Oficiálně si mohli lidé s sebou vzít jen 80 východoněmeckých marek na osobu (děti polovinu). Ti, co měli více, se museli uchýlit k dobrodružství a vymyslet, kde peníze před hraničními kontrolami schovají. Běžně tak bankovky ukrývali do podprsenek, ponožek, bot nebo dokonce účesů a plnovousů.

„Pamatuji si, jak jsme vyjeli autobusem s dcerami do východního Německa na nákupy. Aleně jsem koupili nové dětské boty, které si hned oblékla a ty staré jsme zahodili do popelnice. Když jsme se chystali odjet, mladší dcera Radka, se začala rozčilovat, že jí jsme boty nekoupili, a že na hranicích řekne, že má její sestra nové boty. Dostali jsme hrozný strach a hned jsme jí říkali, že to nesmí, že by bylo zle. Když pak přišla kontrola, začali vyvolávat jména podle pasů a ozvalo se Radka. No a ona nic, seděla jak zařezaná a ani nešpitla, bála se vůbec něco říct, aby neprozradila naše tajemství,“ popsala příhodu s „nakupováním“ v zahraničí během minulého režimu třiasedmdesátileté Alena ze Semil.

Podobně popisuje svou zkušenost s nelegálním převozem přes hranice i pan Miroslav, kterého vyzpovídali žáci z Gymnázia Blovice v rámci projektu Každodennost na hranicích mezi NDR a ČSSR 1960 – 1989. „Dovážet jsme to nemohli, tak jsme to pašovali. S botama jsme to dělali jednoduše. Do Německa jsme jeli ve starých botách, které jsme tam zahodili a vraceli jsme se s novými na nohou. Záclony lidé dávali pod povlaky na sedadlech v autobuse. S alkoholem to bylo někdy i lepší. V NDR se levně prodával velmi dobrý koňak, jmenoval se Uran. Převést přes hranice jsme ho mohli, ale pouze dva litry. Jenomže když měl někdo v ruce otevřenou flašku, tak ta už se do těch dvou litrů nemohla počítat. Někdy jel autobus plný lidí s koňakem v ruce,“ zavzpomínal pan M.

Co by se mělo ve školách učit o době socialismu?

Nedostatek trápil celý východní blok

Nedostatek nebyl pouze v Československu, ale v celém východním bloku, jen se lišily věci, které lidem chyběly. Josef Wolf, úspěšný sportovec, který reprezentoval Československo na olympiádě i mistrovství světa, pašoval zboží ze západu, což prý bývalo mezi sportovci velmi rozšířené.

„Dostali jsme tip, že v Rumunsku nejsou hrací karty. Byly tam zakázány, karetní hry tak měly úžasnou cenu. Nakoupil jsem tedy žolíkové soupravy, stály pár korun a nezabraly místo v kufru. Kdyby se někdo ptal, tak bych řekl, že karty hrajeme. V Rumunsku jsem je prodal. To byly úžasné přepočty. Měl jsem obrovské množství peněz. Bohužel rumunských,“ zavzpomínal Josef Wolf pro Paměť národa. Rumunskou měnu směňoval na českou a tu pak na černém trhu na dolary nebo západní marky, aby mohl v obchodu pokračovat