Opavská mládež je kladně hodnocena. Ví, co sport obnáší, sám basketbal aktivně hrával. Před lety byl součástí týmu, který pod trenérem Janem Kozákem postupoval do Mattonky. Jeho spoluhráčem byl například Vlastimil Havlík.

„Moc jsem toho nenahrál, spíše jen přihlížel," směje se dnes sedmatřicetiletý trenér.

Basketbal je jeho láskou, věnuje mu hodně času, vedle tréninku sleduje pravidelně i zápasy opavského áčka, ke sportu a v budoucnosti možná i k basketu, vede i své dva syny, čtyřletého Marka a dvou a půlletého Mikuláše.

„Za to, že se mohu basketu naplno věnovat, vděčím své manželce. Má pro něj pochopení a výrazně mě podporuje," vyzdvihuje svou životní partnerku Andreu. Více už v následujícím rozhovoru.

Můžete prozradit, jak došlo k vašemu spojení s basketbalem?

Aktivně jsem ho hrával od nějakých deseti let. Začínal jsem na Otické, byl jsem jediný v týmu, kdo nechodil do pionýra. Podařilo se mi to dotáhnout až do mužů.

Takže pamatujete slavné opavské časy?

Zažil jsem období, kdy Opava postupovala do Mattonky, kdy už v mužstvu byli hráči jako Vlasta Havlík a vedl ho Jan Kozák. Víceméně jsem ale jen trénoval a přihlížel. Na soupisce zbyla dvě volná místa, tak mě a Michala Gajdošíka na ni dopsali. Na palubovku jsem se dostal jen občas na pár posledních minut za rozhodnutého stavu, to už jsem toho nemohl moc pokazit.

Tím vaše působení jako hráče skončilo?

Tak nějak tomu bylo. Motal jsem se chvíli v béčku a v céčku, až jsem úplně skončil. Následovala pauza, kdy jsem úplně s basketem přestal a vrátil se k němu jako trenér.

Jak dlouho se už dětem jako trenér věnujete?

Nějaký ten pátek už to bude, možná osm let, nepočítám to. Začínal jsem ve středisku volného času, kde to byla taková sportovní všehochuť. Dělali jsme atletiku, házenou a pak jsem přešel na basket.

Basket jste v minulosti hrával, máte tedy k němu blízko, proč jste se rozhodl věnovat práci u těch nejmenších?

Za prvé, práce s dětmi mě baví. Při mém působení ve středisku volného času jsem začal pomáhat Petru Czudkovi a Hance Klimtové v přípravce na ZŠ Šrámkova. Vedl jsem i školu bruslení, kam David Klapetek přivedl své syny a ten mě do basketu ještě více vtáhl.

Které věkové kategorie máte na starosti?

Teď ty nejmenší, U 11 jsou děti ročníku narození 2003, pak chodím ještě do škol na přípravky. Velké pozitivum vidím v tom, že mám velké štěstí na lidi kolem sebe, ať už to byl Petr Czudek, Hanka Klimtová, pak Braňo Brliť, který se dokonce stal členem naší rodiny, a teď říkám, že máme v rodině jednoho Slováka navíc.

Nesmím opomenout ani Vlaďku Pavlíkovou, s kterou jsem měl možnost vést přípravku na Otické.

Po trénování starších kategorií netoužíte?

Zatím určitě ne. Vyhovují mi děti, posílám v nich do vyšších kategorií kus sebe.

.V hale jste prakticky každý den, dá se skloubit s vaší prací?

Dělám finančního poradce pro Českomoravskou stavební spořitelnu, což je ideální. Začínám zhruba od jedné přípravkami, pak jdu na halu za svým týmem.

Sám figurujete na nějaké škole, mám na mysli u přípravky?

Trošku jsme změnili koncepci přípravky. „Svoji přípravku" nemám, dá se říci, že funguji na všech. Měli jsme totiž problém dostat děti ze škol do haly. Nyní se to ale změnilo, chodím do škol na přípravky. Děti vědí, že jsem trenérem týmu, do kterého by mohli patřit.

S těmi, kteří by chtěli basket zkusit a nějak mě zaujmou, se bavím, stejně tak s jejich rodiči, kterým nastíním, jak co děláme, a je to pak jednodušší. Komunikace se tím výrazně vylepšila. Najednou máme v nejmladším týmu přes čtyřicet dětí, a to nejen ze školních přípravek.

