Už od malička se toužila stát učitelkou. Vzorem pro ni byla její třídní. „Když jsem byla u babičky, půjčovala jsem si její šaty a boty na podpatku, abych byla hezká jako moje paní učitelka. Hrála jsem si na školu. Svým žákům jsem vždy rozdala dětské časopisy z mojí sbírky a oznámkovala jim úkoly,“ vesele vypráví Monika.

Ve skutečnosti však nikdo před Monikou neseděl. „Byli to fiktivní žáci, nikdo tam nebyl. Všude byly položené jen časopisy a já stála před nimi v babiččiných šatech a říkala jsem: ‚Ale Jeníčku, ty ses vůbec neučil. To by tak nešlo.' Dědeček si myslel, že mám nějaký problém, když si povídám, ale nikdo tam se mnou není,“ směje se.

Ve škole chce mít hezky, tak musela vzít do ruky i barvy a šmirgl 

Na gymnázium nastoupila s vědomím, že bude dále ve studiu pokračovat na pedagogické fakultě. Dnes pracuje ve Frýdku-Místku na sedmé základní škole. „Když jsem na sedmičku nastoupila, vůbec se mi nelíbilo vybavení tříd. Všechno bylo hnědé, škaredé. Chtěla jsem pracovat v hezkém prostředí. Proto jsem nakoupila samolepicí tapety, ty ale na starých skříních nedržely. Tak jsem ještě koupila barvu, všechna dvířka osmirkovala a natřela,“ popisuje Monika.

Ve svých hodinách se snaží přimět děti k tomu, aby se samy pokusily najít řešení problémů. „Mám ráda, když se na všechno snaží přijít samy. Například v prvouce se jich zeptám, co je podle nich důležité, aby byl člověk zdravý. Nechám je pracovat ve skupinkách, kde společně přemýšlí nad odpovědí. Pak jejich nápady vypíšu na tabuli a společně o nich diskutujeme. Nakonec je navedu k správnému řešení,“ říká Monika s tím, že takto si podle ní děti zapamatují nejvíce.

Na to, že ji práce s dětmi baví i mimo školní lavice, přišla už dávno. Sama ještě jako studentka střední a později vysoké školy dělala vedoucí na táborech a školách v přírodě. Od roku 2007 se však věnuje organizování vlastních táborů. „Tehdy jsem měla dvě malé děti. Jako učitelka jsem měla v létě dost času a chtěla jsem jim vymyslet nějakou zábavu. A napadlo mě, že bychom spolu mohli jezdit na tábory,“ vysvětluje.

Chci, aby se bavily děti, ne já

Děti si na táboře Poználek samy vybírají, jakých aktivit se chtějí zúčastnit. Může to být lekce sebeobrany, tenisu, tance, natáčení videí či vyšetřování detektivních případů. Za splněné aktivity sbírají táborové penízky, které mohou na konci turnusu vyměnit za dárečky. „Penízky taky získají za pomáhání. Ať už kamarádovi nebo s úklidem v jídelně. Učí se tak pomáhat druhým,“ tvrdí Monika.

Podle ní se ale na táboře něco naučili i sami vedoucí. „Každého z nás to v něčem posunulo. Nedávno mi jeden z vedoucích říkal, že by si nikdy nemyslel, že zvládne bez jakékoli přípravy bavit sto dětí. V mnoha věcech jsme se museli otrkat a vystoupit z našich komfortních zón. Já jsem svou zónu překročila proto, aby se bavily především děti, nejen já,“ míní.

Na práci s dětmi má nejraději jejich čistou povahu. „Nejsou falešné. To, co si myslí, řeknou. Ať je to příjemné, nebo nepříjemné, ale vždycky je to férové. Jsou takové čisté, i když někdy bývají zrcadly svých rodičů, ale ještě nejsou pokřivená a dají se napravit,“ uzavírá.

Tereza Liczmanová