/KOMENTÁŘ PETRA JIŘÍČKA/ Během extraligové sezony to téma rezonuje na veřejnosti nespočetněkrát. V „Paláci“, jak se hale na pomezí Vítkovic a Zábřehu mezi srdcaři dodnes přezdívá, prý nejde udělat pořádnou atmosféru. Vítkovicím chybí pověstný sedmý hráč. Avšak stejně jako v roce 2015, a možná ještě víc než tehdy, letošní šampionát ukazuje, že když se chce, lze vytvořit solidní „peklo“.

Jasně, dá se argumentovat spoustou faktů. Vítkovice se za posledních třináct let jen jednou přiblížily nejslavnějším chvílím ve své historii. V sezoně 2022/23 s fantomem Alešem Stezkou v brance a semknutým týmem před ním byly na pokraji finále, zapsaly do historických análů několik „nej“, mezi jinými co do počtu vybojovaných bodů týmu či nejdelších zápasů ligy.

A právě v ten moment se do Ostravy po dlouhých letech vrátilo něco málo z pravého fanouškovství. O vstupenky byl zájem, atmosféra byla celkem solidní nejen v play-off, ale častěji než jindy i během základní části. Jinak je to ale slovy klasika průměr a šeď. A když se nedaří, jako například v poslední sezoně, ty čtyři tisícovky nejvěrnějších – a nutno dodat, že mnohdy spíše diváků než jásajících fanoušků – zmůžou pramálo.

A ano, v ten moment se bohužel projevuje i rozlehlost ostravské „kulturní“ arény a vliv tribun pozvolna ustupujících daleko od ledové plochy. Už první řadu sedaček od ní dělí i kvůli dříve širšímu rozměru kluziště několik metrů.

Jenže potom tady máte turnaj nejprestižnější z nejprestižnějších (alespoň z těch, které lze do Ostravy přivést). Sedačky najednou nejsou tak daleko od hrací plochy, mírný sklon tribun tolik nevadí a když k tomu přidáte ty správné fanoušky, Ostravar Aréna burácí. Otřásá se v základech. I díky znatelně lepší práci s osazenstvem, které organizátoři prostřednictvím kostky neustále vybízejí ke skandování, zvedání a sklánění svítilen a připravují pro ně spoustu laškovných her. Možná i zde je návod, jak běžnou ligovou atmosféru trochu „vytunit“.

Hlavní proměnnou jsou však v tomto ohledu fanoušci – nejen ti tuzemští, ale zejména apoštolové hokejové atmosféry Slováci, Poláci a zřejmě největší příjemné překvapení ostravské části turnaje – Lotyši, kteří zápas co zápas zahalí kus tribuny do tmavě červených barev, s patnácti i dvaceti bubny obsadí schodiště a od první do poslední minuty skandují chorály.

Přitom ani jedna země nepatří mezi úplně nejužší světovou špičku, takže zde lze sledovat určitou paralelu s postavením vítkovického celku v hierarchii tuzemské extraligy. Kam se na ně, se vším respektem, hrabe vítkovický kotel, jenž je tuzemské hokejové mapě mnohdy i pro smích. Možná je to trochu kruté, ale znáte to – na každém šprochu pravdy trochu. Často lze slýchat, že jde spíše o děti, že vítkovické „dva staré bubny“ toho moc nezmůžou. A když kýžený support neposkytne někdy čtyřtisícový, někdy sedmitisícový dav, je to v „Paláci“ boj s větrnými mlýny.

V Ostravar Aréně však vládne téměř elektrizující atmosféra i na zápasech typu Francie – Kazachstán, kde by na kterémkoli jiném mistrovství v jiné zemi byly tribuny z poloviny prázdné. I to je důkaz, že když se chce, v Ostravě to jde. Nejen tento šampionát, ale například i fotbalový Baník hrající na stadionu s atletickou dráhou, toho budiž důkazem.