Myslím si totiž, i když nepatřím zrovna k politické smetánce a boháčům, že je lépe dnes. Možná je to tím, že jsem ještě nebyl nezaměstnaný, hypotéku na byt jakž takž splácím a myslím, že jsem si i dobře vybral, s kým budu v dalších letech žít.

Co mě ale zarazilo, byla včerejší zpráva Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), že znalosti našich školáků se zhoršily. Hlavně prý ve čtení a v matematice. Přitom prý před třemi roky, kdy bylo podobné zjišťování děláno také, byly znalosti českých žáků dokonce nadprůměrné.

Dobře. Matematika nebavila ani mne. Já ale vidím zlo v jiném předmětu – ve čtení a s tím nerozlučně souvisejícím českém jazyce. Občas si píši s neteří po skypu a trochu se bojím, že to ani holka jinak neumí. Její čeština a ta moje se nějak liší.

Já napíši ahoj, ona cuss, zeptám se, co je nového, odpoví mi nwm. A tak to jde stále dokola. Když si nechám její slovník přeložit, pak se dozvím, že ono nwm je vlastně nevím. Na rozdíl ode mne už neteř ví, co je to šetřit časem. Používá totiž šifry. A tak místo ne píše nn, místo ano jj, že něco chápe, označí písmeny hm nebo ok.

Občas se mi ale podaří vyprovokovat ji k delším projevům, dokonce i větám. Velká a malá písmena – co to je? Měkké i nebo tvrdé y? Jedno stačí. Není to tak trochu potvrzení pravdivosti výzkumu?

Zpráva OECD také naznačuje, proč tomu tak je. Podobně jako u jiných věcí, příčin je víc. Nekoncepčnost českého školství a nechuť nedoceněných učitelů dát své profesi něco víc, a pak nezájem rodiny o své potomky a jejich studijní výsledky. Jako doprovodný znak výzkumu pak vyplývá, že děti do školy nechodí rády, často se tam nudí a více než polovina by se bez ní obešla.

A tak teď musím - chtě nechtě – dát těm starším za pravdu. Dřív to bylo lepší. Chci ale věřit, že jen se znalostmi školáků.