Absolventka Fakulty dětského lékařství Univerzity Karlovy nastoupila v roce 1985 s čerstvým diplomem do Slezské nemocnice a vydržela v ní dosud.

„Jen na půldruhého roku jsem si odskočila na dětské středisko v Hradci nad Moravicí, které spadalo pod opavskou nemocnici. Tento „výlet“ mi vyloženě prospěl, protože jsem si vyzkoušela práci na obvodu a získala jsem tam řadu praktických zkušeností včetně návštěv novorozenců v jejich rodinách. Byla to pro mne dobrá škola života,“ vzpomíná doktorka Soňa Krejčí. Úvaha o lékařském povolání pro ni ostatně nebyla složitá, protože otec byl lékař a rodina bydlela v opavském Kojeneckém ústavu. Často jí o své práci vyprávěl a to byl zřejmě ten startovní impuls. Další jí poskytla babička na vesnici, u které trávívala prázdniny.

Seznamovala ji s anatomií zvířat a částečně tím vzbudila její zájem o lékařskou profesi. „Mám i vztah k výtvarnému umění a ráda maluji, takže jsem chvíli váhala mezi studiem medicíny a architektury. Nakonec to medicína vyhrála a já jsem dnes moc ráda, že jsem si zvolila právě tuto cestu. Nebývá pokaždé lehká, ale je rozhodně zajímavá,“ míní Soňa Krejčí.

Ve Slezské nemocnici se jí stále líbí a přestože ji po roce 1990 lákaly různé příležitosti ke změně působiště, odolala a přijala v porodnici místo na novorozeneckém oddělení. „Práce s dětmi mě nejenom baví, ale i naplňuje. Naštěstí se tu rodí převážně zdravé děti, těch negativních případů moc není a máme dobrý kolektiv, takže co si přát víc. Když jsem u nás v porodnici rodila své dvě dcery, vyzkoušela jsem si pro změnu roli pacientky,“ usmívá se opavská pediatrička.

Opavská lékařka jako pohádkový rádce Atakdále.Zdroj: archiv Soni Krejčí

Vhodné odreagování nachází v divadelním souboru LASKA, který působí ve Slezské nemocnici pod vedením primáře dětského oddělení Dalibora Hudce. „Už ve škole mě při výuce jazyků bavilo občas něco zahrát, takže účinkování v souboru nebylo nic podstatně nového. Před deseti lety sestavil doktor Hudec vzpomínkový filmový scénář pro 110. výročí Slezské nemocnice. Promítán byl na semináři a měl úspěch. Z dalších scének se postupně zrodil divadelní soubor, hrající pohádky pro děti, do kterého jsem se ochotně zapojila a dostávala jsem v nich zajímavé postavy,“ přibližuje Soňa Krejčí vznik zdravotnického souboru LASKA.

Například v Mrazíkovi byla ježibabou i macechou, tedy nádherně zlými ženštinami a v Princezně se zlatou hvězdou zase ztvárnila dobrosrdečného kuchaře se zálibou v řádech. Poslední z celé pohádkové série byla inscenace pohádky Byl jednou jeden král, ve které zaujala dětské i dospělé publikum postavou králova rádce Atakdále, známou z pojetí Vlasty Buriana. Dokonce se mu vizuálně připodobnila vlasovou loknou na čele.

„V jeho stínu se mi hrálo docela dobře. Několikrát jsem se na tu postavu podívala, přidala jsem do ní něco svého a výsledek byl zřejmý loni na podzim v Loutkovém divadle. Burian ve filmu zpíval, ale na to jsem si netroufla. Režisér Hudec mi dal v choreografii naštěstí volnou ruku, takže jsem místo zpívání zatancovala a divákům se to evidentně líbilo. Vyžívala jsem se i v přípravě a malování kulis,“ konstatuje hrající pediatrička.

Jarní reprízy však zatrhl covid a pohádka se na jeviště už pravděpodobně nevrátí. Nezbývá než čekat, jestli bude zpracovaná a nastudovaná nějaká jiná. Obě dcery Soni Krejčí jsou už dospělé a určitým způsobem, byť nepřímo, šly v matčiných stopách. Starší vystudovala sociální fakultu v Olomouci a pracuje v domově seniorů, což není od medicíny tak daleko a mladší se profesně věnuje architektuře, která lákala i její matku.