Opavský softbalista Zdeněk Mateřanka se v loňském roce vrátil natrvalo do Opavy. Nejen o své kariéře se rozvyprávěl v rozhovoru pro Opavský a hlučínský deník a Region.

Softbal je v českých luzích a hájích poměrně nová hra. Starší generace ji příliš znát nejspíš nebude, ale vězte, že ve školách se tento sport stává častým bodem tělocviků a dostává se do povědomí veřejnosti. Elitní český pálkař, Opavák Zdeněk Mateřanka, se pokusil přiblížit softbal z pohledu profesionálního sportovce, ale také pro nezainteresovaného čtenáře.

Mohl byste nám v krátkosti přiblížit, co to vůbec softbal je?

„Hrají dvě mužstva proti sobě, každé má devět hráčů. Střídají se v útoku a v obraně. Útok znamená být na pálce, obrana být v poli. Ti, co působí v poli, mají rukavice a pokouší se vyautovat soupeře třemi způsoby. Buď chytit balon rovnou ze vzduchu, nebo autem bez odpalu či v případě, kdy bránící hráč s míčkem zašlápne danou metu dřív, než přiběhne softballista soupeře.

Tým, který útočí, se snaží odpálit míček tak, aby ho nikdo nechytil, a oběhnout všechny čtyři mety na hřišti. Když se to povede, získává bod. Jakmile bránící mužstvo vyautuje tři hráče protivníka, týmy se vymění a pokračuje se v obráceném gardu. Tomuhle se říká směna, přičemž softbalová utkání se hrají na sedm směn.“

Softbal se velice podobá nejoblíbenější a nejpopulárnější americké hře baseballu. Nezainteresovaného čtenáře možná na první pohled napadnou jen dva rozdíly vůči softbalu, kterými jsou míček a nadhoz spodem. Dají se najít i jiné odlišnosti?

„Určitě. V baseballu se nadhazuje vrchem oproti softbalu, kde se využívá stoupavý nadhoz spodem. Softbalové hřiště má také menší vzdálenosti mezi metami. Rozdíl můžeme najít i ve větším míčku a v pálkách. Zatímco v baseballu se používají většinou dřevěné, softbal má kompozitové nebo kovové.

Další odlišnost spočívá v tom, že softbalový nadhazovač stojí vůči pálkaři blíže než ten baseballový. V softbalu se nesmí vybíhat z met dříve, než nadhazovač vypustí míč. Jeden rozdíl nakonec – baseballový zápas se hraje na devět směn.“

Představte si, že jsem úplný laik a nevím, co k samotné hře potřebuji. Co tvoří softbalovou výzbroj?

„Samozřejmě rukavice a míč. Dále helma a pálka. Kdybyste hrál catchera neboli chytače, potřeboval byste tzv. zadák, plastron a masku. Potom rozhodně chrániče kolen a jako u podobných sportů suspensor. Softbal i baseball je hodně založen na odívání a úborové kázni.

To znamená, že se hraje v dlouhých kalhotách s podkolenkami, v dresu a se spodním trikem. Nezbytností je pásek a v neposlední řadě i čepice, lépe řečeno kšiltovka. Bez ní žádný hráč nemůže na hřiště. Je to zakázáno i podle pravidel. „

Je známo, že softbal se u nás rozvíjí spíše v Čechách než na Moravě. Čím je to způsobeno?

„Vše začalo v nedávné minulosti. Celky tehdy byly rozloženy po celém Československu. Stávalo se, že byli mistři třeba z Košic. Po revoluci se to trochu roztříštilo a Morava se věnovala spíš baseballu, o čemž svědčí fakt, že Draci Brno několikrát za sebou vyhráli naši nejvyšší baseballovou ligu. Na softball se tak začalo kašlat. Sem tam se při baseballových klubech drží ženská softbalová družstva, ovšem mužský softbal v moravské části víceméně neexistuje.

Je tady nějaká soutěž na úrovni třetí ligy, která zahrnuje asi devět týmů. Kromě Uherského Hradiště, které je nováčkem v nejvyšší soutěži a kde mimochodem působím. Primárně je tedy na vině moravský zájem o basebal. S tím přímo souvisí skutečnost, že na Moravě nejsou lidé, kteří by se o softbalové oddíly starali. Severomoravská oblast má nejmenší členskou základnu ze všech krajů v republice. Je zde možná šest klubů. Z toho jeden mužský v Havířově, jinak všechny jsou zaměřeny na ženy.“

V Opavě však kdysi existoval softbalový oddíl, kde jste dokonce působil?

