Petr Czudek sbíral tituly a vládl neomylnou rukou

Magnet na úspěchy. To spojení se na něj hodí téměř dokonale. Na nejvyšší úrovni odehrál basketbalista Petr Czudek jedenadvacet sezon, v patnácti případech se mu na krku houpala medaile. Osmkrát zlatá, dvakrát stříbrná a pětkrát bronzová.

„Sám nevím, jak jsem tohle dokázal. Dával jsem basketu všechno a navíc se mě držela kupa štěstí. Nikdy jsem nebyl vážně zraněný,“ přemítá jeden z nejlepších českých rozehrávačů posledních dvou desetiletí, který slavil čtyři mistrovské tituly s brněnskou Zbrojovkou.

Skvělá organizace hry a výtečná přihrávka, především tyto dvě vlastnosti opavského rodáka vyšvihly mezi českou elitu, později i do reprezentačního týmu. „Nikdy jsem nebyl zázračný střelec. Spíš jsem uměl přečíst hru. Rychle jsem poznal, kdo by měl ten den dostávat balony,“ tvrdí borec, jehož si trenéři cenili mimo jiné pro příkladnou změnu tempa hry.

Perfektně načasované přihrávky, které létaly s milimetrovou přesností do rukou jeho spoluhráčů, si mohl nechat patentovat. Dodnes neochvějně vládne historické statistice nejvyšší české soutěže. V kolonce asistencí mu svítí číslo 2 703. Druhý v pořadí Václav Hrubý na něj ztrácí 719. „Statistika? To je přesná věda o nepřesných číslech. Moc dobře vím, jak se zápisy tenkrát vedly. Člověk měl dvakrát balon v ruce, ale napsaných pět asistencí,“ říká skromně osmatřicetiletý basketbalista.

Své úspěchy rozhodně nepřeceňuje. „Je samozřejmě fajn, že moje jméno někde figuruje, ale že bych měl doma vytištěnou tabulku a každý večer na ni koukal, to vážně ne. Jeden bývalý kolega o mě prohlásil, že svou hrou jsem se ze spoluhráčů snažil udělat lepší basketbalisty. To je pro mě o hodně větší ocenění,“ dodává.

Zatímco asistence sbíral pravidelně, bodové konto soupeřů zatěžoval jen minimálně. „Každý úspěšný koš mi samozřejmě radost udělal, ale jakmile jsem jich měl v zápase moc, většinou jsme prohráli. Prostě jsem nedokázal ostatní kluky dostat do hry. Czudek nula bodů, ale nejlepší hráč utkání, to byla ideální varianta,“ směje se basketbalista, kterému spoluhráči přezdívali Čouda.

Přesto přesnými trojkami v závěrech zápasů dokázal svým týmům často přinést vítězství. „To si zrovna nemyslím. Většinou jsem spíš koncovky zadrbal, nebyl jsem žádný Jordan, který měl spasit mužstvo. Je ale fakt, že když už jsem dal trojku, soupeře to tak vyděsilo, že nedokázali zareagovat,“ směje se hráč, který do velkého basketbalu vstoupil v Brně.

Brněnská škola

Do tehdejší Zbrojovky si ho z Opavy vyhlédl legendární kouč a muž s neskutečným čichem na talenty Miroslav „Miki“ Pospíšil. „Brno pro mě byla jedna velká osmiletá škola. Když jsem v roce 1996 odcházel, měl jsem na kontě jeden československý titul, tři české a jeden magisterský,“ usmívá se Czudek, který na jihu Moravy vystudoval přírodovědeckou fakultu, obor matematika a informatika.

Tehdejší brněnská partička si kromě sportovního života uměla užít i ten soukromý. „Studentských radovánek jsem se vážně nebál. Navíc jsem velký fanda divadel, a Brno je v tomhle směru zemí zaslíbenou, takže kromě hospod jsem chodil i za kulturou. Občas jsme sedávali s některými herci. Když mluvil Jirka Pecha nebo Bolek Polívka, hltal jsem každé jejich slovo,“ vzpomíná.

Na tehdejší partu nedá dopustit. „Třeba s Jirkou Okáčem občas zajdeme na Bláhovku a pokecáme. V poslední době mě láme, ať začnu zase něco dělat, abych s ním pak mohl hrát veteránské turnaje. Jenže já jsem za poslední rok vystřelil tak dvakrát na koš,“ říká na rovinu.

