Ladislav Sokolovský: Vnitřně cítím, že jednou Opavu trénovat budu

Svému řemeslu rozuměl skvěle, jedenáct mistrovských titulů je toho důkazem. Z pozice kapitána šéfoval národnímu týmu, nymburským hvězdám a také opavské kabině, zářil na evropské scéně, nikdy nezpyšněl.

Svou bohatou kariéru končil Ladislav Sokolovský v Opavě, kde se výraznou měrou podílel na loňském nečekaném bronzovém úspěchu. Na palubovce vyčníval. Právě skončená sezona nebyla také špatná, byť Soky už toho tolik nenahrál, ze hry ho vyřadila zraněná kolena. Měl tak čas se pomalu zaučovat do trenérské role, do které plynule přešel, Petru Czudkovi dělal hrajícího asistenta.

Spolu nyní připravují reprezentační dvacítku na mistrovství Evropy. Byl velmi platným členem týmu, to on dělal kabinu, byl jedním z klíčových mužů čtvrtfinálové série s Pardubicemi.

„Už když jsem s panem Klimtem začal v Opavě u mládeže, věděl jsem, že se chci věnovat trenéřině," přiznal Ladislav Sokolovský. „Mám velké štěstí, že mi první šanci dal Petr Czudek," dodal bývalý reprezentant. Na klubové úrovni bude s největší pravděpodobností působit v Nymburku, i když nabídku, a ne špatnou, dostal i z Opavy.

„Vnitřně cítím, že Opavu jednou trénovat budu," svěřil se Ladislav Sokolovský v rozhovoru.

Láďo, už vám došlo, že je po všem, že hráčská kariéra je minulostí?

Abych pravdu řekl, tak ano. Tím, že mi kolena nedovolí v téhle fázi žádný vrcholový sport, je pro mě přechod do jiné role jednodušší a přímočařejší. Alespoň nějaký plusový bod mi zranění přineslo.

Platí to, co řekla vaše manželka Petra, že kdybyste byl zdravý, tak vás ještě v příští sezoně uvidíme v opavském dresu?

Asi vás zklamu. Myslím si, že bych nepokračoval. Rozhodnutí ve mně uzrálo, když jsem se poprvé zranil. I když mi to posléze herně šlo, s největší pravděpodobností by byla právě skončená sezona mou poslední. Překvapilo mě, když žena řekla, že bych ještě hrál.

Myšlenky ve vás uzrály kvůli zranění kolen, nebo už jste neměl chuť a chyběla vám motivace?

Chuť jsem měl, basketbal mám strašně rád. Jenomže když jsem se dal dohromady po prvním zranění, nebylo to ono. Noha mi natékala a docela dost to bolelo. Trpělo i druhé koleno, bylo docela přetěžováno. Neměl jsem z basketu totální radost, kterou potřebuji.

Když se za vaší kariérou ohlédneme, tak byla hodně úspěšná, zahrál jste si za národní tým, ve své sbírce máte úctyhodných jedenáct mistrovských titulů, možná takovou malou kaňkou může být to, že jste si nevyzkoušel angažmá v zahraničí, nelitujete toho?

Řeknu to jednoduše, nelituji. V době, kdy jsem měl na to jít někam v okolí do ciziny, tak nefungovali žádní čeští agenti. S jazykovou vybaveností jsem byl na tom o tři sta procent hůře než nyní a neměl jsem ani touhu jít ven.

Kdybych se nakonec rozhodl, že ano, muselo by to být do týmu, kam by mě chtěl trenér. Když vás někam dostane agent, musíte trenéra přesvědčovat, že na to máte. Během své kariéry jedna nabídka od trenéra ze zahraničí přišla, a to od Slobodana Nikoliče, který mě znal z Opavy.

Jenže jsem měl platnou smlouvu, takže poměrně rychle bylo vše vyřešeno.

Opravdu vás třeba Španělsko, Rusko, Itálie, Turecko nebo jiné evropské soutěže nelákaly?

(usměje se) Opravdu ne, asi jsem takový český Honza. Myslím si, že kdyby byla cizina mým snem, tak bych si ho splnil. Asi bych se mohl někam dostat, třeba do Německa, Rakouska nebo do okolních lig, které nejsou top.

Velkou část své kariéry jste strávil v Nymburku, v českém velkoklubu, která má zvuk v Evropě. Součástí této organizace jste byl hodně dlouho, protočila se okolo vás spousta hráčů, dá se říct, že tým se vždy stavěl okolo Ladislava Sokolovského…

(skromným hlasem) Možná to bylo někdy uprostřed mého osmiletého působení, ale neřekl bych, že se tým stavěl kolem mě. Spíše jsem patřil k základní ose, hlavně pak v době, kdy k týmu přišel trenér Katzurin. V klubech jako Nymburk to ani jinak nejde.