„Ano. Je tomu tak. Založil ho Dalibor Bielka. V té době okolo roku 1995 byl předsedou Stanice turistů a přírodovědců v Opavě. Tři turisté z této stanice se vydali složit kurz české softbalové asociace a zkoušeli zde něco rozjet. Vzniklo tak první mužstvo. Tenkrát mi bylo šestnáct.

Asi po roce se jelo na mistrovství České republiky, kde jsme dostali velkou nakládačku. Tehdy jsme však ještě nevěděli jak. Jakým způsobem správně fungovat. Pak se ale klub stabilizoval, v Opavě vznikl mužský a ženský oddíl. Postavili jsme hřiště. Jenže po rozporech s provozovateli tohoto hřiště jsme skončili. Jeho ztráta pro nás znamenala obrovskou demotivaci. Dnes jsou bývalí členové rozesetí různě po republice a softbalu se neustále věnují.“

Kam mířily vaše další kroky po rozpadu opavského oddílu?

„V roce 1997 jsem odešel do Prahy na vysokou školu a začal hrát druhou ligu za Tempo Praha. Hned o rok později jsme s Tempem postoupili do nejvyšší soutěže. Tehdy ještě klub v Opavě existoval. Pravidelně se vyhrával moravský přebor a jednou jsme se dostali do kvalifikace o postup do druhé ligy. Pak však přišly problémy s hřištěm a já se vydal za výkonnostním softbalem do Radotína, protože jsem byl přesvědčen, že na první ligu mám.

Odehrál jsem za něj asi osm sezon. Vše vyvrcholilo předloni, kdy jsem získal mistrovský titul a přerušil nadvládu Chomutova. Úspěchy jsme zaznamenali i na evropské scéně, kde Radotín skončil druhý, respektive třetí na Poháru vítězů a třetí byl i na Poháru mistrů. V Praze jsem nasbíral poměrně dost zkušeností a snažil se probojovat do reprezentace, což se mi povedlo až loni na podzim.“

V Radotíně však už momentálně nepůsobíte, že?

„Loni před Vánoci jsem se vrátil z Prahy domů a skončil jsem své působení v Radotíně. Koupily mě Kunovice na softbal za poměrně vysokou částku.“

Kunovice jsou však od Opavy docela daleko. Jak zvládáte dojíždění?

„Je to vysilující. Mně se nedávno narodila rodina. Máme tříměsíční holčičky. Všechny zápasy se prakticky hrají v Praze. Chci však být zahrnut do nominace českého národního týmu pro mistrovství světa v Kanadě 2009 a bez toho, aniž bych hrál první ligu, se tam nemám šanci probojovat.“

Zdeňku, vy jste se měl možnost podívat díky působení v české reprezentaci do zahraničí. Například jste absolvoval soustředění v Argentině. Jaký to byl zážitek?

„Mám za sebou čtyři výlety s naším národním týmem. Dvakrát jsem byl v holandském Zeistu, kde se konal vždy přípravný turnaj. Před pěti lety to bylo ještě s mužstvem, který jako kdyby doplňoval juniorský celek. Loni jsem obdržel pozvánku do reprezentace už coby kmenový hráč a jeli jsme na deset nebo dvanáct dní do Argentiny, během nichž náš soubor odehrál 20 zápasů v 15 lidech.

Bylo to strašně vysilující. Zvláště v takových vedrech, ale nakonec se toto soustředění stalo přínosem. Letos na jaře jsem se opět podíval na turnaj do Zeistu, což již byla ostrá prověrka před mistrovstvím Evropy. Tam jsem se bohužel zranil. V neposlední řadě nesmím opomenout samotný evropský šampionát v Dánsku, kde Češi vyhráli.

Osobně jsem si splnil sen a tento titul řadím spolu s vítězstvím v lize s Radotínem k největším mezníkům své kariéry. Ze soukromých nereprezentačních aktivit jsem se účastnil turnajů v Nizozemsku nebo Dánsku a půl roku měl možnost pobývat na Novém Zélandu, v zemi softbalových mistrů světa, a hrát tamní nejvyšší soutěž, což byla opravdová škola.“

Pozvánka do reprezentace však přišla v nejméně očekávaný okamžik, že?

