Na cenný kov se čekalo ve Slezsku dlouhých jedenáct let. Opavský tým dokázal nejen to, ale také i vyprodat domácí halu. Přinášíme vám krátký průřez letošním úspěšným ročníkem.
Opava těžila ze síly citlivě složeného týmu. Trenér Petr Czudek si uvědomoval, že jen dobře zapadající kolečka mohou stroj rozjet k vytouženému cíli.
Základní stavební kámen byl zabudován během loňské sezony, a to s příchodem Ladislava Sokolovského. Šestatřicetiletý veterán získal v Opavě novou chuť do hry. Ožil, patřil k nejlepším, v kritických momentech tým podržel jak na palubovce, tak mimo ni, navíc dokonale plnil roli prodloužené ruky trenéra.
Změny v kádru
Bylo jasné, že v létě moc posil nepřijde. I s tím málem ale dokázali Slezané šokovat. Z Ostravy přivedli Martina Gniadka, důrazného pivota, který se ihned v Opavě skvěle adaptoval. Byť chtěli Opavští mít ryze český tým, zabydlel se v kabině mladý černohorský rychlík Milutin Djukanovič.
Třetí novou tváří, a nutno podotknout, že klíčovou pro další vývoj, byl Viktor Cvek. Inteligentní hráč, jenž dorazil v průběhu sezony z USK Praha a kterému stačilo pár dnů, aby se s týmem sehrál. Brzy pochopil signály a Petr Czudek měl alternativu za zraněného Ladislava Tótha.
Zranění je nepoložila
V loňském ročníku kosilo Opavu jedno zranění za druhým. Že by se letos opavské kabině tohle zlo vyhnulo, to zase ne. Ladislavu Tóthovi, Jiřímu Dihlovi a Milutinu Djukanovičovi sezona předčasně skončila. Radim Klečka se ze svého vážného zranění dokázal ještě vylízat a týmu pomoci.
Stěžejní oproti loňsku byl fakt, že téměř do všech zápasů nastoupil Jakub Šiřina, dirigent, bez kterého by byli Opaváci poloviční.
Čtvrté místo v poháru
Opava se s přibývajícími zápasy stávala černým koněm soutěže a začala být brána vážně. Postoupila mezi nejlepší osmičku Českého poháru, kde narazila na ústeckou Slunetu, se kterou měla do té doby zápornou bilanci. V poháru přišel ale obrat. Czudkova eskadra Pandy vyřadila a nakonec skončila čtvrtá.
Trenér mluvil o prvním úspěchu. Jeho tým byl dokonce v Mattonce i chvíli třetí, škoda jen pokaženého zápasu s Kolínem.
close
zoom_in
Euforie v play-off
Vyřazovací boje přinesly do Slezska doslova basketbalovou euforii. „Taková návštěva? O té se nám může jen zdát," komentoval vyprodanou halu Jakub Šiřina při lednové volejbalové kvalifikaci. Ani ve snu ho tehdy nenapadlo, že o pár měsíců později tohle zažije na vlastní kůži.
Čtvrtfinálová bitva s Děčínem se stala reklamou na basketbal. Téměř vyprodaná hala dohnala v pětizápasové bitvě své hrdiny k postupu. V době, kdy začali mít Severočeši navrch, sáhl Petr Czudek ke kroku, který týmu i jemu samému pomohl. Vzal si k sobě asistenta v osobě Petra Valečka. Věděl, do čeho jde, jak oba říkají, jedou na stejné basketbalové vlně. V play-off rozhodují maličkosti, a to byla jedna z nich.
Opava se dostala mezi nejlepší čtyřku. Na Nymburk neměla, ale končila sérii se vztyčenou hlavou. Z nymburského tábora šla na Slezany chvála. „Opava byla týmem, proti kterému jsme museli bojovat až dokonce," nechal se slyšet Jiří Welsch.
Šiřinova pohádka
Zápas o bronz brala Opava jako své finále. Pardubice první zápas vyhrály a ani si moc nepřipouštěly, že by jim medaili mohl někdo vzít. Jenomže přišla opavská odveta a s ní trojková smršť Slezanů. Sedmnáct trojek v jednom utkání se hned tak nevidí.
Velké představení rozehrál Jakub Šiřina, dal sedm trojek ze sedmi pokusů. Svou formu si přenesl i do třetího rozhodujícího duelu. I ten ovládl tým ze Slezska a mohl slavit.
Žluté peklo
Děčínští střelci šestek by mohli o žlutém pekle vyprávět. Doslova v něm byli usmaženi. Opavský fanoušek si cestu do haly našel, byl šestým hráčem. Parta okolo šéfa fanklubu Iva Harasima jezdila i ven, v Pardubicích byla jako doma. Hráči si byli podpory fanoušků dobře vědomi.