Nechci ho srovnávat s Realem nebo Barcelonou, ale v top týmech se po sezoně tři čtyři hráči vymění. Sestava potřebuje novou krev, novou konkurenci, aby hráči neusnuli na vavřínech. Byly sezony, kdy se měnilo i šest sedm kluků, ještě dva další hráči během sezony.

Ze začátku se dalo v Nymburku ještě stavět na českých hráčích, nyní už je to těžší, protože klub má vyšší ambice. Pokud chcete hrát Euroligu, odehrát dobré zápasy ve VTB, tak na to už bohužel v téhle době moc Čechů nemá.

Ve své sbírce máte jedenáct titulů, což je strašně velké číslo. Má pro vás nějaký speciální cenu? Měl každý svůj příběh?

Dá se říct, že mám takové dva. Když to vezmu časově, jeden byl opavský. Na finálovou sérii s Nymburkem, která přinesla Opavě poslední titul, nikdy nezapomenu, poslední dva zápasy se hrály v Ostravě. Hrálo se o všechno a nám se to nakonec povedlo.

Slabším přirovnáním k ní bylo loňské čtvrtfinále s Děčínem a letošní s Pardubicemi. Druhý titul, který mi hodně utkvěl v paměti, byl už v Nymburku, kdy jsme ve finále porazili Prostějov 4:2, na tohle zlato jsme se hodně nadřeli.

Vzpomenul jste poslední opavský titul. Hovořilo se o tom, že ostravská palubovka byla pro vítězství v sérii klíčová…

V Ostravě bylo vynikající prostředí, přišlo nás podpořit něco okolo patnácti stovek diváků. Na sto procent ale vím, že na Mařádkově by to bylo podobné, i když do hlediště by se vešlo o tři sta fanoušků méně. Jsem přesvědčený, že bychom titul získali, i kdybychom hráli v Opavě.

Vzpomeňte si na první zápas finálové série, kdy jsme na Mařádkově prohrávali třináct minut před koncem s Nymburkem o sedmadvacet bodů, a přesto se nám podařilo utkání dotáhnout do vítězného konce. Stáhnout sedmadvacet bodů za třináct minut je něco neuvěřitelného.

Můžeme říct, že Ladislav Sokolovský je basketbalové dítě štěstěny? Kdo ho měl v kádru, bral titul…

Úplně doslova bych to tak neřekl, ale trošku na tom něco bude. (usměje se) Něco ale bude i ve mně. Možná to jde přirovnat i k tomu příběhu, když jsem se vrátil do Opavy. Týmu se nedařilo, přišel ještě Radim Kramný, Viky Cvek a bylo to hned lepší.

Málokdo čekal, a já už vůbec ne, že si v Opavě zahraju o medaile. Přišel jsem tady proto, abych hrál, nechtěl jsem sedět na lavičce, jak tomu bylo v poslední době v Nymburku. Říkal jsem si, že když budeme hrát o play-off, bude to super, když budeme v play-off, bude to perfektní. Nakonec jsme si sáhli na medaili. Ale v žádném případě to nebyl výsledek toho, že Opavu posílil Sokolovský.

Je pravda, že o odchod do Opavy jste si sám řekl, byť vás řada lidí od tohoto kroku odrazovala?

Řekl jsem si o něj. Sezona nám nezačala dobře, týmu se vůbec nedařilo, byl jsem nějaký dvanáctý třináctý hráč. Mužstvo se omladilo, mladí dostávali přednost. Mužstvu to nešlo v Eurocupu, prohrávalo se ve VTB. Trenér potřeboval, aby se tahouni chytli, dostávali tak hodně času i v Mattonce. Tím pádem se stávalo, že jsem se někdy ani nepřevlíkal.

Trenérovi jsem to ale nezazlíval. Po jednom utkání, co jsem nehrál, jsem přišel za vedením a požádal je, aby mě pustili do Opavy, se kterou jsem byl v té době domluvený. Někteří mi říkali, že jsem blázen, že tenhle krok dělám. Nakonec to pochopili, když jsem jim vysvětlil, že chci hrát.