„Ano. Loni jsem uvažoval nad koncem aktivní kariéry a se svou tehdy přítelkyní, dnes již ženou, jsme plánovali založit rodinu a stěhování do Opavy. V momentu, kdy už bylo všechno vyřízeno - byt a podobně, přišla pozvánka do národního týmu. Takže kdybych mohl něco změnit, přál bych si, aby mě nominace potkala o něco dřív.

V Praze jsem měl lepší podmínky pro trénování. V případě, že bych to věděl, asi by se stěhování o něco odložilo. Takhle je velmi těžké hrát vrcholový softbal z místa, kde se na takové úrovni neprovozuje.“

Zmínil jste se o pobytu na Novém Zélandu. Tedy v zemi, kde softbal patří mezi top sporty. Novozélandská reprezentace vlastní titul mistrů světa. Lze vypozorovat, proč je zrovna tento oceánský stát v softbalu jeden z nejlepších?

„Na Novém Zélandu je softbal asi čtvrtý nejoblíbenější sport. Tamní lidé upřednostňují akorát rugby, kriket a golf. Tato země nemá příliš mnoho obyvatel a softbalu se tam věnuje každý druhý. Hrají od úplně útlého věku a ti nejlepší u tohoto sportovního odvětví zůstanou, takže špičkové týmy jsou složeny z hráčů, kteří začali velmi brzy, a přestože tréninku moc nedávají, předvádějí skutečně velmi dobré výkony. Nedá se ovšem říci, že by softbalové zápasy byly diváky hojně navštěvovány.“

A jak to, co se týče divácké kulisy, vypadá u nás?

„V České republice se hodně fanoušků chodí dívat hlavně na utkání play off. Přijde i 300 či 500 lidí. Spíše se však vyskytují diváci, kteří se v softbalu nějakým způsobem pohybují. Co si vzpomínám, tak hřiště při finále proti Chomutovu bylo poměrně hodně obsypané ze všech stran. Softbal se ovšem v poslední době zásluhou programu ČT4 Sport dostává i do televize. Vysílá průměrně asi šest zápasů za rok z prestižnějších akcí.“

Když jsme se spolu nedávno bavili o tom, kam by se na světovém žebříčku řadila naše reprezentace, říkal jste i podle výsledků poslední a předposledního mistrovství světa páté respektive šesté místo. Které státy jsou kromě Nového Zélandu před ní?

„Vyjma Nového Zélandu sem patří Kanada a Japonsko. Japonci sice hrají trochu jiným stylem, ale přesto jsou ve špičce. Náleží sem i USA, které jsou naprostá elita v baseballu. Jenže Američanům chybí nadhazovači, o něž nemají například na Novém Zélandu nebo v Kanadě nouzi. Systém nadhozu v softbalu je totiž oproti baseballu úplně jiný.

Jmenovat můžeme i Austrálii, jež je momentálně ze softbalového hlediska na vzestupu. Česko je nejlepší v Evropě, o čemž svědčí i poslední dva vyhrané kontinentální šampionáty. Naše mužská první liga je určitě na evropské úrovni nejkvalitnější. Všechno, co jsem ovšem řekl, platí pouze o mužích, protože náš ženský softbal je někde jinde. Zaznamenává zhruba takové výsledky jako český, mužský baseball.“

Může softbal podobně jako fotbal nebo hokej profesionálního hráče uživit?

„Může, ale je to velmi výjimečné. Nejlepší novozélandští nadhazovači, nemyslím tedy, hráče obecně, ale konkrétně nadhazovače, jsou schopni se živit softbalem v Americe. Nejedná se ovšem o žádné závratné částky. U nás neznám jediného softbalistu, který by si na živobytí vydělával tímto způsobem.

Naopak všichni si platíme členské příspěvky, aby oddíl mohl fungovat, protože softbal není sponzorsky příliš vyhledávaný. Na jednu stranu je to škoda. Musíme si platit veškeré vybavení ze své kapsy. Z druhé strany ovšem v tomto sportu nejsou úplatky. Když jsem přestupoval z Radotína do Kunovic, tak tento přestup stál 16 000 Kč.

Za reprezentanta spíše symbolická suma. Něco jako výchovné. Osobně jsem radši, když v tom peníze nejsou. Provozujeme tento sport, jelikož nás především baví.“

Na závěr, kdybyste si měl vzpomenout na nekrásnější a naopak nejhorší softballové zážitky vaší kariéry. Které by to byly?