Začíná fungovat i takové to „doporučení", kdy děti přivedou kamarády, rodiče si řeknou mezi sebou. Je to úžasný počet, ale na druhou stranu ne už tak dobrý k trénování, takže jsme to museli rozdělit na skupiny.

Ještěže na to nejsem sám, pomáhají mi Petr Strnisko, Jirka Dihel, Doky i Láďa Tóth se občas objeví. Pokud může, tak i Johny Kupčík, ale ten má teď hodně studijních povinností, přesto, když může, je s námi.

Je poznat i z mládežnických týmů, že se áčku daří?

To si nemyslím. Je to spíš o tom, co jsme my trenéři schopni dětem nabídnout a udělat něco navíc. Velké plus vidím v tom, že kluci z áčka nám chodí na tréninky pomáhat. Je pravdou, že když se objeví, koncentrace malých se sníží, přece jenom berou kluky z prvního týmu jako bohy, a to bez ohledu na to, kteří jsou v tabulce. Mají je v přátelích na faceboocích.

Když takový Kuba Šiřina popřeje někomu z malých přes face, je to pro dotyčného velká událost. To, že se týmu daří, je skvělé a čím víc lidí naučíme na halu chodit i s dětmi, může to třeba i v budoucnosti ovlivnit jejich rozhodování pro basket. Důležité je ale to, že v Opavě Mattonku máme, pokud by se tato nejvyšší soutěž tady nehrála, tak bychom to už pocítit mohli.

Malí chodí velkým fandit…

Podařilo se nám je s Bránikem Brlitěm pobláznit. Děcka myslí na basket čtyřiadvacet hodin denně, jsou pro basket zapálení. Utkání áčka berou jako svátek. Kamarádí s masérem Kivošem, kterého mají všichni rádi, dokonce si s ním i tykají.

Strašně bych si přál, aby na áčko chodilo hodně diváků, tak jak je tomu třeba v Prievidzi, kde teď hraje Braňo. Tam je na každém utkání báječná atmosféra, kterou vytvoří i dva nebo i dva a půl tisíce diváků. Věřím, že i v Opavě je potenciál halu ještě více naplnit.

Několikrát jste vzpomenul Branislava Brlitě…

Je to člověk, který má charisma, byť je mladý, tak má i ohromné zkušenosti s trénováním. Asi málokdo ví, že působil i u mládežnických slovenských reprezentací, podílí se na basketbalových kempech. Má obrovský talent naučit a zaujmout své svěřence.

I když už v Opavě není, stále jsme spolu v kontaktu, jezdíme za ním i do Prievidze, nebo on za námi. Lidí, kteří ho rádi vidí, je v Opavě stále hodně. U nás dokonce nějaký čas bydlel. Je to člověk, kterému se Opava vryla hodně hluboko do srdce.

Má opavský basketbal hodně talentů?

Talenty určitě máme. Dokladem toho je nejen titul mistra republiky, ale především naše pravidelná účast na těchto finálových turnajích. Za ty tři roky, kdy jsme spolu s Braněm u minižáků působili, jsme měli všechny týmy na mistrovství. V loňské sezoně to byly všechny tři minižákovské kategorie, ale co je podstatné, atmosféru těchto turnajů zažilo více než 30 našich dětí, pro které to byl skvělý zážitek.

Také pro jejich rodiče, kteří nás hodně podporují, a za to jim budu děkovat pokaždé, když budu mít příležitost. Trochu problém ale vidím v tom, že máme výškově malé kluky. Zatím se nám daří tento handicap vyrovnávat šikovností, ale uvidíme, jak to bude vypadat ve starších kategoriích, kde se už výška těžko nahrazuje.

Určitě máme v našich dětech potenciál, ale pořád jsou to děti a tak bychom k tomu měli i přistupovat. Nesmírně důležitá je a bude naše práce. A když se k tomu přidá podpora klubu, města a skvělé podmínky v podobě haly, tak je to ideál.

Basket je žrout času, jak kouše vaši trenérskou práci rodina?

Rodina mě podporuje, velký dík patří manželce. Moji dva synové mají pohyb i basket rádi, za což jsem hrozně moc rád. Doma máme malý koš, na který si házíme. A když jsme v hale, je pro kluky nejoblíbenějším strejdou masér „Kivi".