Stali jsme se nepřáteli státu, ale s tím jsme počítali, vzpomíná kněz

Na vše bylo třeba povolení státu. Kněží nemohli sloužit mše mimo svou farnost.
Když chtěl někdo na pouť kněze z jiné farnosti, musel mít povolení. Taky se nás snažili poštvávat proti sobě. Jednomu faráři něco dovolili a druhému zase naschvál zakázali. Někteří kněží byli součástí spolku Pacem in Terris a spolupracovali s režimem. Nám ostatním říkali odbojní. Za to se nezlobím. Celý život jsem měl radost z toho, když se mi podařilo nastolený režim nějakým způsobem obejít.

Podívejte, takto dnes vypadá krypta pod vyhledávanou bazilikou ve Frýdku-Místku

I tak jste si zvolil kněžské povolání. Co vás k tomu vedlo?
Nebylo lehké se rozhodnout. Ale vnitřní hlas, který se v nás ozývá, je častokrát hlas Boží. Cítil jsem, že se chci stát knězem. Protože mi záleží na tom, abych hlásal pravdu a radostnou zvěst a nepromrhal život. Taky chci plnit to, co je posláním každého křesťana, hlásat pravdu vhod, či nevhod.

Nebál jste se?
Víte, kněžství není jen povolání, ale i poslání. Člověk se musel rozhodnout. Když jsme se rozhodovali, tak jsme věděli, že jsme vyčleněni z normálního života. Stali se z nás sledovaní a víceméně nežádoucí.

Stali jsme se nepřáteli státu

Váš spolužák Adam Rucki se taky vydal cestou víry. Rozhodli jste se společně?
S Adamem jsme spolu seděli v jedné lavici od šesté třídy, ale nevěděli jsme, že se vydáme stejnou cestou. Když se někdo přihlásil na teologii, byl to šrumec. Většinou vyletěl ředitel, protože neuměl vychovávat mládež.

Kdy jste se to o sobě dozvěděli?
Jednou v posledním ročníku jsem se ve fyzice Adama šeptem zeptal, co bude dělat po maturitě. On říkal, že možná zůstane doma, pomůže rodičům na poli a pak možná někam půjde. Já jsem mu svěřil s tím, že mě asi Pán Bůh zamýšlí nasměrovat k duchovenství. A on mi odpověděl, že jsme dva.

Psychiatrička z Kliniky u Oslíka: Deprese má více lidí. Dnešní doba zatěžuje

To je neobvyklé, když se ve třídě sejdou dva budoucí kněží, navíc v jedné lavici.
A představte si, že ve vedlejší třídě byl dokonce ještě třetí, evangelický.

Co na to říkali ve škole?
Mlčel jsem až do poslední chvíle. Adam všem veřejně řekl, že bude pomáhat doma se zemědělstvím a pak se teprve rozhodne. Tak ho nechali. Já jsem zase říkal, že se hlásím na geologii. Po maturitě jsme se s Adamem přihlásili do semináře. V podstatě jsme se stali nepřáteli státu, ale s tím jsme počítali.

Maturoval jste v roce 1969. To už rok okupovala vojska Varšavské smlouvy Československo. Setkal jste se s vojáky?
Měli jsme jet 21. srpna vlakem na chmelovou brigádu. Ráno hlásili v rádiu, co se děje. Přijeli jsme do Těšína a ve škole nám řekli, že se nikam nejede. Když přejely tanky přes most do Těšína, tak jsme s ostatními obraceli směrovky a posílali je jinam. Díky nám se pak Rusi s tanky dostali na polní cestu, které končila u vodních nádrží. Byli zmatení, to byl náš úkol. Zmást je.

V září po maturitě jste nastoupil do semináře v Olomouci. Říkal jste, že jste se tak stal víceméně nežádoucím. Hlídala vás bezpečnost?
Hlídala. Stávalo se, že některý ze spolužáků šel na vycházku, ale do semináře už nedošel. Sbalili ho cestou na výslechy a pustili až třeba po dvou třech dnech. Na konci musel podepsat prohlášení, že na něj nebyl vyvíjen nátlak. Taky na nás jednou udělali nájezd.

Království stoletých zvonů: Deník byl v místech, kam běžný návštěvník nechodí

Povídejte.
Byl jsem vedoucí tiskárny. Mohli jsme tisknout skripta, ale jen tolik kusů, kolik nás bylo. Když kněží v terénu potřebovali nové materiály, tak jsem jich vytiskl klidně přes tisíc a rozvážel jsem je. Papír jsme museli shánět načerno. Jednou ve čtyři hodiny ráno estébáci zablokovali tiskárnu a šli zkontrolovat počet výtisků, ten souhlasil, protože už jsme vše rozvezli. Za nás v tom nebylo nic zlého. Chtěli jsme, aby se ostatní zorientovali v nové teologii, ale častokrát nebyla jiná možnost.

Zmíněné výtisky jste měl pro členy podzemní církve?
Byl jsem s nimi v úzkém kontaktu. Tvořili ji kněží bez souhlasu. Stáhli se a začali pracovat načerno. Povzbuzovali lidi, pořádali neveřejné přednášky pro laiky. Museli si ale dávat si pozor, aby je někdo nenačapal a nedostal se mezi ně udavač. Byli velice ostražití. StB je stále hledala, odsuzovala.

