Naše redakce odcestovala společně s družstvem autobusem a podobně jako zbytek výpravy ze začátku prožívala na stadionu, který na západním okraji Istanbulu sousedí s tím olympijským, obrovskou euforii.

Úvod byl v podání opavských juniorů excelentní. Hostující slovenský kladivář Karol Končoš totiž odhodil náčiní do vzdálenosti 65,52 metrů a bezpečně vyhrál. Jakub Rusek záhy vybojoval bronz v dálce, a když Tomáš Moša obsadil výbornou čtvrtou příčku v kouli, pohyboval se Sokol v popředí průběžné výsledkové listiny.

Čelní příčky ovšem nakonec neudržel. Následoval propad až na úplné dno. Opava skončila poslední z osmi družstev a neminul ji sestup. S přehledem zvítězili atleti španělského Castellonu, kteří na stříbrnou pozici odsunuli turecké Fenerbahce.

„Podle papírových předpokladů to bylo už před startem opravdu na sestup. S tím, že začátek byl tak dobrý, nás to navnadilo. Po první třetině jsme bojovali mezi prvními třemi družstvy. Pak se to ale přesypalo, bylo trochu smůly a dostavily se naše slabší disciplíny. Sportovně ale musíme říct, že soupeři byli lepší," popisoval jeden z trenérů Sokola Jan Škrabal, který pro velkou atletiku vychoval jednoho z nejslavnějších opavských odchovanců Jakuba Holušu.

Oddíl ze slezské metropole byl ve srovnání s ostatními téměř doslova chudým příbuzným. Většina výpravy musela absolvovat dvoudenní cestu autobusem, jiné týmy to v tomto směru měly o poznání lehčí: „Byla tady družstva, která přiletěla s dvoudenním předstihem, aby se atleti mohli aklimatizovat. U nás část výpravy letěla, druhá větší část pak jela autobusem.

Podmínky na startu proto nejsou rovné, ale na to se nechceme vymlouvat, takhle jsme jezdili vždycky. Potkalo nás zranění špičkových borců. Kdyby tady byl Jirka Zeman, mohli jsme být třeba ve středu tabulky."

Zkvalitnit družstvo se samozřejmě dá, pokud by oddíl investoval do hostování některých borců, a to i ze zahraničí. Na to však musí nejprve mít. „Tentokrát na udržení nebylo. Naším cílem není uspět na jedněch závodech. V Sokole chceme vše dělat rovnoměrně a ne se jeden rok vyšťavit finančně a pak mít čtyři roky pauzu. Podle toho máme nastavenou také mládež.

Finance jsou holt takové, jaké jsou. Příště možná budeme šikovnější manažersky, podaří se nám zajistit více peněz a dotáhnout tři čtyři závodníky, kteří by to posunuli někam jinam, na hostování."

Turecká buzerace na hranicích

.

Jiří Sýkora vzpomněl na některé z patálií, které ho doprovázely při návratech z některých zahraničních podniků. foto: Deník/Petr Dušek

Většinová část výpravy musela vstřebat dlouhou cestu autobusem. Tam i zpátky se cestovalo celkem dva dny s přespáním v Sofii a Bělehradu.

Při překračování bulharsko-turecké hranice se ovšem družstvo bylo nuceno vypořádávat s neskutečnou buzerací ze strany tureckých celníků. Naprosto zbytečné zdržení, které nakonec převýšilo čisté tři hodiny a bylo uměle protahované, odstartovala skutečnost, že v autobuse byl přítomen polský diskař Mateusz Gibaszek a jeho trenér.

Na hranici si museli nechat vystavit víza, s něčím takovým se přitom původně vůbec nepočítalo. Vyřízení trvalo zhruba půl hodiny, načež za celníky byli povoláni také oba řidiči. Byť se jednalo o Čechy, chtěli vízum i po nich. Vážně přitom hrozili tím, že je nepustí přes hranici.

Pomohla až úplata ve výši několika stovek euro. Podplacením ale celý příběh neskončil. Turci později nechali vystoupit celý autobus, všichni účastníci museli vytáhnout zavazadla z úložného prostoru a nechat je projet rentgenem. Jakmile bylo vše hotovo, kufry a tašky se naložily dovnitř. Následovat měl velký rentgen autobusu.

Záhy ovšem přišel jeden z vedoucích celníků a tvrdil, že autobus do rentgenu se zavazadly nepojede. Opět se tedy vykládalo za smíchu pracovníků celnice. Až po více než třech hodinách úplně zbytečného čekání jsme byli opět na cestě.

Členem výpravy byl také český rekordman v běhu na pět kilometrů a člen Sokola Jiří Sýkora, který díky atletice a orientačnímu běhu procestoval velký kus světa. Startoval například v Etiopii nebo třeba Severní Koreji. Podobných historek už několik zažil.