Manažer klubu Dušan Štěnička po vítězné bitvě v pardubické hale Dukla pověsil symbolicky bronzovou medaili na krk právě Ivoši Harasimovi.
close
zoom_in
Czudek, klíčový muž!
Petr Czudek byl úžasným hráčem. Jako rozehrávač svým uměním dělal své spoluhráče lepšími. Sbíral jeden úspěch za druhým. Jde mu to i na trenérské lavičce. Po právu byl vyhlášen nejlepším trenérem Mattonky. Svými tahy mátl soupeře. V souboji o bronz přišel s taktikou jak zastavit cizince Beksy, podařilo se mu vymazat starého lišáka Sanderse.
Opava si třetím místem nasadila laťku hodně vysoko. Nicméně příští sezona může být ještě lepší. V případě odchodů, a ty budou, musí vedení uvolnit prostředky na posilnění kádru, jedině tak může opavský klub zůstat v kontaktu se špičkou. Výhodou je, že trenér Czudek čich na hráče má.
Pozitivem je, že zůstává Ladislav Sokolovský. Naopak zřejmě odejde Jakub Šiřina, neboť čerstvému reprezentantovi je již opavský klub malý.
Martin Gniadek jede mistrovství světa Čerstvý bronzový medailista z Opavy je na roztrhání. Opavský pivot byl vedle nominace do reprezentace vybrán také do národního týmu basketbalu 3 x 3 pro mistrovství světa, které od 3. do 9. června hostí Moskva.
Cesta za bronzem očima Kryštofa Vlčka
close
zoom_in
Opavští basketbalisté mají bronzové medaile. Cesta za tímto velkým úspěchem byla trnitá. Exluzivně pro Deník ji v kostce zmapoval křídelník Kryštof Vlček. Zde jsou jeho postřehy.
„První trénink v přípravě, jak je zvykem, byl začátkem srpna, avšak nebyl takový, jaký jsme očekávali. Trenér Petr Czudek měl reprezentační povinnosti a musel odcestovat na mistrovství Evropy, po krátké řeči nám představil kondičního trenéra Michala Kociána. Nálada byla velmi dobrá, jelikož jsme dobrá parta a každý měl z dovolené nejeden zajímavý a vtipný zážitek.
Všichni jsme se těšili na tradiční první fotbálek. Jenomže jsme začali běhavým cvičením na delší běh, pak intenzivní krátké sprinty. A když ani po pátém cvičení nikdo neviděli fotbalový balon, věděli jsme, že je zle. Po dvou a půl hodinách jsme se protahovali všichni úplně mrtví a trošku více rozhořčeni nad praktikami Michala, který je sice super chlap a kamarád, tohle ale přehnal.
Příprava nám celkem vyšla. Ze začátku soutěže jsme měli trošku smůlu v Ostravě, kde jsme prohráli v koncovce a bylo to velké zklamání pro Martina Gniadka, který se chtěl ukázat proti svému týmu v tom nejlepším světle. V půlce ročníku jsme se po druhé smolné prohře v Ústí drželi na předních místech v tabulce.
Výhry nad silnými soupeři nám dodávaly sebevědomí a taky dobrou náladu, která vyústila v různé bumerangy. Těžko říci, čím to začalo. Ale vybavuji si, jak Šířa přišel do šatny a měl otočenou skříňku o 180 stupňů. Hned podezíral známého provokatéra Sokyho, který si takové nenásilné provokace vyloženě užívá.
Ale ani české legendě neprošel tento počin a musel se převlíkat na záchodě, kam se přesunula jeho skříňka. Těchto akcí pro zábavu a zahnání stereotypu bylo mnoho. Od schovávání pití při tréninku, zatejpování všech věcí a bot od Šířy od Palouše, kterého zase čekal v pokoji nejen jinak poskládaný nábytek. Mé nahlášení odjezdu do Ostravy o dvě hodiny dříve Mirkovi Kvapilovi než se původně mělo vyrazit.
Ovšem nad těmito akcemi ční jedna. A to ztracení Mirkova auta. Při jednom z ranních tréninků jsme využili Dihlose, který po zranění netrénoval a Mirkovi auto přeparkoval. Po tréninku jsme všichni na ochozu vyhlíželi jeho reakci, dával si načas. Ale čekání se vyplatilo. Míra chodil zmateně sem a tam a my se mohli smíchy potrhat.
Celkově to byla nádherná sezona.
Bohužel tým přišel o jednoho z nejlepších lidí, co jsem potkal. Kvůli zranění kolene nás opustil Láďa Tóth, který začal v Praze pracovat. Další zranění Radima Klečky se nakonec vyléčilo a Jirka Dihel už taky pomalu kluše.