V Opavě váš příchod vzbudil větší zájem o basket, diváci začali chodit, jak se říká, na Sokola, to člověka potěší…

(pousměje se) Asi se chtěli podívat, jak jsem se za ty roky změnil. Jestli se ještě rozběhnu. Ale myslím si, že se návštěvnost také zvedla proto, že jsme začali vyhrávat a celkově to byl v podání celého týmu lepší basket. Svým příchodem jsem se trefil do doby, kdy se uzdravil Jakub Šiřina, se kterým jsem se do té doby neznal. Poprvé jsme spolu nastoupili v Ústí, tohle utkání on odehrál výborně a pomohl i mi.

Když to shrneme, tak poslední opavská mise byla hodně povedená…

Jsem strašně šťastný, že jsem se pro návrat do Opavy rozhodl. Kdybych měl své opavské působení hodnotit na stupnici jako ve škole, tak je to za jedna s hvězdičkou. Těžko můžeme v Opavě chtít hrát s tímto rozpočtem a týmem finále. Pro mě bylo důležité, že mě v odchodu do Opavy podpořila manželka.

Ona do Opavy nechtěla?

Bez rodiny bych tady nešel. Žena viděla, že hodně chci, byla na mateřské, se zavřeným okem přechod do Opavy skousla. Přece jenom šla do nového prostředí. Teď se jí zase nechce do Nymburka, tak mi to alespoň přijde.

Nyní vám začala druhá etapa vašeho trenérského života, Petr Czudek si vás vybral jako parťáka k reprezentační dvacítce, trénovat máte na klubové úrovni. Jako hotový měl být váš přechod k nymburské mládeži, jenže ve hře je údajně i Opava, je to tak?

Řeknu to jednoduše, přirovnám to k příkladu z dob začátků mé kariéry. V roce 1998, kdy jsem byl prvním rokem v Opavě, tady byl tým, který měl dva tituly, a nečekalo se nic jiného, než že získá třetí. Za něj byly vypsány prémie a já mladý nerozvážný jsem si řekl, že když jsme postoupili do play-off, že vše jde dobře.

Začal jsem si vyhlížet nové auto, které jsem si chtěl vzít na leasing, jenže se nám zranili hráči, skončili jsme třetí a bylo po prémiích. Od té doby vím, že pokud není něco podepsaného, tak může být všechno jinak.

V Nymburku nic podepsaného nemám. Máme tam ale dům, chceme se tam usadit i kvůli dětem. S klubem komunikuji, ale jak říkám, nic podepsaného není. Je ale pravda, že mám nabídku i z Opavy, a to velice slušnou, a já si jí moc vážím. Je ale malá pravděpodobnost, že bych tady pokračoval.

Vnitřně jsem ale přesvědčený, že jako trenér se tady v budoucnu vrátím a budu v Opavě působit.

Pomohlo vám v trenérských začátcích i to, že se učíte u Petra Czudka?

Určitě. V tomto jsem měl ohromné štěstí. Navíc i v tom, že Petr nemá ani asistenta, protože kdyby ho měl, tak se starám jen o svá bolavá kolena. Takhle jsem měl co dělat, a to je lepší než se jenom válet doma. Za to jsem Petrovi vděčný. Nechal mě dělat spoustu věcí, zasahovat do tréninků a vést je.

Už několik let zpátky, když jsem v Opavě pomáhal panu Klimtovi, jsem cítil, že chci dělat trenéřinu. Basketu jsem věnoval dvacet let svého života a mohu říct, že mu rozumím, když to řeknu sebevědomě. Jako trenér nováček ale budu chtít sbírat zkušenosti, třeba nyní u Petra v nároďáku.

Říká se, že vše zlé je k něčemu dobré, myslíte si, že zranění kolen vám pomohlo na lavičku reprezentační dvacítky?

Je to asi tak. I Petr tušil, že nebudu chtít pokračovat, že jsem chtěl skončit už loni. Kvůli mému zranění měl tak se mnou už tříměsíční zkušenost.

Jako hráč jste byl úspěšný, manželka Petra prorokovala, že budete úspěšný i jako trenér…

Pěkně mi přitom ale řekla, že z trénování dostanu infarkt. Jsem emotivní typ člověka, vím, že se mi párkrát při vypjatých zápasech zamotala hlava, proto mi řekla, že mě trenéra dělat nenechá.

Jaké pocity ve vás zanechalo s odstupem času loučení s kariérou v opavské hale?

Bylo to příjemné, v hale vám tleská dva tisíce lidí, dojalo mě to, stejně jako večeře. Ještě jednou děkuji. Nenašel jsem ještě odvahu podívat se na video z haly, jestli jsem třeba nevypadal blbě.

Co byste chtěl říct závěrem?

Především všem poděkovat, manželce, rodičům, spoluhráčům, lidem z vedení a také fanouškům. Bez nich by to totiž vůbec nešlo.