Ještě na jednu osobu nejspíš nikdy nedokáže zapomenout. Na kouče, který z něj vychoval skvělého basketbalistu. „Pan Pospíšil je neskutečná osobnost. Stačí si jen uvědomit, kolik výborných hráčů vychoval pro český basketbal. Byl tvrdý, nikdy nám nic neodpustil, ale vydupal z nás maximum,“ oceňuje práci brněnského trenéra.

Ani ten na svého bývalého svěřence nedal dopustit. Především díky jeho inteligenci. Právě hráči, kteří to měli „v pořádku v hlavě“, se těšili největší oblibě zkušeného kouče. „Musím přiznat, že jsem to u něj měl o něco snazší. Nijak zvlášť nás neškatulkoval, ale člověk tohle vycítí. Oba jsme studovali matematiku, možná i díky tomu jsme si k sobě našli cestu,“ myslí si Czudek.

Stejně jako jiní basketbalisté i on s Pospíšilem zažil spoustu nezapomenutelných okamžiků. „Pamatuju si, jak jsme jeli v roce 1988 na turné do Ameriky. Tehdy s námi vyrážel výkvět komunistické strany. Miki za námi přišel a tím svým nenapodobitelným hlasem povídá: Kurva, borci, jedó s náma ti komanči, tak hlavně držte ty svoje huby,“ vykládá s úsměvem.

Sběrač titulů

Czudek po úspěšném brněnském angažmá odešel do Opavy, se kterou navázal na tři předchozí tituly v řadě dalšími dvěma mistrovskými korunami. „Vrátil jsem se domů, kde zavládla opravdová euforie. Ještě jsme neměli titul, ale už jsme po městě chodili jako mistři.“

Po štaci v bratislavském Interu se zase vrátil do Opavy, ze které zamířil na tři sezony k prostějovským Orlům. Kariéru však opět končil v rodném Slezsku. A znovu titulem. „Tenhle byl sice ve druhé nejvyšší soutěži, ale patří k nejemotivnějším zážitkům v mém životě. Postoupili jsme do extraligy přes Sokol pražský, za který hrál Venca Hrubý. Po zápase jsme spolu seděli víc než dvě hodiny na pivu a povídali si,“ přibližuje Czudek.

Právě jeho legendární souboje s Hrubým zdobily dlouhá léta české basketbalové palubovky. „Naválčili jsme toho spolu opravdu hodně. Někdy jsem z těch bitev vyšel vítězně já, někdy zase Venca. Byli jsme na sebe tvrdí, občas tekla krev, ale vždycky to všechno bylo fér. Já respektoval Vencu a ten na oplátku mě,“ hlásí velikán, který v české nejvyšší soutěži odehrál 521 zápasů.

Přestože oslavil osm mistrovských titulů, největší okamžiky kariéry podle svých slov prožil v reprezentačním dresu. S národním týmem v roce 1999 vybojoval na mistrovství Evropy ve Francii deváté místo. „A mohli jsme být ještě výš. Každopádně tenhle šampionát mi naprosto učaroval. Poznal jsem, že pro některé země je basketbal náboženstvím. A jsem rád, že se mi podařilo za reprezentaci hrát. Celý život jsem věřil, že když člověk maká, bude odměněný. To se mi vyplnilo,“ tvrdí s notnou dávkou nostalgie.

Czudek s aktivní kariérou skončil před rokem a hned se vrhl na trenérské řemeslo. V loňské sezoně vedl v první lize opavskou rezervu. „Na lavičce prožívám o hodně větší nervy, žaludek mám pořád na vodě. Vím, že svůj tým můžu ovlivnit po taktické stránce nebo střídáním, ale už prostě nejsem na hřišti. To mi však v žádném případě nechybí, leda ten pohyb,“ ujišťuje.

V trenérské roli Czudek maximálně využívá obrovských hráčských zkušeností i vzpomínek na mládí. „Musím se hodně smát, když vidím, jak mě chce někdo ochcat, jako jsem to dělával dřív já. Když si třeba kluk při těžším cviku začne zavazovat tkaničku, vím, která bije,“ usmívá se.

I při koučování vzpomíná na svého mentora Mikiho Pospíšila. „Hodně mě ovlivnil. Vzal jsem si od něj hlavně dvě věci. Zaprvé že se z ničeho nemá dělat velká věda. A pak že člověk nemusí machrovat, když něco umí. Má za sebe nechat mluvit svoji práci.“