Mimo jiné je i dědečkem bývalé reprezentační brankářky Barbory Raníkové z Písku, takže nechybí na žádném utkání píseckých házenkářek v mezinárodní interlize. V místní obloukové hale totiž dělá při zápasech ženské MOL ligy i pořadatele.

V osmdesáti letech! Ty loni doma v Písku oslavil. Ano, už v Písku. Rodák ze Studénky vyrůstal v kraji a házenou hrál v Karviné, už léta však žije na jihu Čech.

Na rodnou hroudu se dostane jen zřídka. „V roce 2018 slavil Baník Karviná výročí prvního titulu. Tak jsme se s klukama, kteří ještě žijí, zase sešli. My se takhle občas vídáváme při různých příležitostech. Jsme pořád dobrá parta,“ usmívá se Raník.

GYMNASTIKA A NÁRODNÍ HÁZENÁ

Sportu se věnoval odmalička. „Asi tři nebo čtyři roky jsem dělal gymnastiku. Pak mě začala bavit házená, ale ta naše česká, zvaná národní. Tu jsem začal hrát v Albrechtičkách u Studénky. Docela se mi tam dařilo, takže jsme se postupně dostali mezi nejlepší celky ligy,“ vzpomíná Raník, který prakticky deset let, co se národní házené věnoval, patřil k nejlepším střelcům soutěže, anebo byl tím vůbec nejlepším.

Nebylo divu, že padl do oka karvinským funkcionářům, kteří se v šedesátých letech snažili posunout úroveň místního handbalu zase o něco dál. „Přijel za mnou nějaký pan Mikula, asi mě už sledovali delší dobu, a nabídl mi angažmá v Karviné. Rozmýšlel jsem se, protože to znamenalo přesedlat na mezinárodní handbal, tedy sedmičkovou házenou. Ale podmínky byly skvělé, to nešlo odmítnout, a tak jsem šel do Karviné,“ vybavuje si po letech.

S pohárem. Jako trenér dosáhl Arnošt Raník s Pískem na druhou ligu.

To už byl Baník v nejvyšší soutěži. Čtyřiadvacetiletý Raník se svědomitě připravoval na karvinském učilišti, kde měli hráči tehdejšího Baníku 1. máj tréninky. „Makal jsem na sobě každý den, pomáhali mi i další kluci jako třeba Béďa Cinerů a za tři měsíce jsem udělal takové pokroky, že jsem se dostal do mančaftu trenéra Spáčila,“ přibližuje.

Jediné, co mu zpočátku nešlo, byla střelba. „Nemohl jsem se pořádně trefit do brány! Ta v klasické házené je menší než ta v národní házené. Ta je sice užší, ale taky o dost vyšší. Takže jsem tři nebo čtyři hodiny denně piloval střelbu, abych ji vylepšil,“ vysvětluje.

Nakonec se v této činnosti zlepšil takovým způsobem, že patřil k obávaným střelcům celé soutěže. „První sezona v Karviné byla ještě taková aklimatizační. Zjistil jsem a společně se mnou i další kluci, že by nám to mohlo jít. Ve druhé už jsme do toho praštili a šli tvrdě za titulem. Tehdy to byla pro město i celý region událost. Zbořili jsme mýtus pražské Dukly, která sbírala tituly jako na běžícím páse. Do té doby se její hegemonii povedlo narušit jen Zlínu, tehdy ještě jako Gottwaldovu,“ říká Raník.

Svými pestrými střelami přiváděl soupeřovy brankáře k zoufalství. „Všechny finty jsem se naučil v národní házené. Uměl jsem různé druhy střelby, spodem, horem, z výskoku,“ vypravuje. Jeho specialitou byly takzvané vykláněčky, které v lize nikdo jiný neuměl. „Jenom ještě Vašek Eret z Plzně. Byli jsme dva v celé soutěži, kteří tohle ovládali,“ usmívá se Raník, který tímto způsobem uměl nejen střílet, ale i uvolňovat spoluhráče, nejčastěji ostrostřelce Brůnu.

Kromě toho se Raník blýskl i střelbou zpoza zad. Takzvané zadovky měl také často v oblibě. „Například v Michalovcích jsem takhle dal šest gólů. Slovenský gólman byl z toho dost vykulený, protože takhle v soutěži nikdo jiný nestřílel.“

FROLO MU „VZAL“ MEDAILI

Spolupráci s Brůnou mohl uplatnit také v československém národním celku. Tehdejší šéf reprezentace Bedřich König připravoval v roce 1966 svůj tým na MS ve Švédsku, kde Čechoslováci ve finále slavně porazili Dánsko a získali svůj dosud jediný titul světových šampionů. „Hráli jsme s Baníkem na Dukle. Gólmanovi reprezentace Jirkovi Víchovi jsem dal devět gólů a Beďar Königů za mnou po zápase nadšeně přiběhl s tím, že mě prostě musí mít v nároďáku,“ smál se překvapený Arnošt Raník.

Tehdy karvinská spojka prožívala své nejlepší období v kariéře. Po příchodu do Karviné se Raník rychle propracoval do kádru, s týmem začal hrát o titul a formu měl prodat právě na mistrovství světa v roce 1967. „S klukama jsme byli i na půlročním soustředění v Praze a vypadalo to, že bychom do Švédska měli jet všichni čtyři, kteří jsme tam tehdy z Baníku byli (ještě Brůna, Klimčík a Ciner - pozn. aut.),“ vzpomíná Arnošt Raník.

Jenže na sever Evropy nakonec nezamířil. Tehdy se totiž loučil s házenou jistý Anton Frolo z Košic. „Dostal nominaci od svazu tak trochu za odměnu. Já měl z nás Karviňáků v nejvyšší soutěži odehráno nejméně zápasů, takže na mě zbyl Černý Petr,“ líčí, jak mu těsně unikl světový titul. Hořkost v hlase však nemá.

„Nemrzí mě to, Tondu Frola jsem měl rád, byl to fakt výborný házenkář a člověk, skvělý obránce. V národním týmu jsem pak vydržel ještě asi čtyři roky,“ doplňuje. Mimochodem, v roce 1972 získal československý tým stříbrné medaile na olympiádě v Mnichově. To už Raník v národním týmu nebyl.

V roce 1971 už totiž nebyl ani v Karviné. „V Baníku začal po Oldovi Spáčilovi trénovat Dušan Růža, a to byl můj strýc. Jenže ten v týmu nikoho z rodiny nechtěl, tak jsem musel odejít,“ směje se Raník.

Tím pádem přišel o mistrovský titul z roku 1972, který byl na 28 let dlouho poslední, ze kterého se mohla Karviná těšit. „Smířil jsem se s tím a odešel do Písku, který tenkrát hrával divizi, třetí nejvyšší soutěž. Písecký tým byl tenkrát béčkem pražské Dukly. Tam jsem vydržel hrát až do padesáti. Povedlo se nám dokonce vyhrát druhou ligu, ale to už jsem tam působil jako trenér,“ říká závěrem.