Na střední hrála závodně házenou. Ještě před maturitou si jí všiml olomoucký celek. „Chtěla jsem nejdříve dokončit školu, ale už jsem začala přemýšlet o tom, co bych mohla v Olomouci studovat. Vybrala jsem si tělocvik a zeměpis,“ říká Marta. Zeměpis pro ten rok neotevřeli, a tak se rozhodla pro studium němčiny. „Myslela jsem si, že to bude dobré. Ale protože jsem byla z obchodky, a ne z gymplu, musela jsem se toho opravdu hodně naučit. Moje spolužačky se mnou měly v prváku svatou trpělivost. Učily se se mnou skoro denně,“ usmívá se.

Patří k lidem, pro něž je práce zábavou. „Asi jsem šťastný člověk, práci s mládeží miluju. Nejvíc to, že je můžu nějakým způsobem dotvářet. Třeba u tělocviku. Do prváku přijdou holky, které nechtějí nic dělat. Když mi ale ve druháku řeknou, že začaly samy cvičit nebo jezdit na hory, tak mě to potěší. Nezáleží mi na tom, jak se hýbou, ale jsem ráda, když se hýbou,“ vysvětluje.

Byl to omyl

K pořádání mezinárodních výměnných pobytů se dostala úplnou náhodou. „Bylo to nejkrásnějších třicet sekund mého života. Okresní rada Asociace školních sportovních klubů Frýdku-Místku dostala nabídku z Německa na pořádání výměnného pobytu a potřebovali někoho, kdo umí německy a je sportovně nadaný. Zeptali se mě, jestli do toho jdu, a já souhlasila. Jenže on to byl jeden velký omyl,“ směje se Marta.

Eurocamp a Marta Michaláková.Zdroj: archiv M. Michalákové

Němci nabídli spolupráci pražské Asociaci školních sportovních klubů, která však neprojevila zájem a poslala návrh dál. „Pražský předseda se jmenoval Koukal a náš předseda byl Kupčák. Němci si zřejmě nevšimli změny jmen a mysleli si, že dál komunikují s Prahou. Do Německa jsme měli poslat čtyři lidi. Oni očekávali, že k nim přijedou největší čeští sportovní experti, ale přijela jsem tam já s kolegy a tehdejší paní primátorkou,“ vypráví pobaveně.

Navázat přátelské vztahy se však podařilo a Marta mohla začít pořádat výměnné pobyty s Německem. Postupně přibývaly i další země. „Po Německu jsem navázala partnerství se Španělskem, Portugalskem, Itálii, Belgií, Dánskem, Francií, Švédskem, Finskem, Anglií i Ruskem. Eurocampy jsou většinou finančně podpořeny Evropskou komisí, což je pro mladé lidi často první příležitost se reálně setkat s vlivem Evropské unie na jejich životy,“ myslí si.

Všichni jsou přesvědčeni, že dnešní generace umí anglicky

Účastníci kempů pochází z různých zemí, proto se mezi sebou všichni dorozumívají anglicky. Marta se angličtinu učila na mateřské jako samouk. „Neovládám jí úplně dobře, ale domluvím se. Česko je malinký stát, takže znalost jazyků je pro nás velmi důležitá. Všichni jsou přesvědčeni, že dnešní generace umí anglicky, bohužel ne vždy to je pravda,“ tvrdí.

Cílem Eurocampů je podle Marty především osobní rozvoj člověka a překonání vlastních hranic. „V patnácti, kdy už můžou děti na kemp, přichází s nějakými jazykovými znalostmi ze školy. Najednou zjistí, že sice něco umí, ale nejsou schopni se domluvit, protože se bojí, že něco řeknou špatně. Nakonec zjistí, že se domluví, protože jim je úplně jedno, jestli k tomu

použijí ruce a nohy. Bariéry ostychu se později prolomí u všech a oni pochopí, že se jazyk neučí pro to, aby měli jedničku, ale aby se zvládli s někým domluvit,“ uzavírá.