„Nejlepší zážitky mám asi dva, jež řadím na podobnou úroveň. Podařilo se mi rozhodnout dvě utkání ve finále České ligy, které se hraje na tři vítězné zápasy. Tahle série se hrála na pět a skončila 3:2. Mně se první dvě střetnutí povedlo rozhodnout svými odpaly, což bylo příjemné a potěšující. Zvlášť poté, co jsem měl určité problémy s trenérem a vlastně až na finále se do týmu vrátil.

Tímto jsem se mu odvděčil. V reprezentaci se mi potom podařilo něco podobného na soustředění v Argentině, kde jsem svými odpaly otočil z 0:1 na 2:1 v náš prospěch. Za nejhorší okamžik bych považoval první finále proti Chomutovu před asi sedmi lety. Tehdy se nám zranil náš první nadhazovač a já ho zastoupil na poslední zápas v sérii. První jsme sice vyhráli, ale pak následovaly tři prohry po sobě. Pro mě to bylo strašně smutné, protože jsem nebyl schopný jako nadhazovač tlak soupeře udržet. Byla to jedna z našich dvou šancí na český titul, které jsme proti Chomutovu měli.“

(dus)

O novém softbalovém projektu v Opavě už jedná město

Slezská metropole sice v současné době nefiguruje jako město softbalu zaslíbené, ale vše by se mohlo brzy změnit. O projektu HIT momentálně rozhoduje Rada města Opavy. Ptáte se, o co vůbec jde? Ve druhé polovině devadesátých let fungoval v Opavě softbalový oddíl TJ HIT Opava.

Po sporech o hřiště na Staré silnici ovšem musel být rozpuštěn. Tehdy zde nebyla dostatečná vůle tento sport udržet, a proto opavský softbal zanikl. Projekt HIT může poskytnout novou šanci.

„Hodláme obnovit TJ HIT Opava. Snažíme se získat pozemek od města. V současné době bychom chtěli využívat hřiště, které je postaveno na Staré silnici, do budoucna se pokusíme areál rozšířit a dostavět zde další dvě hrací plochy. Po několika úpravách by bylo toto hřiště do začátku dostačující,“ přiblížil v krátkosti celou záležitost tvůrce projektu a přední opavský softbalista Zdeněk Mateřanka, jenž nedávno slavil titul evropských šampionů s českou reprezentací.

Cíl HITU je jasný. Nejprve se věnovat práci s mládeží a s postupem času tady vybudovat fungující oddíl. „Prioritní je pro nás mládež. Chystáme nábor zkraje září, kdy bychom chtěli obejít základní školy v Opavě a oslovit žáky mezi deseti až dvanácti lety. Hlavně tedy chlapce. Na podzim s nimi hlavně trénovat a na jaře se přihlásit do celostátní soutěže. V Čechách totiž existuje žákovská i kadetská liga. Tahle věková kategorie směřuje na druhou jmenovanou,“ pokračoval Mateřanka.

Softbal na určité bázi v Opavě sice je, ale nevykazuje aktivní činnost. V tuto chvíli zahrnuje patnáct členů. „Pokoušíme se zkonsolidovat majetek. Je to stejné sdružení, tedy HIT Opava. Klub funguje, ale nemá žádné družstvo, jež by se účastnilo nějakých soutěží,“ dodal hráč prvoligových Kunovic.

Úkolem číslo jedna je to, aby město podpořilo projekt HIT a poskytlo hřiště na Staré silnici. Podle Zdeňka Mateřanky dokonce dohoda mezi oběma stranami není daleko, a jestli se zadaří, mohlo by vše dospět ke zdárnému konci již tento týden: „O areál na Staré silnici máme zájem. Je to i předběžně dojednáno s magistrátem. Momentálně čekáme na vyjádření, abychom ho mohli začít využívat. Hřiště plánujeme zprovoznit do konce prázdnin z důvodu zářijového náboru.

Na podzim navíc chceme uspořádat slow pitchové zápasy (pomalejší verze softbalu s odlišným způsobem nadhozu – pozn. red.) pro veřejnost, aby se s tímto sportem blíže seznámila. Zde si bude moci vyzkoušet softbal každý, kdo bude chtít.“

(dus)