„Za minulého režimu jsem už soukromě jel do západního Berlína na běh dlouhý pětadvacet kilometrů. Do západního Německa jsme se dostali autem, ale v Berlíně jsme se přesouvali metrem. Strážníci nás pojednou vzali bokem a podezřívali z toho, že chceme emigrovat.

Hlavně díky mé ženě, která umí perfektně německy, jsme se z toho dostali. Chtěli nás dokonce zavřít," poznamenal už zmíněný Jiří Sýkora a vzpomněl si také na návrat z moskevské olympiády v roce 1980, kde zaběhl dodnes platný rekord na pětku: „Nechtěli mě pustit domů, protože jsem podle nich byl tři týdny v Rusku načerno. Chybělo mi v pasu razítko a nějaké ubytování. Užil jsem si svoje. Byly z toho poměrně velké nepříjemnosti."

Boj až do konce. Hluchá opanovala půlku

Potvrdila roli favoritky, ale na dráze istanbulského stadionu musela bojovat až do úplného konce. Řeč je o Opavance Vendule Hluché, která vyhrála půlku a jako hostující závodnice vydatnou měrou pomohla Brnu ke čtvrtému místu. Zvítězila v čase 2:13,82s, ale ve finiši musela odolávat silnému náporu Dánky Thestrupové, která neuvěřitelně nastoupila a snažila se Hluchou předběhnout na poslední rovince.

Svěřenkyně Jana Škrabala a jeden z aktuálně největších klenotů opavského Sokola však celou situaci ustál na výbornou. „Jsem moc ráda, že jsem vyhrála. Boj to skutečně byl, a to hlavně proti silnému větru. Na poslední stovce jsem si říkala, že jí to nepustím. Vítězství bylo tak blízko a nechtěla jsem to za žádnou cenu vzdát," v krátkosti popisovala Vendula Hluchá své dojmy na rozcvičišti v těsné blízkosti stadionu a jedním dechem dodala:

„Nejsem úplně tempař a ke konci bývám rychlejší. Běželo se spíše takticky, což mi vyhovuje o poznání více. První kolo bylo spíš takovým klusem, takže jsem pošetřila síly. Pak to bylo s větrem, tak jsem nastoupila, abych v závěru neměla problém, a běžela, co to šlo."

Velkou paseku nejenom běžcům nadělal silný vítr, který se točil nad stadionem. Místy dosahoval rychlosti až šesti metrů za sekundu: „Komplikace to rozhodně je. Jednu rovinku běžíte úplně zadarmo a další je, jak kdybyste narazili do zdi. Holkám, které jsou malé a lehké, vítr vadí více než mně. Já jsem přece jenom takový silový typ."

Opavu skvěle reprezentovala na steeplu také Markéta Režnarová, podobně jako Vendula Hluchá hostovala za Brno. Byť doposud běžela hlavně kratší distance, s evropskou elitou se popasovala fantasticky a většinu závodu odtáhla na druhém místě. Stejná příčka jí nakonec patřila i v cíli.

Jakub Rusek: Na Opavu budu vzpomínat v nejlepším

.

Evropský pohár v Istanbulu byl vlastně takovou derniérou v podání univerzála Jakuba Ruska. Nějaké podniky ještě v dresu opavského Sokola sice odzávodí, ale pak se za studiem na vysoké škole a novou etapou své kariéry odebere do Prahy, kde se stane součástí Dukly.

Jedná se přitom o vynikajícího dálkaře, který neméně dobře umí zaběhnout i sprinty. „Uvidíme, jak to bude, ale v budoucnosti bych se rád věnoval hlavně dálce," přiznal nám při odchodu ze závodiště v Istanbulu. Při té příležitosti jsme jedné z největší hvězd turecké výpravy Opavy položili několik otázek.

Kubo, v dálce jste dosáhl na třetí místo, na hladké stovce z toho byla pátá příčka. Když to sečteme s vystoupením v nepovedené štafetě na 4x100 metrů, byl jste vlastně nejlepším bodovačem družstva. Jste spokojen se svými výkony?

Prostředí bylo nádherné. Škoda, že jsme nezávodili na hlavním stadionu. V dálce i tak prkno neskutečně kopalo. Doslova bylo na osobák. Podmínky ale bohužel vůbec nepřály, protože vítr mi foukal rychlostí pěti metrů za sekundu do zad. Kvůli tomu jsem měl tři přešlapy ze čtyř pokusů.

Nakonec jsem skočil 729 centimetrů, což je na konec sezony dobrý výkon.

Zkuste čtenářům popsat, co v dálkařské hantýrce znamená, když vás prkno kopne.

Je to o tom, že celou nohou jste na desce a odrazíte se z nejlepší pozice. Jedná se o ideální odraz. Tohle je na osobní rekordy jak dělané.

