Když ho odmítám, přilétá od něj lakonická poznámka: „Si chuchni!“ V hlavě mi okamžitě vyvstane myšlenka, že kdybych se takhle někdy v mládí choval já a doma se to dozvěděli, tak se mi hlava třikrát otočí po přívalu facek.

Na druhou stranu: byli jsme až tolik jiní? Osobně mám pocit, že moc ne, ale trochu lepší to bylo. Kouřívali jsme například skrytí někde, kde nás oko dospělého nemohlo vidět. Drzosti a narážky na starší se řešily až mezi partou, protože si nikdo nedovolil z respektu urážet je do očí.

Na pivo do hospody se v pubertě chodilo s oprávněnou obavou, že nám třeba ani nenalijí.

A dnes? Mládež a děti pokuřují veřejně na každém rohu a před každou školou. Z úst malých školáků lze slyšet občas takové výrazy, že si je dospělý musí vyhledat ve slovníku. Hospody, a především pak bary, okupují v jednom kuse lidé, kteří plnoletost neviděli ještě ani z vlaku, a bez nervozity si objednávají jeden šnaps za druhým.

Ne, my nebyli o moc jiní. Ale někdo nás přece jen vychovával.

Ohýbej proutek, dokud je mladý, říká se v českém přísloví. Některé dnešní děti se ale evidentně buď již ztuhlé rodí, anebo je prostě nikdo dlouho přes koleno neohnul.