Myslím, že to, co jsme jako hráči zažívali v play-off, bylo nepopsatelné. Máme z toho krásnou vzpomínku do konce života. Po pátém vyhraném zápase s Děčínem jsme slavili s plnou halou postup do semifinále a vím, že kromě mne to dojalo k slzám i kapitána Sokyho. Co nás mrzelo, bylo, že jsme v sezoně měli Nymburk dvakrát velmi blízko k poražení, bohužel to nevyšlo.
Souboj o třetí místo byla velká bitva se šťastným koncem pro nás, po velkém představení Šířy v posledních dvou zápasech. Odměna v podobě bronzových medailí a za celou sezonu byla úžasná a myslím si, že i oprávněná. Nepatří ale pouze hráčům a vedení, ale také fanouškům, i když ti byli letos nejlepší v republice a úplně s přehledem by si zasloužili zlato.
Váš Kryštof „Krik" Vlček
Petr Dokoupil: Bronz s Opavou je mým největším úspěchem
close
zoom_in
Trojkový specialista.
I tak by se dal charakterizovat šestadvacetiletý křídelník z Hané – Petr Dokoupil. Další z odložených hráčů, který zakotvil v Opavě a vypracoval se v klíčového muže, patřil do základní pětky. Trenér Petr Czudek z něj udělal „svini" střelce a rodák z Prostějova se mu za důvěru odvděčil.
„Doma mám tři stříbra s Prostějovem, tenhle bronz je ale daleko cennější," svěřil se v rozhovoru střelec Petr Dokoupil.
Jste z dalších odložených hráčů v jiných klubech, kteří se v Opavě stali klíčovými…
Já bych to tak neřekl, spíše jsem se stal užitečným hráčem pro tým.
Dlouho jste se nemohl prosadit, neuvažoval jste, že v profi basketu skončíte?
To ne. Basket mě baví, navíc jsem ho dělal při škole. V Prostějově jsem doplácel na klubovou strategii, kde přednost dostávali cizinci a dobře placení hráči. Trpělivě jsem čekal na svou šanci, ta přišla nakonec až v Opavě.
Bronz s Opavou není vaším prvním medailovým úspěchem v Mattonce…
To je pravda, doma mám ještě tři stříbra s Prostějovem. Ale tenhle bronz má pro mě velkou cenu. Více jsem si ho zasloužil.
Kdy jste začal věřit, že by letošní sezona mohla být pro Opavu úspěšná?
Měli jsme dobrou přípravu. Do sezony jsme vlítli, naše hra byla dobrá. Říkal jsem si, že bychom mohli zaútočit na první šestku. Přišel pohár, v něm jsme byli čtvrtí. To byl další signál, že sezona může dopadnout dobře.
Cesta za bronzovou medaili ale nezačala idylicky, mám na mysli ztracený zápas v pardubické ČEZ aréně…
Venku jsme sice prohráli, ale náš výkon tak špatný nebyl. Doma jsme silní a to jsme dokázali, když jsme dali Pardubicím o dvacet, věřil jsem, že si jedeme pro medaili. Pardubice byly pod tlakem, který neustály. My jsme se dobře připravili na jejich americké hráče, ty se nám podařilo odstřihnout.
S úspěchem přicházejí i nabídky z jiných klubů…
(usměje se) To se mě netýká. Nikdo se mi neozval, navíc mám v Opavě ještě na rok smlouvu a taky nemám důvod nic měnit.
Očekávají se od vás bodové přínosy, ty s pravidelností začaly přicházet až letos. V době, kdy s vás trenér Petr Czudek udělal, jak říká, „svini"…
Trenér chtěl, abych si zvykl na roli střelce. Udělal ze mě tu „svini", ale sám cítím, že by to mohlo být ještě lepší.
Souhlasíte s tím, že jste si letošní sezonou nasadili vysoko laťku…
To je pravda. Ono je vždy těžší místo obhájit než vybojovat. Budeme mít před sebou těžkou sezonu, nebude to žádný med, ale uděláme maximum, abychom byli úspěšní. Věřím, že z kádru nikdo neodejde, a naopak ještě posílíme.
Vypadá to, že na odchodu je Jakub Šiřina, a bez něj to bude hodně těžké…
Uvidíme, jak to se Šířou nakonec dopadne. Je to motor týmu, kdyby odešel, pocítíme to hodně. Takový hráč se těžce nahrazuje.
Medaili už máte uloženou ve vitríně?
Ještě ne, pořád ji nosím na krku a ukazuji. Naposledy jsem s ní provokoval mladšího bráchu, který hraje házenou za Ivančice, taky hráli o bronz, bohužel jim to nevyšlo.