Nepopichovali vás nějak oddíloví kolegové? Přece jenom jste byl jedním z mála šťastlivců, kteří letěli do Turecka letadlem.

To ne. Čekali jsme, že přiletíme o dvě hodiny později, než přijedou atleti z autobusu, ale nakonec se letělo o den později a do Istanbulu se dorazilo asi o tři hodiny dříve. Zbytek jel asi čtyřiačtyřicet hodin autobusem, což jim vůbec nezávidím.

Podaří se rychle setřepat zklamání ze sestupu z elitní skupiny?

Úspěch je už to, že jsme se do Istanbulu vůbec dostali. Každý z kluků do toho dal všechno. Všichni se snažili, bylo v tom srdíčko, bohužel jsme na soupeře neměli.

Uvědomujete si, že šlo vlastně o jeden z vašich posledních závodů v opavském dresu?

Na Opavu budu vzpomínat pouze v tom nejlepším, protože trenéra, kterého jsem tam měl, Luboše Kummera, si vážím úplně nejvíc. Nejraději bych ho vzal s sebou do Prahy. Škoda, že se tam nestěhuje, bral bych ho všemi deseti. Postaráno ovšem o mě bude i tak velmi dobře.

Olympijský stadion, na němž olympiáda nebyla

.

Po příjezdu na Atatürkův olympijský stadion v západní části Istanbulu si opavská výprava myslela, že se bude závodit právě zde. Rychle ovšem byla z tohoto omylu vytržena, atletické zápolení se totiž konalo na podstatně menším stadionu v bezprostředním sousedství.

Pravda, osmdesátitisícovou kapacitu by se prostřednictvím evropského poháru juniorů a juniorek podařilo naplnit jen stěží, Atatürkův stadion je ale i tak velice zajímavým místem. A to hlavně z toho důvodu, že byť se honosí přízviskem olympijský, olympiáda se na něm nikdy nekonala a jak to vypadá, jen tak se na něm ani konat nebude. A to minimálně v dalších třinácti letech.

Původně přitom byla mohutná stavba vybudována už pro olympijské hry v roce 2008. Stála 140 milionů dolarů a stavěla se tři roky (1999 - 2002). Pořadatelství ovšem nakonec obdržel Peking.

Istanbul kandidoval i v dalších letech, ale neuspěl. Například na olympiádu v roce 2020 dostalo přednost Tokio. S japonskou metropolí přitom prohrál až ve druhém kole. Pro olympijské hry 2024 se pak Turci vůbec nedostali do užšího výběrů kandidátů.

Na největší sportovní akci si proto zhruba ve čtrnáctimilionovém Istanbulu budou muset počkat. A kdo ví, jestli ji vůbec někdy dostanou. Stadion je přitom opravdu nádherný, disponuje také zastávkou metra a vynikajícím zázemím. Na naplnění svého hlavního poslání však zatím čeká marně.

POZNÁMKA PETRA DUŠKA: Atletka, která potopila kolektiv

V kolektivním sportu jednoznačně platí, že zájmy jednotlivce jsou upozaděny za zájmy celého družstva. Právě tuto skutečnost nejspíš opomněla nejmenovaná výškařka brněnského Olympu, která startovala na evropském poháru juniorů a juniorek v Istanbulu.

Brno patřilo mezi velmi ambiciózní oddíly, které pomýšlely na jednu z příček na bedně. Nutno dodat, že Olymp disponoval špičkovými atletkami a do celé výpravy investoval nemalé finanční prostředky. Není divu, že trenérům obzvlášť záleželo na tom, aby členky družstva podaly ty nejlepší možné výkony.

V předvečer soutěže proběhla taktická porada, na níž se vedoucí Olympu Josef Sečkář všech zeptal, zda jsou v pořádku. Když tutéž otázku zopakoval o den později už přímo v dějišti závodů, ani jedna z jeho svěřenkyň nehlásila žádné zdravotní problémy. Do té doby totiž stále mohl provést případné změny.

Hodně se pak divil, když se dotyčná skokanka do výšky dokázala přenést pouze přes základní výšku o hodnotě 145 centimetrů a obsadila poslední příčku. Výkonnostně přitom měla mít na umístění mezi nejlepší trojicí.

Po hodně hlasité promluvě do duše ze strany Sečkáře z výškařky vypadlo, že už před odletem do Turecka byla zdravotně indisponována, což ji ve finále limitovalo také přímo při závodě. Možnost navštívit Istanbul si však nechtěla nechat ujít.

Rád bych viděl, kterak to pak vysvětlovala oddílovým kolegyním, které hlavně kvůli ní obsadili bramborové čtvrté místo. O pouhého půl bodu za třetím britským družstvem Bromly. Stačil jediný bod a Olymp by bral v pohodě bronz.