Je dnešní fotbal ještě pro naše děti?

Po dvou odehraných kolech okresního přeboru ale budu u svých dětí asi preferovat tenis, golf nebo jiný nekontaktní, individuální sport.

Kolo první – byl jsem natěšen se spoluhráči na první jarní zápas po dlouhé zimní přestávce. V prvním poločase jsme již prohrávali 2:0. Rozhodčí Pinček pískal špatně; pro obě mužstva. Druhý poločas již pískal špatně jenom pro mé mužstvo, s postupujícím časem čím dál víc, zvláště, když jsme v závěru vedli 4:3.

Velice dlouhých pro mě bylo oněch cca 10 minut !!! nastavení (do doby než soupeř vyrovnal a byl odpískán konec). V tu chvíli to ve mně vřelo, až se to ve mně zlomilo – mladý 18 letý kluk, který nastoupil na oněch 10 min nastavení, byl sám před hostujícím brankářem, přiběhl k němu obránce, kterému udělal kličku.

Soupeř ho tak přetáhl přes nohy, že to bylo slyšet na druhé straně hřiště, a i soupeřovi diváci konstatovali, že toto je opravdu silná káva, když rozhodčí nechal pokračovat, místo odpískání pokutového kopu.

Nejhorší pro mě byl ovšem výraz zmaru v obličeji mladého kluka, který má být naší nastupující generaci a který s nechápajícím výrazem odkulhal bojovat dál. Na dotaz panu Pinčekovi, proč kazí fotbal osmnáctiletému klukovi, se zmohl na odpověď, že určitě nemá osmnáct (zřejmě mi tím chtěl vysvětlit, že jako devatenáctiletý by už zřejmě mohl vědět, jak to v životě, a fotbalu, běží).

Nebudu polemizovat nad tím, z jaké důvodu takto vedl pan rozhodčí tento zápas. Jde jenom o pocit fotbalisty a člověka, pocit totální bezmoci, který je zcela v moci rozhodčího, který může podupat vaši důstojnost, hrdost a normální lidskost. A vy si to necháte líbit jenom proto, abyste nedostal červenou kartu za diskusi s rozhodčím a mohl si zahrát tu milovanou hru – fotbal.

A nebo taky ne a skončíte s fotbalem. Já můžu, je mi 37 let a mám odehráno, ale co ty moje a ostatní děti? Mám poslouchat už v žákovské soutěži dotaz stylu „Tati, a proč to ten pan rozhodčí nezapískal?“

Kolo druhé – soupeřův útočník dostal dlouhý míč. Byl jsem u něho o něco dřív a míč odkopl. Soupeř mě nakopl do nohy tak, že jsem týden nemohl na nohu došlápnout. Pan rozhodčí odpískal nedovolený zákrok. V tu chvíli jsem stačil zahlédnout na okamžik nepříčetný výraz soupeře, když jsem byl opět na zemi po úderu pěstí do obličeje.

Nejsem žádný bijec, proto jsem danému člověku oplatil slovně (sprostě, což mě následně mrzelo). A opět specifikum fotbalu a asi dalších kolektivních sportů. Stát se toto v civilním životě, leckdo by podal trestní oznámení za napadení s pokusem o ublížení na zdraví. Ve fotbale se ale nezmůžete na vůbec nic.

Sklopil jsem oči a odbelhal jsem se – chtěl jsem přece dohrát ten zápas. A světe, div se. V daném okamžiku jsem byl u domácího publika a domácí lavičky ten nejhorší já, mé mužstvo a rozhodčí, protože si dovolil udělit domácímu fotbalistovi červenou kartu. Nikdo se výrazně nepozastavil nad tím, že někdo mohl zlomit druhému člověku čelist, nos či způsobit daleko vážnější zranění.

Toto je už ovšem na jiný článek o společnosti, ve které žijeme a vychováváme svoje děti. Nicméně - mám já vést své děti k takovému sportu?

Ing. Karel Škrobánek