Na ovále je schopna zaběhnout všechno od patnáctistovky po hladkou pětku. Loni slovo dalo slovo a na rok mohla vyměnit tuzemský tartan za dráhu v prostorách univerzity UMES v Marylandu, která je od Washingtonu D.C. vzdálena zhruba dvě a půl hodiny jízdy autem.

„Nemusí to být pouze atletika, ale třeba basketbal, plavání či jakýkoliv jiný sport. Jestliže se vám naskytne taková příležitost, určitě po ní sáhněte. Je to obrovská motivace. Navíc si vyzkoušíte, jaké to je být profesionálním sportovcem," radila sympatická Barbora Blahutová, která je moc ráda za to, že mohla atletickou přípravu v Americe zažít na vlastní kůži.

Báro, jak se mladá sportovkyně jako vy najednou ocitla na americké univerzitě a vyzkoušela si, co znamená vrcholová atletika?

Každá univerzita má trenéra, který v Evropě vyhledává talenty. V Praze studuji medicínu a také trénuji. Jeden takový trenér se ozval tomu mému 
a nabídka byla na světě.

Nabídka, která se nedá odmítnout?

Ano, přesně tak. Mým celoživotním snem je vystudovat medicínu, věnuji se oboru rehabilitace, ale taková šance nepřichází každý den. Byla to příležitost vyzkoušet si, co obnáší vrcholový sport. Člověk v mém věku se často musí rozhodnout mezi sportem a školou.

Já si říkám, že atletiku jako koníček můžu dělat vždycky, proto 
i další rok sport i školu budu dělat naplno.

V Americe jste musela chodit normálně do školy. Bylo těžké skloubit trénování na vrcholové úrovni se studiem? Zbyl vám vůbec nějaký čas pro sebe?

Atleticky to bylo velmi náročné. Měla jsem status studenta – atleta s plným stipendiem. To přímo souviselo s nároky na mou osobu. Škola za mě platila všechno a chtěla mít výsledky. Jela jsem nadoraz, ale dalo se to zvládnout.

Co tréninky, byly náročné?

Trénovali jsme pětkrát týdně. Někdy dvakrát, někdy třikrát denně. Bylo to různé. Podle toho jsme měli uzpůsobené studium. V tomto směru jsem vděčná Sokolu Opava, trenéru Janu Škrabalovi a také mému současnému trenérovi v Praze Pavlu Červinkovi, díky nimž mám výborné základy.

Slyšel jsem, že jste musela absolvovat ohromnou porci závodů. Je to pravda?

Je tomu tak. Jako u nás jsou různé přebory Moravy, Čech 
a tak dále, v Americe jsou konference. I z finančního hlediska škola potřebuje, abyste se dobře umístili. Z toho jí plynou benefity. Každý týden jsme objížděli závody. Bylo to neskutečné.

Patřila jsem mezi nejlépe bodující členy týmu a zároveň jsem dobře studovala. Bylo ale velmi složité se do této pozice dostat. V posledních dvou měsících jsem se už nedokázala zlepšit tak, jak jsem si přála.

Musela jste bojovat s pocitem vyhoření?

Ano, člověk si neměl kdy odpočinout, protože se pořád závodilo. Chvíli jsem si dokonce myslela, že jsem zapomněla běhat. Na rozdíl od nás mají 
v USA celkem tři sezony v jednom roce. Nejdříve se jdou „přespoláky", pak se přejde na halu a následně je klasická venkovní sezona.

Není to trochu kontraproduktivní způsob trénování? Atletika je přece jenom také o správném načasování formy, což přímo souvisí 
s odpočinkem či regenerací. Bez toho se podle mnohých odborníků dobrá fazona naladit nedá…

Záleží to na lidech, ale je fakt, že konkrétně v mém případě se na to moc nehledělo. Když jsem cítila, že mě limituje zranění, nemohla jsem si správně odpočinout a zregenerovat. Můj tamní trenér nedokázal pochopit, jak někdo může být nemocný či třeba zraněný. Tohle je ale konkrétně můj případ a rozhodně to nemusí platit vždy 
a všude v USA.

Říkala jste mi, že vaše univerzita se nenacházela zrovna na optimálním místě. Je to tedy i o tom, aby si mladý sportovec důkladně vybral a nevzal hned první nabídku, která se mu naskytne?

Je dobré to zvážit. Ne vždy to samozřejmě lze ovlivnit, záleží na nabídce. Má škola byla uprostřed plantáží, v okolí nic nebylo a do větších měst jsme to měli daleko, takže to chtělo auto. Kdybych dostala možnost jet do Ameriky znova, určitě bych volila univerzitu ve městě.

Jaký je vůbec život v kampusu?

Je výhodný v tom, že to máte všude kousek. V učebně jste ze svého pokoje doslova za chvíli. V jednom prostoru jsou tělocvičny, laboratoře, učebny 
a tak dále. Pokud máte zájem, můžete se věnovat různým aktivitám. Všechno tam je uzpůsobeno tak, aby student klidně nemusel po celou dobu studia vyjít z kampusu.

S jazykem jste bojovat nemusela?

Angličtině jsem se věnovala šest let, mám i certifikát FCE 
a dobré základy především ze Slezského gymnázia v Opavě, kde jsem studovala.

Setkala jste se v Americe s nějakými mladými vycházejícími hvězdami atletiky?

Přímo jsem s nimi trénovala. Bylo až neuvěřitelné, na kolik takových sportovců člověk narazil. Na naší škole byl třeba Španěl Khalil Rmidi, který běhá steeple, ještě loni byl úplně zatavený a letos o sobě dal hlasitě vědět na evropském šampionátu do dvaadvaceti let.

Studoval u nás také kluk, jenž do dálky skákal 778 centimetrů. Byly tam opravdu velké osobnosti a nejen atletické.

Barbora Blahutová Narozena: 28. července 1994 v Opavě

Vzdělání: Základní škola Englišova, Slezské gymnázium v Opavě, Univerzita Karlova Praha (3. lékařská fakulta), momentálně je ve druhém ročníku oboru Všeobecné lékařství), roční pobyt na univerzitě UMES v Marylandu, USA

Atletická disciplína: všechny tratě od 800 metrů až po 5 kilometrů, steeple, cross

Největší úspěchy: 2 zlata a celkově 11 medailí z republikových šampionátů pod vedením Jana Škrabala v kategorii dorostu, juniorů a také závodníků do 22 let, 2x reprezentace na Mezistátním utkání v rámci atletů Střední Evropy (2012 a 2013), Evropský pohár mistrovských klubů juniorů 
a juniorek, sk. A (JAC Brno) – 1. místo, 3000 metrů, čas: 10:56,4 min. Mistrovství ČR juniorů, juniorek, dorostenců a dorostenek na dráze (LIAZ Jablonec nad Nisou) – 2. místo, 3000 metrů, čas: 10:20,55 min. (oba úspěchy z roku 2013). MEAC cross country – 1. místo (2015)