David Klapetek: Opavu mám rád, těžko by se mi z ní odcházelo

Pětačtyřicetiletý David Klapetek v klubu ale zůstal, šéfuje mládeži a jako hlavní trenér vede devatenáctku. Svůj konec u prvního týmu nebral jako křivdu. S chutí se vrhl do nové práce, opavská mládež pod jeho vedením vzkvétá, je výkladní skříní. Opava má zřízeny přípravky na opavských základních školách, dokonce expandovala do Hradce nad Moravicí a Slavkova.

„Práce s nejmenšími je základ," říká David Klapetek, pro kterého se basketbal stal nezbytnou součástí života. Této hře propadli i jeho synové René s Robinem.

Bývalý reprezentant kromě NH Ostrava a krátkého působení v Rakousku je zcela věrný opavskému basketbalu. Svou trenérskou filozofii má postavenou na práci s mladými hráči. Byl to on, kdo dal prostor v jiných klubech odloženým basketbalistům, jakými jsou Šiřina, Čarnecký, Klečka, Pumprla, Kratochvíl nebo Dygrýn. Na druhou stranu nerad dělá s cizinci a to ho možná přibrzdilo v rozletu.

Nicméně David Klapetek toho nelituje, současná práce s mládeží v klubu jeho srdce ho zcela naplňuje.

Davide, jak dlouho jste se vyrovnával s koncem u opavského áčka. Přece jen jste působil u něj dlouhých devět let…

Já jsem nemusel nic skousávat. Nějaké náznaky, že bych skončil, se ke mně dostávaly. Byly to roky, které mě určitě obohatily. Devět let jsme něco budovali, podařilo se nám postoupit zpět do Mattonky, zahráli jsme si play off. Když mi bylo oznámeno, že končím, cítil jsem trochu zklamání, přece jen každý trenér chce působit v Mattonce, ale zároveň jsem cítil velkou úlevu.

Jak já sám na sebe, tak i mé okolí na mě vytvářelo tlak. Najednou bylo vše jiné. Člověk potřebuje zbrzdit a zpomalit.

Nabídka z jiného klubu nepřišla?

Nějaké sondování z jiných klubů pomohlo, ale k žádnému konkrétnímu jednání nedošlo. Nosím na sobě nálepku trenéra, který chce pracovat s mladými hráči. Většina klubů nakupuje Američany, a to mě moc nebere. Navíc jsem v Opavě maximálně spokojený a nic mě odtud netáhne pryč. Samozřejmě že v budoucnu bych si v Mattonce ještě rád zatrénoval. Trenérská práce mě naplňuje, dává mi smysl života.

Vy jste byl v Opavě už od samého začátku tehdejší slavné éry. Dokonce jste v klubu působil jako hrající manažer…

Přišli za mnou pan Němec s panem Cagašem, že je snaha basketbal v Opavě pozvednout, že nový mecenáš klubu pan Dostál chce v týmu člověka, který basketbalově vyrostl v Opavě. Domluvili jsme se, jeho plány mě oslovily. Zprvu jsem se podílel i na manažerské práci, ale po postupu do druhé ligy převzal tuto roli Dušan Štěnička a dělá ji dodnes.

Áčko jste trénoval devět let, když se zpětně ohlédnete, udělal byste něco jinak?

Jinak asi ne. Po odchodu pana Dostála jsme nebyli v jednoduché situaci. Můžeme být vděčni Láďovi Schreiberovi, který klub vzal, letos je tomu deset let, co je v čele BK, a díky němu basketbal v Opavě žije. Za tu dobu jsme se třikrát dostali do play off, což není špatnou vizitkou. Na druhou stranu kritiky budete mít pořád.

Loňská sezona ale Opavě nevyšla, vás to stálo místo. Nešlo tady něco udělat, aby se Opava nezachraňovala až v baráži?

Odešel nám hlavní sponzor, museli jsme přejít do úsporného režimu. To vyústilo v to, že jsme podcenili šířku kádru, trochu se nám to rozjelo. Ale nakonec se nám podařilo nejvyšší soutěž udržet.

Jenže Opavě se výsledkově nedaří ani letos. Je pravdou, že svou roli v tom hraje i marodka…

Velká marodka ovlivnila současnou pozici Opavy. Já osobně jsem něco podobného jako hráč ani jako trenér nezažil. Kluci mají a měli v tomto směru smůlu.

Věříte, že by si Opava mohla zahrát ještě předkolo play off?

Šance se zužuje každým prohraným zápasem. Já ale tajně doufám, že by se klukům mohlo podařit do předkola probojovat. Přeji jim to.

V době, kdy jste postoupili do Mattonky, chtělo vás vedení klubu vyměnit za Františka Róna, jak se na to s odstupem času díváte?

Nechci se k tomu vracet. Nebylo to příjemné. Ale to, že jsem zůstal, mi pomohlo. Mohl jsem čtyři roky trénovat tým v nejvyšší soutěži, hodně mě to obohatilo, člověk se naučil některé věci vnímat jinak. Naučil jsem se věci jako stříhat videa, měl jsem možnost spolupracovat s kondičním trenérem.

Dokázal byste dělat práci asistenta v Mattonce? Nebo je to pod vaši úroveň?

Proč ne. Pořád je to práce v nejvyšší soutěži. Na druhou stranu by záleželo na tom s kým,protože nemůžete spolupracovat s člověkem, který má odlišný názor na věc než vy.

A kdyby vám vedení klubu nabídlo funkci manažera?

Nebál bych se toho, i když sám sebe vidím spíše jako trenéra. Co bych ale nemohl dělat, je ekonomická stránka klubu.

close zoom_in

Co by se muselo stát, abyste odešel z Opavy?

