„Ocenění si velmi vážím, vnímám to však jako cenu pro všechny kamarády, kteří se tady za ta léta vystřídali. Od této sezony působím jako náhradní zvukař. Tato práce zároveň byla i mým koníčkem, ale na cestě je třetí vnouče a já bych se chtěl více věnovat rodině,“ přiznal ve své kukani, z níž shlíží na palubovku opavské víceúčelové haly, Jiří Riedel.

Společně s ním jsme trochu zavzpomínali.

Kdy jste na basketbalu začal pouštět hudbu?

Už je tomu dvacet let. Bylo to po povodni v roce 1997. Hala v Mařádkově ulici byla kompletně zatopena a musela se tam položit nová palubovka. Obrátil se na mě tehdejší zvukař Martin Blahetka s tím, že má novou práci, možná nebude moc stíhat, a poprosil mě, zda bych nefungoval jeho dvojka. Netrvalo dlouho a stal jsem se jedničkou.

Předpokládám správně, že jste v té době ani zdaleka neměl takové zvukařské vybavení, jaké máte dnes?

Tohle (ukazuje na zvukový aparát) je zde teprve od této sezony. Předtím to bylo trochu improvizované. I tak jsme s tím ale zvládli Evropskou ligu ve volejbale, zápasy Final Four, utkání naší nejvyšší basketbalové soutěže a spoustu dalších akcí.

Bylo to trochu dobrodružné, ale když se vrátím o dvacet let zpátky, tak to byla doslova pionýrská doba. Hudba se pouštěla natvrdo rovnou z magnetofonu.

V dnešní době to zní skoro až neuvěřitelně. Neřešili jste často technické problémy?

Magnetofon byl napojen na zesilovač. Zvukař si tehdy musel dávat hodně dobrý pozor, aby to nezesílil moc, jinak hrozilo, že zvuk vypadne a kvůli pojistce vše opět půjde až za tři a půl minuty.

Měl jste předtím, než jste se na tuto práci dal, nějaké zkušenosti například coby dýdžej?

Měl, ale pouze amatérské. Nevlastnil jsem žádnou licenci. Tenkrát to bylo takové to bytové a panelákové hraní na „tajňačku“. Ucházel jsem se i o práci v rádiích, ale nepochodil jsem.

Snažíte se reagovat na hity, které právě letí, čemuž případně uzpůsobujete i svůj repertoár?

Určitě, playlist se mění. Sledujeme dění v hitparádách. Všechno přitom je a musí být podle platných regulí. I hudba pouštěná na sportovních utkáních je totiž hlídána Ochranným svazem autorským.

Spolupracujete i s týmem opavských roztleskávaček?

Ano, spolupráce funguje velmi dobře. Holky si všechno mixují samy a před zápasem mi vždycky nadiktují set, takže to pak pouštím podle jejich přání.

Domýšlím si tedy správně, že pro zvukaře začíná zápas podstatně dříve, než dojde na úvodní hvizd?

Do haly vždy dorážím minimálně dvě hodiny předem. Pak se to pomalu začíná scházet a já mám možnost vše vyladit tak, aby nedocházelo k žádným komplikacím. Nemůžu si dovolit přijít pár minut před začátkem, na počítači by se pak třeba spustily aktualizace, kvůli nimž by nějakou dobu nehrála hudba.

Za těch dvacet let jste toho s opavským basketbalem zažil hodně. Na co nejraději vzpomínáte?

Byl to asi náš poslední titul, kdy jsme ve finále hráli s Nymburkem. Série se kvůli neukázněnosti našeho publika musela přesunout z Mařádkovy ulice do Ostravy. Zvukař mě v hale na Tatranu usadil do kukaně, odkud jsem to měl pouštět. Nakonec jsme vybojovali celkové prvenství, bylo to skvělé.

Jiří Riedel se narodil 28. září 1966 a pochází z Opavy. Ve městě vystudoval střední průmyslovou školu strojní, následně se přesunul do Ostravy, kde zdárně dokončil studia na Fakultě strojní a elektra Vysoké školy báňské. Momentálně pracuje jako interní auditor v Zemském archivu v Opavě.

Zvukaře BK Opava dělal v letech 1997 až 2017. Je ženatý, s manželkou Hanou má dvě děti – Michaelu (30 let) a Jiřího (28 let). Od dcery se se ženou dočkali vnoučka Vojtěcha (10 měsíců), ze strany syna pak vnuka Tobiase (2,5 roku) a další vnouče je na cestě.