Znáte komedii Jestliže je úterý, musíme být v Belgii? Skupina amerických turistů v ní během několika dní projede téměř celou Evropu – tu Západní, samozřejmě, protože film byl natočen dávno před Sametovou revolucí. Přejíždějí z jednoho hlavního města do druhého a mnohdy ani nevědí, kde právě jsou. Ale proč jsem si na ten film vzpomněla?

Nedávno jsem absolvovala něco podobného.

Alena Mornštajnová
je spisovatelka

Napsat knihu je jedna věc, ale stejně důležité je, aby se čtenáři o knize dozvěděli. I proto autoři jezdí od města k městu, setkávají se s lidmi, kteří rádi čtou, a mluví o knihách, o psaní, o literatuře. A pokud je kniha přeložena do cizího jazyka, občas vyjedou i do zahraničí, aby své knihy představili i tam.

Ale jak všichni víme, poslední doba cestování příliš nepřála a téměř žádné besedy ani uvedení knih se nekonaly. V letošním roce protipandemická opatření konečně povolila, hranice se otevřely, lidé začali opět cestovat a na pouť za svými zahraničními čtenáři jsem vyrazila i já.

Během podzimních měsíců jsem se pokusila dohnat všechno, co jsem zmeškala během více než dvou let pandemie. Cestovala jsem ze země do země, dlouhé hodiny jsem trávila ve vlacích, na nádražích a letištích a z měst, které jsem navštívila, jsem mnohdy viděla jen hotel. Částečně protože mé návštěvy byly krátké, částečně protože jsem byla po cestě unavená a před poznáváním krás města, což mi vstřícní hostitelé mnohdy nabízeli, jsem dala přednost osvěžujícímu spánku.

close info Zdroj: Deník zoom_in A tak jsem v Curychu mluvila o Listopadu a událostech roku osmdesát devět, v Bruselu o svém rodném Valašském Meziříčí, které si v padesátých letech prošlo tyfovou epidemií. V Paříži jsem představila francouzský překlad Hany, pokračovala jsem do Lucemburska, Budapešti, Brém, Frankfurtu a mluvila jsem a mluvila a potkávala jsem se nejen se zahraničními čtenáři, ale i s Čechy, kteří žijí v zahraničí už dlouhá léta a stále na svoji zem myslí, mají ji rádi, často se do své staré vlasti vracejí a dělají všechno pro to, aby ani jejich děti neztratily kontakt s Českem, českou kulturou a jazykem, a proto je každou sobotu vozí i spoustu kilometrů do sobotní školy, kde zdokonalují češtinu a dozvídají se víc o zemi, z níž přišli jejich rodiče.

Několik takových škol jsem navštívila, četla jsem dětem ze svých knih pro děti, povídala jsem si s nimi i s jejich rodiči a těšilo mě, že to jsou lidé, kteří naší malé zemi dělají dobré jméno.

Ano, naše země není dokonalá, momentálně se potýká se spoustou potíží, ale vždycky bude taková, jakou si ji uděláme my, její obyvatelé. Jak se o ni budeme starat, jak budeme vstřícní a otevření k cizincům, kteří u nás chtějí žít a pracovat, jak o ní budeme mluvit v zahraničí.

To jsem si přivezla z cest. A taky covid, ale to už je jiná kapitola.