Především by museli být moji synové samostatní, zatím jsou ještě malí. Opavu mám rád, miluji tohle město, nesnáším dojíždění. Momentálně také nevidím klub, který by mě zaujal tak, abych odešel do jiného města v republice.

Tímto si ale zavíráte dveře před případným angažmá jinde…

Pro mě je Opava jedničkou. Jsem klubista a patriot.

Dá se říci, že jste součástí opavské basketbalové historie…

Ale to ne. Hráči by měli mít na svůj mateřský klub vazbu, znát její historii. Hrál jsem v Ostravě osm let a dodnes se s lidmi v Nové Huti znám. Třeba u nás v Opavě někteří mladí neví, že za nás hrával Pavel Pumprla nebo že tady hrával také otec Honzy Veselého. Basketbal je ve městě z hlediska úspěchu sportem číslo jedna, máme krásnou halu.

Ale může se stát, že jednou přijde šéf a řekne, hele, Davide, dobrý, ale končíš…

Mrzelo by mě to. Ale nic s tím nenaděláte. Hledal bych možnost, kde bych mohl basketbal dělat dál.

Když jste trénoval v Mattonce, žil jste basketbalem čtyřiadvacet hodin denně. Jak je tomu nyní?

(usměje se) Je to ještě horší než v Mattonce. To jsem se soustředil jen na první tým, kdežto u mládeže musíte zařizovat i věci okolo jako stolek časoměřičů a podobné věci. Nyní je to ale trochu méně stresové. V Mattonce musí člověk sledovat videa, důkladně se připravit na soupeře. Nešlo zavřít složku a jít dál.

Už během této sezony se vyrojily zprávy, že z finančních důvodů končí vrcholový basketbal v Prostějově a ve Svitavách. Hrozí takový scénář i Opavě?

Vždy taková situace hrozí. Svitavy šly do první ligy ze třetí s tím, že si koupily licenci a přeskočily určitý vývoj. Prostějov nebyl nikdy basketbalovou baštou. K tomu, abyste mohli dělat basket dlouhodobě na vrcholové úrovni, musíte mít dobré podhoubí a to my v Opavě máme.

Peníze jsou důležitým faktorem, ale nesmíme opomenout ani lidi, co v klubu pracují, právě oni dokázali klub pozvednout. Mám na mysli i ty, co mají na starosti stolek. Přišla krize, oni zůstali i za menší peníze. Opava má velkou výhodu a náskok v tom, že sezonu končí bez dluhu, což je základ, aby vše mohlo fungovat.

Pojďme nyní k mládeži. Rýsují se další talenty?

Máme perspektivní kluky, ale mají před sebou dlouhou cestu. Důležité je, aby to s kluky vydrželi i jejich rodiče. Musí mít rádi sport, musí mít rádi basket, jedině tak se mohou posunout výše. Musí se umět podřídit kolektivu, zvyknout si na určitý řád. Je jasné, že ne všichni to dotáhnou až do Mattonky. My ale potřebujeme funkcionáře, rozhodčí, personál. Ideální proto jsou lidé z klubu, z města.

Pak přijde ta třešnička v podobě hráčů, kteří to dotáhli až do nároďáku, jako se to podařilo Čoudovi nebo mně.

Projekt s přípravkami se rozjel výborně. Už máte nějaký jeho produkt?

Výsledkem je Jirka Dihel. Začal v Opavě v minižácích, byl druhý na přeboru v Mohelnici a dotáhl to až do Mattonky.

Ale on přece nebyl jediným talentem?

Bylo jich více, a ještě talentovanějších. Velkým příslibem pro budoucnost byl například Karel Vícha, jenže ten dal nakonec přednost škole. Kariéru bratrů Suchánkových zastavily zdravotní problémy. Velmi rizikové pro mladé hráče jsou přechody ze základky na střední, ze střední na vysokou a z dorostu mezi muže.

close zoom_in

Bojujete o děti s jinými sporty?

Boj je vždycky (usměje se). Ale vážně, mi to nikdo ještě neřekl. Máme přípravky na školách, a problémem je přivést děti poté do klubu. Jde spíše o to, aby se rodiče dětem obětovali. Máme v týmech kluky, kteří hrají dobře jak basketbal, tak fotbal. Záleží pak na nich, ke kterému sportu se v patnácti nakonec přikloní.

Součástí přípravy mladých talentů jsou i hráči z áčka, kteří se aktivně podílejí na vedení tréninků malých nadějí…

Hráči z prvního týmu to jako nutné zlo neberou, to je základ. Dobře si uvědomují, že jak oni, tak i malí basketbalisté jsou součástí klubu. Na trénincích umí zaujmout. Mladí je berou za bohy, i když je áčko třeba poslední. Chodí svým idolům fandit a tak to má být.

Basketbal hrají i oba vaši synové, to vám asi dělá radost…

Oni tréninky neberou jako basket, mají rádi pohyb a spíše chodí za kamarády. Těší se na spoluhráče, dá se říci, že v hale trávíme všichni dost času.

Vydá se nějaký v tátových stopách?

Pokud budou mít zájem, budu je podporovat. Do ničeho je ale nutit nebudu. Rozhodnout se musí sami.

Máte nějaký svůj basketbalový cíl?

Byl bych rád, aby Opava byla za deset let tak, jak je na tom nyní. Máme k dispozici dvě haly, super podmínky, rozjeté přípravky na školách. V béčku hrají vlastní odchovanci. Doufám, že neuděláme žádný kiks, žádnou sekeru a podaří se nám vychovat hráče, kteří si s áčkem zahrají play off.