Váš ročník byl poslední, který v Olomouci dostudoval. Bohosloveckou fakultu opět uzavřeli.
Všechno po nás zlikvidovali a všecko rozbili.

Mladý, sprostý kněz

Po vojně jste chvíli sloužil v Bohumíně a pak vaše kroky směřovaly do Českého Těšína.
A tam jsem se setkal s jedním estébákem. Přišel za mnou, představil se mi nějakým jménem a příjmením. Vzápětí jsem se ho zeptal, jestli si náhodou nevzal jméno své manželky. Nechápal, co tím myslím. On už mě totiž jednou vyslýchal v semináři, ale pod jiným jménem. Neuvědomil si, že bych si ho mohl pamatovat. Odmítl jsem se s ním bavit. A on měl ještě tu drzost, že za mnou přišel znovu, tentokrát do Bílovce, a zase se mi představil pod jiným jménem.

Co vy na to?
Řekl jsem mu, že neotevřu, protože nechci, aby mi na faru vstoupil někdo, kdo dělá taková svinstva. Vyhodil jsem ho a on pak o mně vykládal, že do Bílovce přišel mladý a sprostý kněz (směje se). Častokrát se mě tajemníci ptali, proč jsme my mladí proti tomuto zřízení. Na to jsem jim odpovídal, poněvadž jsme se v něm narodili a víme, co je zač.

PODÍVEJTE SE: Netradiční kostelík zdobí Beskydy. Stával na Podkarpatské Rusi

To jste jim mohl takto odpovědět?
Já jim vždy vše říkal přímo. Když jsem přišel do Bílovce, dostal jsem hned podmínku. Tajemník chtěl, abych se vyslovil jasně, že nejsem proti režimu. Jinak nedostanu státní souhlas a půjdu do výroby. Odpověděl jsem mu, že ani bez razítka svůj postoj nezměním. Ať mě klidně pošlou do výroby a já v tom případě budu působit v podzemní církvi a tam jim toho marasu nasekám mnohem víc.

Takže vás nechali?
Měli strach, když lidi jasně projevili svůj postoj. Například z našeho ročníku chtěli šesti kněžím odebrat státní souhlas. Tak jsme se domluvili a všichni jsme v kostele po mši ohlásili, že nejspíš nedostaneme státní souhlas. Když jsme to všichni ohlásili, začalo to ve farnostech vřít. StB se bála rozruchu, a nakonec vše stáhla a žádné změny se nekonaly.

Fotka s papežem

Chvíli jste dojížděl i do Albrechtic, odkud vás však církevní tajemník odvolal. Proč?
Letěl jsem za práci s mládeží. V Albrechticích jsem založil scholu (pěvecký sbor – pozn. red.) a setkával se s věřícími i mimo oficiální přípravu na biřmování. To, do čeho tajemník neviděl, byla protistátní činnost.

Křížové cesty v Moravskoslezském kraji. Projděte si utrpení Ježíše Krista

Na konci sedmdesátých let usedl na papežský stolec Jan Pavel II., který dobře znal komunistický režim a odmítal světit biskupy dosazené stranou. Myslíte si, že přispěl k rozpadu totalitní vlády?
Za něj se vše pohnulo, a to nejen v Polsku. Zažil nacistické Německo a taky dobře věděl, co je komunismus zač. Polsko na tom bylo lépe než my, co se týče postavení státu a církve.

Jak to?
Polští biskupové se nechali radši zavřít, než aby spolupracovali. Navíc v Polsku byla většina lidí po náboženské stránce více spojená. Ale i tam to po pádu totality ochablo. Materialismus udělal svoje. Jan Pavel II. byl velkým povzbuzením, ale teď už tomu tak není.

Sám jste polské národnosti a máte v Polsku dobré kontakty, jak říkáte. Viděl jste se někdy s papežem?
Naskytla se mi příležitost odjet v srpnu 1989 do Říma. Odcestovalo nás čtrnáct. Zašel jsem za sekretářem a požádal ho o setkání s papežem. Nakonec se mi to podařilo. Po mši za námi papež přišel. Vítal jsem ho v polštině a představil jsem mu naši diecézi. Druhý den nám přinesli fotografie z našeho setkání.

Takže máte fotku s papežem.
Mám. Na pracovním stole.

Lavice, oltář i zpovědnice. K dezinfekci kostela používají v Bolaticích stříbro

To už bylo krátce před revolucí. Kde jste ji strávil?
Tehdy jsem byl v Bílovci. Měl jsem informace z Polska, takže jsem věděl, co se děje.

V Polsku byli informovaní?
Ano, věděli, že se něco chystá. Od povstání polské Solidarity se komunistický systém hroutil.

Pokud někdo chodil do kostela, měl u komunistů vroubek. Vrátili se věřící zpět?
Někteří ano a někteří si už odvykli. Ale mnoho lidí se vrátilo. Co bylo důležité, a já jsem to vždycky říkal, nesuďme nikoho, protože na to nemáme právo. A tomu, kdo se vrací, pomozme.