkou, závodnicí. Jednou jsem jí vzala na veteránské závody a jí se to tak líbilo, že se okamžitě chtěla věnovat judu. Tak jsem s ní začala cvičit a spolu s ní i další děti z klubu,“ vzpomíná na své trenérské začátky v Baníku Karviná, kam odmala chodila. „A vidíte, už je to čtyřiadvacet let. Letí to,“ uznává.

Mimochodem, dcera se „pomamila“, stejně jako Inka má druhé místo z mistrovství republiky v dorostenkách a později se také začala věnovat dětem v klubu.

Inka Indráková.Zdroj: archiv I. Indrákové

S dětmi pracuje Indráková ráda, přestože začínala jako průvodčí. Jezdila po celém Československu, ale byla prý příliš hodná na to, aby rozdávala pokuty černým pasažérům. „Vždycky mě nějak ukecali,“ směje se karvinská judistka, která v olomouckém Klokánku pracuje s dětmi třetím rokem.

„Předtím jsem se dlouhá léta starala o postiženou osobu jako pečovatelka, pak jsem pracovala v Lesní školce, kde jsem přičichla k pedagogice, a později mi byla nabídnuta práce pro Fond ohrožených dětí v Klokánku. Cítila jsem, že tohle pro mě bude ideální,“ přibližuje.

Nabídka této práce v Ince probudila myšlenku pomáhat potřebným, kterou v sobě měla vždycky zakořeněnou, a tak pomáhat dětem v jejich nekomfortní situaci bere za své životní poslání. „Někdy je to vyčerpávající, zvláště, když se starám o puberťáky, ale to si hned jdeme zacvičit, uklikuji je, nebo si dáme páku a oni uberou páru,“ směje se.

Jako členka vítězného českého týmu na ME.Zdroj: archiv I. Indrákové

V Klokánku, kde dětem nahrazuje rodinné prostředí, jí všichni říkají teto. A tahle teta je na tatami vyložená dračice. Díky jejím pěti titulům mistryně Evropy a množství domácích prvenství byla nedávno uvedena i do karvinské sportovní Síně slávy.

Jednou z osobností regionu pak byla zvolena i na vyhlašování sportovců Moravskoslezského kraje v Ostravě.

A jakého úspěchu v judu si nejvíc cení? „Já si cením každého titulu i medaile, ale ráda vzpomínám na domácí Euro v Praze, kde jsem vyhrála v jednotlivcích a společně s dalšími děvčaty i mezi družstvy. Ve stejném složení jsme s děvčaty vybojovaly evropských titulů několik. Vážím si také vicemistrovského titulu z mistrovství světa a mým tajným přáním je, abych se ještě někdy mohla stát právě mistryní světa. To bych pak s judem klidně mohla skončit,“ usmívá se agilní sportovkyně.

A na závěr s úsměvem dodává: „Ovšem nejvyšším titulem, o který jsem se ale nezasloužila, je pro mě doživotní titul novopečené babičky.“

Inka Indráková jako babička s vnoučkem Artíkem.Zdroj: archiv I. Indrákové