Je to škoda. Přitom ještě starosta obce vzkazoval po zeťovi, jestli mi na nachystaní krojů bude stačit měsíc, a nakonec nebylo nic. Jinak ten měsíc by mi stačil, kroje pro ty, kteří v nich chtějí jít, už chystají holky, jako vnučky. Já dělám jenom to, co by neuměly. Jedna má dvanáct, druhá sedmnáct roků. Ta mladší už vydávání krojů i organizovala.

Ke vzniku závišických krojovaných dožínek bychom museli jít třicet let zpět do historie. Asi rok po změnách v listopadu 1989 se Závišice osamostatnily od Kopřivnice, po volbách se manžel, Vlastimil Hajda dostal do zastupitelstva a stal se starostou. A že by se mělo v obci něco mělo dělat.

Byla schůze a můj s panem Lichnovským se domluvili na první schůzi zastupitelstva, že budou dělat dožínky. Tak jsem mu řekla, že jestli chtějí dělat dožínky, tak to musí být v krojích. Řekla jsem, že nějaké kroje kroje mám a začala jsem další shánět. Na těch prvních závišických dožínkách jsme byly v krojích jenom já s dcerou.

My jsme kroje měli doma. To tady zůstalo po mojí mamce, která byla z Bordovic. Když umřela, tak jsem to o ní dostala. Taky jsme pak jezdila po rodině v Bordovicích a Veřovicích už mi to pak i lidi dávali, takže mám asi deset krojů pravých. Ale kroje jsou to rožnovské. Protože ve Frenštátě a v okolí nic takového nebylo, Takže se jezdilo do Rožnova, kde se kroje daly koupit. Podle Rožnova se to pak i šilo. V Závišicích vůbec kroje nebyly. Tak jsem to začala šít. Někdo mi třeba dal kus látky, třeba květované závěsy, z toho mělo děcko ušitou zástěru. Ale neumím na stroji, takže jsme to všechno dělala v rukách.

Holky v krojích, kluci měli kosy

Pamatuji si, že poslední dožínky byly v Bordovicích v roce 1956. Byla mše, holky v krojích, kluci měli kosy, po kostele se šlo s průvodem k hospodáři na statek do chalupy. Tam bylo pohoštění a s muzikou se šlo na výletiště. Tak jsem říkala, že to tady uděláme taky tak. A předávat se bude starostovi, protože už nebylo komu jako hospodáři. Průvod šel s muzikou na obecní úřad, tam se šlo pro starostu pozvat ho na dožínky. Lidi čekali, vyšel pan starosta, zařadili jsme se do průvodu a šlo se s muzikou. Později začal jezdit kočár a bryčka a za starosty Zdeňka Vajdy se to změnilo, že starosta jel už v povozu v průvodu.

Ten pan Lichnovský, kterého jsem vzpomínala, byl předseda osvětové besedy už před revolucí. On tehdy na ty první dožínky sehnal muziku Stráňanka, která tady hraje od prvního ročníku doteď. Byl šikovný - dotáhl tady třeba Mistříňanku, Yvetu Simonovou, Karla Hálu, Waldemara Matušku a další známé umělce.

Zpět k těm dožínkám. Takže teď se všichni sejdou před hasičárnou, jde se s už od hasičárny s věncem, s praporem, s muzikou. Krojovaných někdy bývá i ke stovce. Tolik zhruba mám i těch krojů na zapůjčení. Akorát nemám chlapský kroj. Kdysi mi tady někdo jeden donesl a chtěl za něj pět tisíc. Říkám, že mi to nikdo neobleče, že to je malé. Tak ho odnesl. Ale kroje půjčuji i když nejsou dožínky. Tady v Libhošti si je děcka půjčovaly do školky, na akademie. No nic, tak letos už je nepoužijeme, třicátý ročník tak bude až v příštím roce. Snad to vyjde.