Vyšla také rozsáhlá kronika mapující opavskou cyklistiku od roku 1945. Výrazně se o to přičinil Michal Hájek, který je známý především jako ředitel Silesia Bike Marathonu, nejvěhlasnějšího cyklistického závodu, jenž se během roku na Opavsku koná.

„Hodně velkou paseku udělaly povodně v roce 1997. Tehdy byla zaplavena naše klubovna v areálu městského fotbalového stadionu. Voda a bahno poničily řadu fotek a novinových výstřižků. Dalo velkou práci, než se vše správně seřadilo, očistilo a vyrovnalo. Jsem moc rád, že to nyní máme v digitální podobě," pochvaloval si bývalý úspěšný trenér Ostroje Jaroslav Konečný.

Ten měl lví podíl na tom, že se akce ve Formance zúčastnilo okolo sedmdesáti lidí.

close . zoom_in

..klikněte pro zvětšení..

Snažil se shromáždit všechny členy klubu, kteří kdy oblékali oddílový trikot. „Nebylo to vůbec jednoduché, protože některé jsem i padesát let neviděl. Vzal jsem kolo a jenom po Opavě jsem najel sto dvacet kilometrů, abych všechny zkontaktoval.

Někteří už nežili anebo bydleli jinde. O adresách jsem se často dozvídal různě. Jeden mi řekl, že ten by mohl bydlet tam, a tak dále," uvedl Jaroslav Konečný a připojil několik postřehů:

„Na sraz se kromě Jiřího Mainuše dostavili i dva členové z Anglie a jeden ze Švédska. Mezi přítomnými bylo mnoho medailistů ze šampionátu ČR, ČSSR, Moravy a Polska. Celkem získali dvaasedmdesát medaili na silnici, v cyklokrosu, na dráze a v kategorii horských kol.

Nejstarší účastnicí setkání byla devětasedmdesátiletá přebornice republiky na silnici z roku 1953 Hilda Kolarčíková."

Ostroj doplatil na nedostatek financí

„Ostrojácká" kronika obsahuje řadu opravdu výjimečně zajímavých věcí. Ve svém úvodu se v krátkosti například dotýká počátků cyklistiky v Opavě, o nichž se dochovaly zprávy ve sbírkách bývalého městského muzea.

V devatenáctém století kolo měl a mohl používat jen omezený počet lidí. Nutný byl průkaz a pro jízdu na bicyklu byly vyhrazeny jen některé prostory a také doba. První průkaz byl ve slezské metropoli vystaven během 5. března 1866.

close . zoom_in Ostroj, tedy klub, který opavskou cyklistiku nejvíce proslavil, se začal formovat až po druhé světové válce. Jaroslav Konečný (na fotografii vlevo) do něj vstoupil v roce 1953 a aktivní kariéru ukončil o jedenáct let později. Na republikových šampionátech získal stříbro a bronz.

Mezi lety 1967 až 2009 se po pracovní době věnoval trenérské činnosti. Během roku 2007 byl v rámci ankety o nejúspěšnějšího sportovce opavského okresu zvolen nejlepším trenérem, ocenění se pak dočkal také na krajské úrovni. O dva roky později byl i u faktického konce oddílu.

K jeho posledním významným svěřencům patřili Petr Hampl anebo momentálně nejlepší cyklokrosař pocházející z Opavska, Matěj Lasák.

„Opavská cyklistika bohužel vždy trpěla nedostatkem financí. Nejlepší závodníky se zde nikdy nepodařilo udržet. Jakmile prošli mládežnickými kategoriemi, tak se rozutekli do jiných, finančně silnějších oddílů, třeba do Bohumína nebo Dukly," pokračoval.

Nejlepší opavský cyklista Jiří Mainuš

Podobně to dopadlo také v šedesátých letech s historicky nejúspěšnějším cyklistou Ostroje, který svůj mateřský klub opustil. Jedná se o Jiřího Mainuše, jenž později emigroval do USA, kde se dokonce stal trenérem amerických silničních cyklistů a posléze i manažerem tamního cyklistického svazu.

Na nedávném srazu na Formance nemohl chybět. „Byl to výjimečně dobrý silničář. Třikrát vyhrál republikový šampionát v časovce, v jízdě proti chronometru vybojoval i stříbro na mistrovství světa. Jedná se také o účastníka olympiády v Mnichově. Vyhrál třeba i prestižní etapový závod Kolem Anglie," poznamenal Jaroslav Konečný.

Jiří Mainuš pochází z Jakartovic a v USA setrval dodnes. V současnosti žije v Colorado Springs: „V roli manažera amerického svazu zajišťoval závody. Měl dokonce pod sebou i ženy. V množství titulů a celkovém renomé už nikdy potom cyklistika v Opavě neměla tak velkou osobnost."

Jedno kolo pro tři členy oddílu

Při pohledu do kroniky Ostroje se člověk neubrání srovnání, jaká je cyklistika na sklonku roku 2015 a jaká byla například v padesátých nebo šedesátých letech minulého století. Zapomeňte na servisní vozy, které by jezdce s patřičným komfortem dopravily do místa závodu. Závodníci si tam museli došlapat sami.

Podle vzpomínek Jaroslava Konečného klidně až do Zlína. Obě města přitom od sebe dělí více než 120 kilometrů.

V praxi to vypadalo tak, že cyklisté tuto trasu ujeli, pak hned absolvovali závod a po něm opět nasedli na kolo a zamířili domů. „Tenkrát to bylo úplně o něčem jiném. Vzpomínám si, že v padesátých letech připadalo pro tři členy Ostroje jedno kolo, které jsme si mezi sebou půjčovali. Teprve až jsme při podnicích na republikové úrovni získali určitý počet bodů, mohli jsme si koupit své vlastní kolo.

Tehdy frčely takzvané „efjedničky". Byla to tenkrát nejlepší kola. Myslím si, že tehdejší doba je se současnou podobou cyklistiky tak rozdílná, že se vlastně ani srovnávat nedá," uzavřel Jaroslav Konečný.